Kdo jsou kvakeři

(Přednáška pro kurz religionistiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, autor: Pavel Marušinec)

1. Úvod - co to je, když se řekne náboženství

Rád bych se vás na úvod zeptal, co se vám vybaví, když se řekne náboženství. Předpokládám, že většina z vás přijde s věcmi, jako je učení, které daný náboženský směr odlišuje od všech ostatních, s nějakým svatým spisem, od něhož se toto učení odvíjí, sadou rituálních předpisů a zvyklostí ohledně pořádání bohoslužby, které pravděpodobně budou prostoupeny bohatou symbolikou, zvyklostmi ohledně životního stylu jeho vyznavačů, různých příkazů a zákazů, a hierarchií autority a moci, která je toto vše z generace na generaci udržuje v chodu.

2. Jak to vypadá v případě kvakerů

Když budete hledat nějakou literaturu o Náboženské společnosti Přátel, pro jejíž členy se vžila přezdívka kvakeři, která byla napsána někým z vnějšku, pravděpodobně se dočkáte zařazení kvakerů mezi protestantské církve vzešlé z anglické reformace 17. století a budete čekat, jak ty výše zmíněné kolonky budou naplněny v jejich případě.

Já soudím, že kvakeři se obvyklým představám o náboženství dost vymykají. Jedná se o hnutí, jehož stoupence nespojuje žádná jednotná, natož centrálně daná věrouka. Na kvakerských bohoslužebných setkáních se scházejí lidé celé široké škály náboženských přesvědčení, jsou si vědomi té pestrosti názorů a u vědomí toho, že všechny naše náboženské názory jsou jen více či méně dobrým lidským pokusem (ať už vlastním nebo z druhé ruky přejatým) pojmout něco, co v plnosti pojmout nelze, berou ji jako vzájemné obohacení, jako kamínky, které zapadají do společné mozaiky, inspirují nás a pomáhají nám tříbit vlastní názory.

Přestože se jedná o hnutí, které opravdu vzešlo z anglické reformace, a mohli byste u něho tedy automaticky předpokládat důraz na učení Bible, není tomu tak. Je to tím, že reformace jako taková povstala v 16. století ve snaze vrátit se od katolictví k Bibli. Katolicizmus totiž podle mě zcela správně považuje Bibli za pouze za výchozí bod, za záznam počátku tradice, která pak stovky let pokračovala. Reformátoři ovšem viděli problém v tom, kam to s ní dospělo, a chtěli provést takový restart, tedy znovu od počátku, tedy od Bible, a tentokrát lépe. Kvakeři už ale nebyli součástí těchto snah, vznikli o století později a byli vedeni snahou napravit to, co ono reformační znovu a lépe napáchalo, a vrátit se od náboženství přejatého z druhé ruky - tou druhou rukou může být církevní tradice jakéhokoli směru i Bible samotná - k vlastní zkušenosti, k pěstování vlastního vztahu s tím, kdo stojí na pozadí našeho světa a života bez schovávání se za věroučné formulace a rituály stvořené někým jiným. Bibli tedy kvakeři berou většinou jako svědectví o náboženské zkušenosti jejích autorů, ale spíše než na její rozebírání a snahu vytáhnout z ní to jediné pravé, čemu je třeba věřit, a co dělat a nedělat, ji berou jako výzvu k tomu, aby se člověk snažil navázat vztah a získat vlastní zkušenost s tím, kdo svou prostou existencí inspiroval její autory. V kvakerství se ovšem také klade důraz na to, aby byl člověk připraven přijímat inspiraci i ze zdrojů, které se mohou na první pohled jevit jako nečekané, a v žádném případě se v tomto ohledu neomezuje pouze na Bibli. Například mě ke kvakerství přivedly během studia na gymnáziu populárně naučné knížky o fyzice a chemii.

Je pravda, že zhruba do začátku 20. století se kvakeři vyznačovali jistými zvláštnostmi v životním stylu, třeba v tom, jak se oblékali a jak mluvili, ale tyto zvláštnosti byly historicky dané dobou vzniku tohoto hnutí a důraz na ně postupem času slábl, až zcela vymizely. Kvakera tedy dnes podle těchto vnějších zvláštností nepoznáte. Ačkoliv, pokud se setkáte s člověkem neokázalého vzhledu, který bude povoláním učitel, překladatel, sociální pracovník nebo psycholog, bude z Britských ostrovů nebo USA a bude se podezřele intenzivně angažovat v nějaké činnosti související s trvale udržitelným rozvojem, v mírovém hnutí či v hnutí za práva různých menšin, můžete mít minimálně důvodné podezření, že by daná osoba mohla s kvakerstvím mít něco společného.

Pokud byste čekali při kvakerské bohoslužbě nějaké exoticky vyhlížející rituály, musím vás také zklamat. Jedná se o setkání, které se z větší části odehrává v tichu, jeho účastníci nesedí čelem k oltáři, kazatelně nebo otočeni všichni stejným směrem, ale sedí v kruhu, protože mají během bohoslužby všichni stejnou úlohu účastníků i vedoucích a za její průběh odpovídají a zasahovat do ní mohou všichni stejně. Ptáte se možná, jak zasahovat. Tak jako třeba v katolickém nebo protestantském prostředí určená osoba - kněz nebo pastor - měl nějakou inspiraci či myšlenku a vtělil ji do kázání, při kvakerské bohoslužbě všichni v tichu rozjímají a s tou myšlenkou může přijít kdokoli. A to bez ohledu na věk, pohlaví nebo to, jestli je členem Společnosti nebo návštěvníkem. Pokud k tomu dojde, obvykle povstane a krátce promluví. Bohoslužebné setkání trvá obvykle hodinu a během té doby většinou zazní takových krátkých příspěvků od různých lidí několik.

