Na podkladě přednášky přednesené 6. března 2008 na semináři Společnosti pro studium sekta nových náboženských směru na Evangelické teologické fakultě v Praze – přednesl a poté aktualizoval Pavel Marušinec

(přijde-li Vám tento text pro první seznámení příliš dlouhý, zde najdete velmi stručný)

Při popisu tohoto náboženského hnutí selhává postup zaužívaný v některých kruzích, že totiž když se někdo někoho zeptá na nějaké náboženské hnutí, většinou mu ten druhý začne vykládat jeho historii a věrouku. To druhé v případě kvakerů nedává tak úplně smysl, protože kvakeři nejsou společenstvím lidí, které by pohromadě držela víra ve shodné věroučné články. Ale historií narozdíl od pevně dané věrouky disponujeme, takže si za osnovu můžeme vzít třeba právě tu.

Když tak někdy brouzdám po internetu a hledám, co kde najdu nového o kvakerech v češtině, občas narážím na definici, že kvakeři jsou příslušníci americké protestantské sekty. Já se nad tímhle označením vždycky pozastavím, protože podle mě ani jedna z těch tří věcí není tak docela pravda. Náboženská společnost Přátel, jejíž příslušníci bývají označováni jako kvakeři nevykazuje prakticky žádné sektářské rysy, jestli je protestantská, si budete moci během tohoto večera udělat obrázek sami, a její kořeny sahají nikoliv do Ameriky, ale do Anglie konce 1. poloviny 17. století, tedy do doby, kdy u nás končila třicetiletá válka. Z hlediska náboženství je tehdejší doba pro nás Čechy dosti těžko představitelná, protože náboženství bylo jedním z nejpropíranějších témat ve společnosti, k čemuž přispělo i to, že se v Anglii před relativně krátkou dobou objevil první skutečně rozšířený překlad Bible v angličtině. Tím se Bible stala knihou přístupnou širokým vrstvám obyvatel, kteří ji vykládali a vedli o ní rozsáhlé diskuze. Dokonce prý bylo možno zaslechnout v hospodě, jak se u piva řeší podstata Kristovy krve podobně, jako v dnešní době u nás třeba fotbal. Do této, pro nás již dnes asi těžko představitelné doby tedy přišel roku 1624 muž jménem George Fox. Jako chlapec chodíval s rodiči každou neděli do kostela v jejich vsi v severní Anglii a byl vyznávajícím křesťanem jako tehdy prakticky každý Angličan. Kostel, do kterého jeho rodina chodila, byl puritánský, a v době Foxova dospívání tam začal působit nový, velice schopný pastor Stephens, který, jak bylo tenkrát mezi puritány zvykem, míval velmi dlouhá kázání a modlitby. Mezi jeho oblíbená témata patřil Adamův pád do hříchu a z toho plynoucí zkaženost všech lidí na celém světě. V jeho podání se život jevil temným, smutným a těžkým. Stále říkal svým posluchačům, že Bůh předurčil některé lidi k tomu, aby byli spaseni a některé k tomu, aby byli zatraceni; že dokonce i malé děti, které nebyly předurčeny ke spáse, budou zatraceny a budou věčně trpět v pekle spolu se zlými padlými anděly. Tato kázání Foxe ovlivnila ve dvou směrech. Jednak mu pojetí Boha, který některé už předem určil k věčnému zatracení, nešla dohromady s Ježíšem, tak jak ho vykreslují evangelia, a jednak nechápal jak je možné, že tato kázání nedělají pastorovy posluchače o nic lepšími lidmi, než byli před tím. Ale přestože se Stephensem nesouhlasil a jeho kázání neměl rád, přiměla ho k tomu, aby nad podobnými věcmi uvažoval. Stal se z něho velice vážný mladý muž, který trávil dlouhé chvíle o samotě v přírodě, četl si v Bibli, kterou nosil všude s sebou a znal ji skoro zpaměti, a přemýšlel hlavně nad tím, proč nejsou životy lidí, takové jakými je zamýšlel Bůh. Kladl si otázku, proč jsou lidé tak zlí a lehkomyslní? Čím to je, že jsou tak hrubí a zlí k sobě a ostatním Božím tvorům? Proč si libují ve zlu a ničení života, který Bůh zamýšlel, aby byl krásný, šťastný a radostný? „Pastor Stephens“ ve svých kázáních stále opakoval, že to všechno je tím, že Adam zhřešil a celý svět byl zkažen pádem do hříchu. Ale když lidem říkal, jak mohou hříchu uniknout a být od něho zachráněni, proč nepřestávali hřešit a nestali se dobrými a čestnými? Chovali se tak, jako by si mysleli, že ta kázání stačí jen slyšet, aniž by bylo třeba dělat cokoli jiného, nebo jakkoli změnit svoje životy. Náboženství pro ně tedy bylo něco podobného, jako když má někdo peníze uložené v bance, ale nikdy je nepoužívá. Georgovi náboženství připadalo jako něco, co se poslouchá a o čem se mluví v kostele, ale ne jako věc, která by jakkoli měnila životy lidí, když přijdou z kostela domů. Měl pro tento druh nábožných lidí zvláštní termín. Říkal jim „professors“, tedy lidé, kteří vyznávají (anglicky „profess“), že věří věcem, které se káží v kostele, ale žijí přesně tak, jako by jim nevěřili. Já když se snažím překládat kvakerskou literaturu do češtiny, tak pro tuhle slovní hříčku nemůžu najít odpovídající ekvivalent v češtině. V poslední době si pohrávám s nápadem, že jestliže ti lidé tvrdili, že věří tomu, o čem se v kostele káže, že jim budu v češtině říkat tvrďáci. Tahle rozdvojenost u lidí Foxe velice trápila, protože podle něho pravé náboženství není jen soubor obřadů a věroučných článků, ale musí ovlivnit celý život a nejen ty chvíle, kdy člověk sedí v lavici v kostele. Protože ve svém okolí neznal žádného člověka, u kterého by to tak bylo, vedlo ho jeho trápení k pochybnostem a ty pak k tomu, že v  devatenácti letech místní kostel přestal navštěvovat. Odešel z domu a stal se hledačem. Putoval po venkově, navštěvoval puritány, separatisty a baptisty a hledal někoho, kdo má poctivý vztah k Bohu a pomůže mu vyřešit jeho otázky a problémy. Bezvýsledným hledáním strávil čtyři roky, až jednou ve chvíli ztišení, jak píše ve svém deníku, uslyšel hlas, který mu jasně řekl: „‘Je jeden, a to sám Kristus Ježíš, který ti pomůže.’ A když jsem to uslyšel, mé srdce poskočilo radostí.“ A tak Fox přišel na to že Bůh může oslovovat člověka přímo i bez pomoci duchovních, obřadů a věroučných systémů. Později objevil skupinu hledajících lidí, kteří měli stejný problém jako on. Tato skupina čekala na to, až jim Bůh pošle někoho, kdo by jim pomohl pohnout se z místa. Toho člověka poznali ve Foxovi a tato skupina pak vytvořila zárodek toho, co se dnes nazývá Náboženskou společností Přátel.

Já jsem na začátku řekl, že kvakeři nemají pevně stanovenou věrouku, že se tedy kvakerem člověk nestává tím, že by souhlasil s nějakými kvakerskými biblickými objevy. To souvisí i s tím, proč si kvakeři říkají Přátelé. To označení pochází z J 15, 15, kde Ježíš říká: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem Vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od Otce.“ Kvakeři tento text chápou tak, že jestliže člověk naváže přímý kontakt s Bohem a má s ním osobní zkušenost, pak už není třeba toho, aby mu někdo jiný z Bible předžvýkával, jaký Bůh vlastně je a čemu má o něm věřit. Služebník nebo otrok zkrátka dělá to a věří tomu, co mu jeho pán (nebo nějaký věroučný systém) přikazuje a z toho plyne jeho užitečnost coby služebníka, zatímco kvakeři věří, že Bůh se jim dal poznat, nazval je svými přáteli, dává jim nahlédnout do svých záměrů, nenutí je dělat věci, které se jim mohou jevit jako samoúčelné, a oni tu nejsou od toho, aby byli jeho otroky, ale aby s ním měli vztah. Podobným přirovnáním může být biblický obraz Boha jako otce a Ježíšových následovníků jakožto Božích dětí, které podobně jako všechny děti nedělají vždycky bezmyšlenkovitě všechno, co jim rodiče přikáží, někdy neposlechnou, někdy udělají věci po svém, někdy udělají něco nad rámec svých povinností, a nedělají to proto, že jsou rodičům podřízeny, ale proto, že je mají rády, a rodiče je mají rádi jednak proto, že to nejsou bezmyšlenkovité automaty a jednak proto, že jsou to zkrátka jejich děti. Podobně tedy vidí kvakeři vztah Boha a lidí.

Fox působení Boha v člověku přirovnal k jakémusi vnitřnímu světlu, které člověku svítí na cestu. Nebo jakési Božské jiskře, která se nachází v každém z nás a přestože jsme my lidé takoví, jací jsme, nebyla v nikom z nás úplně uhašena. Kvakeři si původně říkali Děti světla, termín Přátelé je o něco pozdější. Kvaker je původně hanlivá přezdívka, která upomíná na to, když George Fox stál před jedním soudcem a vyzýval ho, aby se třásl (anglicky quake) před Bohem a soudce se ho zeptal, jestli on sám je tedy quaker, tedy ten, který se před Bohem třese.

Kvakeři tedy žádný ucelený věroučný systém nikdy nevytvořili. Bylo to jednak proto, že měli za to, že je zbytečný a jednak proto, že se domnívali, že by pak mohl lidi svádět k tomu, aby se zabývali tím systémem, ale nehledali by Boha samotného, o kterém by ten eventuální systém hovořil. Přesto George Fox a první kvakeři z poznání, že každý člověk může mít přímý kontakt s Bohem a že v každém z nás přebývá ona Božská jiskra, vyvodili několik obecných principů, které by se snad s trochu fantazie daly nazývat kvakerskou věroukou. Kvakeři jim říkají testimonies, což by se do češtiny dalo přeložit jako poselství nebo odkazy. Jsou vnímána spíše jako taková vodítka, jejichž konkrétní aplikace mohou v různých podmínkách a dobách vypadat různě. Některé si ukážeme. Logicky prvním z nich, protože na jeho základě vlastně celé kvakerství povstalo, je integrita, neboli pravdivost a upřímnost ve slovech i v jednání. Soulad mezi tím, čím jsem a čím se zdám být, mezi tím, co si myslím, co říkám a co dělám. S tím je spojená poměrně známá aplikace tohoto principu, že totiž kvakeři odmítají přísahat, protože to vzbuzuje dojem, že pod přísahou mluvíme pravdu, kdežto jinak ne. Kvakeři měli s touto aplikací ve svých počátcích velké problémy, protože pokud se někomu nějaký kvaker nelíbil, z něčeho ho obvinil před soudem, ten ho předvolal a požadoval po něm přísahu, kvaker ji odmítl a byl vsazen do vězení, přišel o majetek apod., ať už to obvinění bylo pravdivé, nebo ne. Kvakerské pojetí integrity se pochopitelně nedá redukovat pouze na odmítání přísahy, ono prostupuje kvakerstvím celým a vede kvakery k důslednosti v životě v závislosti na konkrétních okolnostech. Kvakeři třeba často řeší, jestli svým jednáním třeba i jen nepřímo někomu nějak neškodí. Takže jsou dnes mezi kvakery například populární různé fair-tradové výrobky, kvakeři bývají aktivní v ekologických hnutích – mimochodem stáli u zrodu hnutí Greenpeace – protože ubližovat prostředí, kde žije někdo jiný, je podobné, jako ubližovat jemu samému. Měli jsme v naší skupince lidi, kteří se zabývali dopadem aut na životní prostředí, hlavně na život ve městech a na alternativní možnosti dopravy. Za tím není jen prostý zájem o čistotu životního prostředí, ale třeba i o to, že auta mění vzhled našich měst, že třeba místo parků stojí parkoviště a mimoúrovňové křižovatky, že víceproudé silnice dělí město a činí některá místa obtížně dostupná jinak než autem apod. a každý, kdo jezdí po městě autem, k tomu do jisté míry přispívá. Kvakeři třeba i zkoumají, jestli při výrobě toho, co kupují, není využíváno dětské práce, protože sami by děti také nezaměstnávali, nebo jestli v zemích, kde se daný výrobek produkuje, nejsou porušována lidská práva apod. Zkrátka kladou důraz na uvědomování si dopadu vlastního chování. V USA např. dnes dokonce existují kvakerské investiční fondy, kde může investovat kdokoli s tím, že má jistotu, že svými penězi nepodporuje nic, co by mělo negativní dopady na společnost. Fond zkrátka společnosti před tím, než jejich akcie nakoupí, řádně prověří.

Druhý kvakerský princip se v angličtině označuje jako Simplicity, což by se do češtiny dalo přeložit jako prostý životní styl, ať už v oblasti materiální, nebo v oblasti mezilidských vztahů.

Dalším principem je Equality, neboli rovnost. Kvakeři věří, že k Bohu má přístup každý, nebo také, že každý z nás má v sobě něco od Boha, čímž jsme si všichni před Bohem rovni. Kvakeři tuhle rovnost extrapolovali i do společnosti, což v době jejich počátků vyústilo v zajímavou aplikaci, že totiž každému tvrdošíjně tykali. Angličtina 17. století ještě tykání a vykání rozlišovala. Gramaticky to vypadalo podobně jako v češtině, ale zatímco čeština rozlišuje tykání a vykání na základě blízkosti obou lidí (vykat tedy může i výše společensky postavený svému podřízenému a vyjadřuje tím odstup), v tehdejší angličtině bylo kritériem pro tykání a vykání právě společenské postavení, což kvakery dráždilo, a proto každému tykali, s čímž měli rovněž problémy. Angličtina tykání postupně opouštěla, až dospěla do dnešního stavu, kdy se vlastně každému a všemu vyká, ale kvakeři dál vesele každému tykali, protože říkat někomu „vy“, když je jen jeden, jim přišlo také proti zásadě jednoduchosti. Kvakeři od tykání začali ustupovat až poměrně pozdě a úplně mezi nimi zaniklo až někdy kolem druhé světové války. Zásada rovnosti je aplikována, mezi křesťany (bohužel) poněkud netradičně, i na rovnost pohlaví. Mezi kvakery tedy může jakoukoli funkci nebo činnost vykonávat muž i žena. Se zásadou rovnosti je rovněž spojen tradiční respekt kvakerů k sobě navzájem, i k ostatním lidem, což se projevuje třeba v nakládání s časem druhých. Neúcta k času bližního je pokládána za velký prohřešek. Krásně to ilustruje tato věta „Kdo bezdůvodně udržuje jednu minutu pozornost tří set lidí, proviňuje se stejně jako ten, kdo bezdůvodně uvězní člověka na pět hodin.“

Jestliže Bůh může promluvit ke každému, pak je každý člověk v jistém smyslu chrámem Božím, což vede kvakery k zásadě pacifismu. Zkrátka není možné ubližovat tvoru, ve kterém je něco z Boha, kterého milujeme. V průběhu let se kvakeři začali aktivně angažovat v různých protiválečných akcích, ať už se jedná o akce protestní nebo humanitární. Pomoc je pak důsledně poskytována oběma stranám konfliktu. Dvě kvakerské organizace za pomoc obětem druhé světové války roku 1947 obdržely Nobelovu cenu za mír. Já jsem se kdysi jsem se setkal s člověkem, který říkal, že mu občas lidé pokládají otázky typu: „Proč jsi kvaker, když není válka?“

Dalším z kvakerských principů je ticho. Jestliže s námi Bůh může bezprostředně komunikovat, není třeba kněžstva, obřadů, ani věroučných systémů. Kvakerská bohoslužba dodnes vypadá tak, že se její účastníci sesednou do kruhu (jsou si rovni, tak aby nikdo nebyl v čele) a v tichosti naslouchají, jestli pro ně Bůh nemá nějaké poselství. Jestliže je kdokoli puzen Duchem k tomu, aby něco řekl ostatním, povstane a krátce promluví (jakási obdoba kázání). Ostatní mlčí a poslouchají. Když skončí, zase všichni začnou naslouchat. Takovéto bohoslužebné setkání trvá obvykle hodinu. Při takovéto bohoslužbě jsou si opravdu všichni rovni.

Podobně prostě vypadají i kvakerská organizační setkání, kde se řeší praktické záležitosti kvakerské komunity. Je předneseno téma, o němž se má jednat, shromáždění sedí a v tichosti rozjímají. Jestliže má k tématu někdo co říct, řekne to a opět následuje ticho, kdy nad tím ostatní přemýšlejí. Když zazní několik reakcí, tajemník shromáždění (anglicky clerk, český termín se ještě neustálil) shrne, co bylo řečeno do nějakého společného vyústění. Pak se následuje další kolo reakcí na toto vyústění a cyklus se opakuje, dokud se postupným přibližováním nedojde k řešení, které je přijatelné pro všechny. Zásadně se nikdy nehlasuje, protože kvakeři věří, že takovéto hledání řešení je hledáním Boží vůle a Bůh nemusí být nutně vázán na většinu. Mám za to, že takovéto řešení problémů je jednou z mála věcí, kterou najdete opravdu jen v kvakerství. Slyšel jsem dokonce, že jsou firmy, které s kvakery nemají nic společného, které tento způsob jednání převzaly, zbavili náboženské terminologie (jako Vnitřní světlo apod.) a školí v něm manažery, kteří pak podobným způsobem vedou porady ve svých firmách.

Posledním kvakerským principem, o kterém se zmíním, je Community, tedy společenství. Kvakeři, přestože kladou důraz na osobní hledání a zodpovědnost každého člověka, nejsou izolovanými hledači, ale žijí ve společenství, což jim umožňuje výsledky svého hledání konzultovat s ostatními a také lépe uskutečňovat věci, o kterých jsou přesvědčeni, že by je udělat měli. Taková věc se v kvakerské angličtině nazývá concern. Velice těžko se to překládá nejen do češtiny, ale prakticky do jakéhokoli jiného jazyka. Zkrátka se někdy stane, že některý kvaker přijde s tím, že mu leží na srdci nějaká praktická věc, přednese ji na pracovním setkání a může dojít k řetězové reakci, kdy se dané věci ujme více lidí a začne jednat. Konkrétním příkladem může být například hnutí za zrušení otroctví v USA, které má své počátky mezi kvakery.

Nyní tedy všechny ty popsané principy zopakuji. V angličtině se shrnují do zkratky SPICES (koření): Silence (ticho) – Peace (mír) – Integrity (důslednost) – Community (společenství) – Equality (rovnost) – Simplicity (jednoduchost).

Nyní bych se rád věnoval otázce, kterou jsem naznačil na počátku, jestli jsou kvakeři protestanté. Přestože se v některých věcech mohou protestantům podobat, a není nic nenormálního, když se kvaker aktivně účastní života nějaké protestantské církve, myslím, že jednou věcí z protestantismu vybočují a to je reformační zásada Sola Scriptura. Kvakeři Bibli vnímají jako nástroj, který nám může sloužit k tomu, abychom poznali, jaký je Bůh, abychom k němu nalezli cestu, ale zároveň věří, že tím nástrojem nemusí být pouze Bible. Jsou v tomto směru velice otevření a věří, že inspirace může přijít z jakékoli strany. Může to být třeba příroda, setkání s člověkem, nebo kniha, která nemusí být nutně křesťanská. Pokud jde o Bibli, spíš než její co nejdetailnější výklad, hledají kvakeři vztah s Tím, který inspiroval její autory, který je za ní, o kom se v ní píše. Bible tedy pro kvakery nemusí být nutně jediným pramenem a měřítkem jejich víry. Tím je Bůh sám. Odpověď na otázku, jestli jsou kvakeři protestanté, vám možná objasní i toto: Severoirští kvakeři hráli významnou roli prostředníka při usmiřovaní tamních znesvářených katolíků a protestantů. Četl jsem k tomu, že severoirští protestanté je mají rádi, protože vědí, že jsou také prostestanté. Katolíci je mají rádi, protože stejně tak jistě vědí, že to protestanté nejsou. Tak si vyberte.

Poněkud volnější vztah kvakerů k Bibli je vede k velké náboženské a názorové toleranci. A na kvakerských setkáních jsou vítáni lidé bez ohledu na náboženské vyznání.

S kvakerskou historií jsme se rozloučili v době, kdy Fox došel k poznání, že ke vztahu s Bohem není potřeba lidských prostředníků. Zbytek jeho života by se ve zkratce popsat jako cyklus, na jehož začátku kázal lidem v kostele po bohoslužbě, to v tom lepším případě, v tom horším, když bylo kázání opravdu nesnesitelné, ani se neobtěžoval čekat, až pastor skončí a začal hlásat své poznání. Zpravidla to dopadalo tak, že ho lidé ho napadli a zbili ho tím, co bylo po ruce, nejčastěji Biblemi, zpěvníky nebo holemi, načež byl uvězněn. Po propuštění se cyklus opakoval. Zde můžeme vidět, že úsloví „mlátit někoho Biblí po hlavě“ nemusí být vždy jen obrazné.

Již po několika letech od vzniku kvakerství, mu byla dána jakási organizační struktura. Analogií protestantských sborů nebo katolických farností jsou měsíční shromáždění, která se scházejí obvykle jednou týdně k bohoslužebnému setkání a jednou měsíčně k setkání organizačnímu. Několik měsíčních shromáždění pak tvoří roční shromáždění, které se schází jednou do roka.

Detailní popis kvakerské historie by jednak byl velmi zdlouhavý, protože je to hnutí, které má poměrně dlouhou tradici, a nemyslím si ani, že je smyslem tohoto semináře, abych vás vzdělával v kvakerské faktografii. Spíš bych se chtěl soustředit na pochopení takové té osy, kolem které se kvakerství točí. Přesto ještě ve stručnosti zmíním něco z toho, co následovalo po Foxovi a vzpomenu několik významějších kvakerských osobností.

Z té první generace to byl Robert Barclay (1648-90), který byl vychován jako skotský puritán a studoval na katolické Scots College v Paříži, čímž získal docela slušný rozhled v teologii. V dospělosti se po vzoru svého otce připojil k nově vzniklé Náboženské společnosti Přátel a stal se jejím hlavním teologem a apologetou. Z jeho díla bych rád vyzdvihl Katechismus a vyznání víry (ke stažení v angličtině na: http://www.qhpress.org/texts/barclay/catechism), což je dílo zvláštní tím, že se jedná více méně jen o biblické citáty pospojované navzájem takovými krátkými vsuvkami, nebo jen spojkami. Styl tohoto díla ostře kontrastuje s dnešním volným přístupem kvakerů k Bibli, přestože podstata naší víry se nezměnila.

Asi nejznámějším kvakerem vůbec byl William Penn (1644-1718), jehož otci anglický král dlužil velkou sumu peněz a po jeho smrti se s Pennem dohodl, že mu dluh splatí tak, že mu dá do užívání velký kus země v Americe. Vzniklá kolonie byla na Pennovu počest nazvána Pennsylvánií a po dobu asi tří generací byla řízena podle kvakerských principů. Tedy například s původním indiánským obyvatelstvem bylo zacházeno jako s rovnými partnery, nebyli mezi ně vysíláni misionáři, aby je obraceli na křesťanskou víru, protože kvakeři seznali, že jsou ti místní Indiáni tomu, co kvakeři považovali za původní, čisté křesťanství, blíže než křesťané, které znali z Evropy. Pennsylvánie nebyla kolonií jen pro kvakery. Byl to stát, ve kterém panovala svoboda náboženského vyznání, což byl v tehdejší době celkem převratný vynález. Z britských kolonií na Americkém kontinetu dosáhla Pennsylvánie nejvyšší životní úrovně i počtu obyvatel, což mělo za následek, že byli po několika generacích kvakeři početně převýšeni přistěhovalci jiných vyznání a vedení kolonie se vzdali.

Další významnou osobností doby o něco pozdější byl John Woolman (1720-1774), který stál na počátku hnutí za zrušení otroctví.

Osmnácté století je zároveň dobou, kdy se z kvakerství stalo v Anglii a Americe respektované náboženství, což na něj mělo neblahý vliv. Ustaly misijní aktivity a kvakeři se soustředili spíš na to, aby sami žili podle ideálů, které vyznávali, než aby o nich přesvědčovali jiné. V Anglii, přestože již nebyli pronásledováni, měli jako nečlenové anglikánské církve zakázána některá povolání, podobně jako u nás třeba Židé. Tato omezení je vedla k tomu, že se začali intenzivně věnovat průmyslu, obchodu a vědě. Nejznámější kvakerští vědci a průmyslníci žili v devatenáctém století. Edward Pease nechal postavit první moderní železnici na světě mezi Stocktonem a Darlingtonem v Anglii, John Cadbury založil čokoládovnu, jejíž výrobky si můžete koupit i u nás. Joseph Lister rozpoznal význam sterilního prostředí v medicíně, John Dalton formuloval atomovou teorii, která říká, že atomy jednoho prvku mají svou charakteristickou hmotnost, která je jiná než u atomů prvku jiného, zároveň objevil příčinu červenozelené barvosleposti, kterou sám trpěl, a která se na jeho počest nazývá daltonismem. Thomas Young vysvětlil jev interference světla a přispěl tak k objasnění jeho vlnové povahy. Ve fyzice je po něm pojmenován Youngův modul pružnosti. Byl zároveň polyglotem a egyptologem, který se účastnil interpretace textů Rosettské desky a přispěl tak k rozluštění egyptského písma.

Druhá polovina osmnáctého a devatenácté století, bylo dobou, kdy se kvakerství uzavřelo samo do sebe. Budu citovat z knihy W. Whalena Kvakeři, aneb naši bližní, Přátelé. Která je k dostání i v češtině. „Kvakerští starší soustřeďovali svou pozornost na dodržo­vání přísných standardů v chování a oblékání. Každý kvaker, který si vzal partnera nekvakera, byl vyloučen. Umění, hudba, hry, ta­nec, divadlo a jiné zábavy byly zakázány. Zdůrazňováním prostoty a jednoduchosti se kvakeři snažili odlišit podstatné od nepodstat­ného a také peníze, které by mohly být rozmařile rozházeny, pou­žít pro blaho druhých. Neustále se opakující vylučování členů řady Společnosti Přátel zmenšilo. Mladí lidé se bouřili a pouze nemnozí mimo Společnost byli přitahováni pochmurným a upjatým život­ním stylem, kterým se kvakerství začalo vyznačovat. Kolem po­loviny devatenáctého století obcházeli kvakerští starší domácnosti členů, aby změřili délku třásní na potazích nábytku. Nosili s sebou nůžky a zkracovali ty, které byly příliš dlouhé, tudíž okázalé...“ I kvakerská tendence k nenásilí byla v tomto období posunuta velice zajímavým směrem, což může doložit třeba tato anekdota: „Jeden kvakerský farmář prý domlouval své vzpurné krávě následovně: ‘Ty víš, že ti nebudu nadávat. Ty taky víš, že tě neu­hodím. Ale co nevíš, milá krávo, že tě můžu prodat baptistovi a ten z tebe vymlátí duši.‘“ (citováno z téže knihy). Jestli je z přítomných někdo baptistou, tak se mu omlouvám.

Devatenácté století potom bylo dobou, kdy se kvakerské hnutí začalo štěpit. Vznikaly různé větve od kvakerů konzervativních, kteří stáli pevně na půdě křesťanství až po liberální, kteří byli spíše univerzalisty, nebo náboženskými humanisty. Ke konci devatenáctého století došlo mezi konzervativními kvakery k probuzení. Tehdy se totiž často stávalo, že během kvakerských setkání nikdo nepovstal a nepromluvil. Když to tak bylo několik let, začaly jednotlivé kvakerské komunity odumírat. A tak začaly některé kvakerské komunity zvát na svá setkání pastory z jiných protestantských církví, aby jim kázali. Postupně začaly vychovávat pastory vlastní a tak vznikla kvakerská shromáždění ze strukturovanou bohoslužbou. U klasických, volných bohoslužebných setkání totiž není nic naplánovaného. Není dopředu jasné kdo a o čem bude mluvit. Strukturovaná bohoslužebná setkání připomínají běžnou protestantskou bohoslužbu s kázáním, společným zpěvem, tu a tam i s hrou na hudební nástroj. Tiché očekávání spojené s mluvenými příspěvky, které tvoří vlastně celou volnou bohoslužbu, je jen jednou z částí bohoslužby strukturované, a je kratší. Tyto kvakeři se strukturovanou bohoslužbou sdílejí s protestanskými církvemi ještě jednu věc, kterou se liší od ostatních kvakerů, a to je postoj k šíření své víry. Konzervativní i liberální kvakerství se staví velmi zdrženlivě k přesvědčování ostatních lidí o své pravdě a nové stoupence aktivně nevyhledává. Je to jednak podmíněno tradicí a jednak přesvědčením, že buď člověk v sobě vnitřní světlo nalezne a žije podle něho, a pak je jedno, do jakého společenství náleží, nebo ho nenalezne a pak je to vlastně jedno také. Kvakerská misie nefunguje formou přesvědčování o abstraktních principech, ale aktivní službou společnosti v praktických věcech. Při takovéto formě misie kvakeři často ani nedávají vědět, že jsou kvakery. Zkrátka je jejich přesvědčení vede k tomu, že nějak jednají, a pokud se jich někdo zeptá, o své víře mu povědí, pokud se k nim chce někdo přidat, je vítán, ale nikoho o ničem nepřesvědčují. Existuje takové pěkné kvakerské rčení: „Zaprvé, o své víře mluv jen tehdy, když se tě zeptají. Zadruhé, žij tak, aby se tě ptali.“ Toto tedy platí pro kvakerství konzervativní a liberální. Evangelikální kvakeři naproti tomu dělají i aktivní misi podobně jako ostatní protestantské církve, což vedlo k tomu, že se (pod názvem Friends Church) značně rozšířili v Keni, kde je momentálně kvakerů ze všech států světa nejvíce (cca 130 000), v okolních státech, jako Uganda, Rwanda a Burundi, a také v Latinské Americe, zejména v Bolívii (33000) a v Guatemale (21000).

Tak jak se postupně blížíme k současnosti, stává se mapování kvakerských aktivit stále obtížnějším, protože různých projektů a aktivit postupně přibývá, ale nejedná se už o tak zásadní věci, jako zakládání nových států nebo rušení otroctví. Také je to způsobeno tím, že ubývá aktivit, které by byly vysloveně výlučně kvakerské. Kvakeři se často zapojují do aktivit jiných hnutí a organizací. O dvacátém století jsem schopen říct to, že došlo k založení několika užitečných organizací. American Friends Service Committee a její britský protějšek Friends Service Council, jak již bylo zmíněno, obdržely roku 1947 Nobelovu cenu za mír za pomoc obětem druhé světové války. Dále Existují organizace jako Quaker Committe for Natiolnal Legislation, která se snaží ovlivňovat zákonodárství v USA a podobný organizacemi v Evropě jsou Quaker United Nations Organization se sídlem v Ženevě, která funguje jako poradní orgán při OSN a Quaker Council for European Affairs se snaží prosazovat kvakerské hodnoty v zákonodárství Evropské Unie.

V průběhu dvacátého století se tíživá atmosféra, která ve Společnosti přátel panovala v předchozích staletích prolomila a Společnost se začala nejen více otevírat okolnímu světu, ale začaly se rovněž obrušovat hrany mezi jejími jednotlivými větvemi. Roku 1937 byla založena Friends World Commitee for Consultation, což je organizace, kterou respektují prakticky všechna roční shromáždění na světě bez ohledu na to, jestli jsou konzervativní, liberální, nebo evangelikální. Pokud jde o členství v Náboženské společnosti Přátel, bývá pravidlem, že se člověk stává členem místního měsíčního shromáždění. Pokud žije v místech, kde žádné takové není. Může se stát mezinárodním členem přímo při FWCC, což je i můj případ, protože naše Pražské shromáždění je sice na cestě k tomu, aby se stalo oficiálním měsíčním shromážděním, ale zatím se tak ještě nestalo.

Ve dvacátém století, konkrétně roku 1903 rovněž došlo k založení velmi blahodárné instituce, a tou je kvakerské studijní centrum Woodbrooke v Birminghamu. Je umístěno v bývalé rezidenci rodiny Cadburyů v nádherném prostředí několikahektarové botanické zahrady, která zároveň slouží i jako organická zahrada, kde se pěstuje zelenina, ze které se v centru vaří. Centrum pořádá v průběhu celého roku řadu víkendových i delších kurzů většinou s kvakerskou tématikou, která ale velmi často přesahují mimo oblast náboženství, třeba do oblasti sociální, nebo do oblasti ekologie. Centrum je otevřeno nejen pro kvakery a kurzů se může zúčastnit každý.

Zmínil jsem se o tom, že kvakerské hnutí je názorově velice široké a dá se rozčlenit zhruba na tři proudy. celkem je kvakerů na světě asi 3-400 000. Evangelikální kvakeři tvoří asi polovinu tohoto počtu. Tvoří asi polovinu všech kvakerů v USA (celkem asi 80 000) a tvoří drtivou většinu kvakerů mimo USA a Evropu. Konzervativních kvakerů – zde je třeba vysvětlit, že i konzervativní kvakerství je ve srovnání s ostatními křesťanskými církvemi již tak velice liberální, čili být konzervativní kvaker, je něco jako být levičákem v USA – i tak bude pravicovější než leckterý český pravičák – je jen necelé dva tisíce a jsou zastoupeni zejména v USA, Velké Británii a Řecku, a kvakerů liberálních je asi jedna šestina a Ti jsou dílem v USA a dílem v Evropě. Zbylých asi 40 % připadá na kvakery se strukturovanou bohoslužbou, kteří ale nejsou evangelikální, ti žijí zejména v USA.

Evropští kvakeři tvoří jen asi 5 % celkového jejich počtu tedy něco kolem 18 000. Z toho asi 15 000 jich žije ve Velké Británii a 1500 v Irsku. Na zbytek Evropy tedy připadá asi 1500 kvakerů. Nejvíce jich žije v Německu, asi 300, v Nizozemí a Skandinávii. Ve Střední Evropě byli kvakery vždy jen jednotlivci a k zakládání kvakerských bohoslužebných skupin dochází teprve v posledních letech. Je zde situace zvláštní také v tom, že velká část osob, která se mezi kvakery ve Střední Evropě angažuje, je oficiálně členy jiných církví. Středoevropští kvakeři pořádají každoroční setkání, která bývají střídavě v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku, Rakousku a Polsku. Z oblasti ohraničené na západě Německem, na východě Ukrajinou, na Jihu Srbskem a na severu Polskem, se schází tak 30-40 lidí. Pokud jde o počet lidí, kteří jsou mezi kvakery aktivní, v Čechách je nás kolem dvaceti, stejně tak v Maďarsku, v Rakousku asi deset. Ve Vídni a Budapešti existuje měsíční shromáždění. Na Slovensku vím o čtyřech lidech, v Polsku se jedná asi o deset až dvacet lidí, kteří žijí rozptýleně a snaží se nyní dát dohromady kvakerskou skupinu ve Varšavě. Jedna malá skupinka funguje v Poznani.

Pražská bohoslužebná skupina vznikla v roce 2003 a schází se v mateřském centru Nová trojka na Žižkově. Za dobu naší činnosti se nám podařilo přeložit několik kvakerských publikací, písniček, zavést po bohoslužbě pravidelné společné zamyšlení nad kvakerskými texty, program pro děti tzv. Godly Play, který pochází z anglikánské církve je založen na vyprávění biblických příběhů pomocí Montessori pedagogiky. Máme za sebou organizaci několika setkání středoevropských kvakerů, jednou ročně pořádáme společný víkendový pobyt, před Vánoci večer se zpěvem koled. Jednou ročně spouštíme internetový kurz pro lidi, kteří se o kvakerství zajímají. Naše shromáždění je v evropském kvakerské kontextu výjimečné tím, že při bohoslužbě provozujeme hudbu a zpěv.

To by bylo z mojí strany všechno a jsem otevřen vašim dotazům a dávám k dispozici i svou e-mailovou adresu, na niž můžete své dotazy nebo připomínky směřovat: pavel.marusinec@freemail.hu

Aktualizováno v lednu 2011