Jak si jsou kvakeři rovni během bohoslužby, tak podobně je tomu i z hlediska organizace celé společnosti. V kvakerských shromážděních existuje několik funkcí, které nějaká konkrétní osoba vykonává, bývá do této funkce shromážděním vybrána, ale bývá pravidlem že se lidé v těchto rolích po několika letech střídají. Místní shromáždění jsou zcela autonomní a přestože v kvakerství existují i jakési vyšší organizační složky, o kterých pohovořím později, vždy je vše zásadně organizováno zdola a celé hnutí pracuje s naprostým minimem profesionálních placených pracovníků, kteří by svou funkci vykonávali po celý život a byli na ni existenčně odkázáni.

3. Proč tomu tak je, aneb trocha historie

Zní vám to už všechno dostatečně divně, abyste začali být zvědaví, co ke vzniku takového hnutí vedlo? Jak už jsem naznačil, počátky kvakerství sahají do Anglie poloviny 17. století. U nás to byla doba náboženských konfliktů a nejinak tomu bylo v Anglii. Tam byla situace taková, že přibližně o sto let dříve anglický král Jindřich VIII. odtrhl anglickou církev od Říma a sám se postavil do jejího čela. Tak vznikla anglikánská církev, která, jak už to u velkých a se státem spojených náboženských organizací bývá, nebyla zcela jednolitá, ale zahrnovala různé názorové proudy. Na jedné straně to byla high church, která se blížila ke katolictví - vlastně šlo jen o změnu autorit, o nahrazení papeže králem, ne nutně změnu teologie a liturgie - a low church, která tíhla spíše ke kalvínskému typu zbožnosti, kladla důraz na Bibli a snažila se z křesťanství vymýtit vše, co se Biblí nedalo podepřít. Tyto proudy existovaly v anglikánské církvi vedle sebe (a existují dodnes), ale stále ještě zbývali lidé, pro něž jedno i druhé nebylo tím, jak si představovali, že by mělo křesťanství vypadat. Vznikala tedy různá odštěpenecká hnutí mimo rámec státní církve, tzv. separatisté, a to bylo ještě více umocněno tím, když anglický král Jakub I. nechal na počátku 17. století pořídit překlad Bible do angličtiny, který se stal velmi populárním a mezi lidmi se značně rozšířil. Tím vzrostl počet lidí, kteří začali mít ve věci náboženství svůj názor a tím také vzrostlo pnutí v rámci anglikánské církve i mimo ni. Je třeba říct, že náboženství hrálo v tehdejší společnosti daleko větší roli než dnes, nota bene v Čechách. Různé teologické otázky byly třeba i předmětem vzrušených debat v hospodách u piva. Za zakladatele kvakerského hnutí bývá považován George Fox, ale není to úplně přesné. Nebylo to tak, že by přišel s nějakou převratnou myšlenkou, s nějakým kontroverzním teologickým moudrem a začal na svou stranu hledat přívržence. Ale faktem je, že během prvních 40 let hnutí měl na něj největší vliv, a proto bych mu věnoval trochu pozornosti. Narodil se v roce 1624 ve vsi Fenny Drayton v hrabství Leicestershire zhruba uprostřed Anglie do rodiny, která tíhla k tomu kalvínskému křídlu anglikánské církve. Nebo možná přímo netíhla, ale zkrátka v jejich vsi byl takový kostel a takový pastor. Fox tedy byl vychován jako praktikující křesťan, což ovšem tehdy byli prakticky všichni Angličané, ale on vyrostl v mimořádně vážného a přemýšlivého mladého muže a začal si klást otázky, proč věci mimo kostel nevypadají tak, jak se o nich v kostele mluví. Nebo jinak, proč lidé chodí v neděli do kostela a poslouchají tehdy i několikahodinové kázání o tom, jak správně žít, ale jen co se za nimi dveře kostela zavřou, žijí tak, jakoby tam nikdy nevkročili. Tento rozpor ho neustále trápil a dlouhá léta hledal ve svém okolí někoho, kdo by bral svou víru opravdu vážně. Když se se svými starostmi obracel na různé své známé, kteří byli vyznávajícími křesťany, dostávalo se mu rad, aby si to tak nebral a aby se oženil a přišel na jiné starosti, nebo mu doporučili užívat tabák. Foxe tyto dobře míněné rady neuspokojily, v devatenácti letech přestal místní kostel navštěvovat a když neuspěl u svých známých v místě, kde žil, odešel do světa takovou osobu hledat. Prošel různá místa Anglie, vždycky někde nějakou dobu setrval, ale pak zase zklamán odešel jinam. Během svých cest často sedával o samotě se svou Biblí, kterou už znal téměř zpaměti, četl, modlil se, rozjímal. Bezvýsledným hledáním strávil čtyři roky, až jednou ve chvíli ztišení, jak píše ve svém Deníku, uslyšel hlas, který mu řekl: "'Je jeden, a to sám Kristus Ježíš, který ti pomůže.' A když jsem to uslyšel, mé srdce poskočilo radostí." A tak Fox přišel na to že Bůh může oslovovat člověka přímo i bez pomoci duchovních, obřadů a věroučných systémů. Že tedy Bůh je přístupný pro každého, vždy a všude. Chodil i dál po Anglii, až později narazil na skupinu hledačů (angl. seekers). To byli jedni z těch lidí, kterým, jak už jsem řekl, nebylo blízké ani jedno z křídel anglikánské církve a rozhodli se z ní vystoupit. Tito lidé prošli podobnou zkušeností a deziluzí z křesťanství jako Fox, ale nevěděli, co si počít dál. Fox se k nim přidal a tak vznikl zárodek toho, co se později stalo Náboženskou společností Přátel. Zde bych měl možná vysvětlit, proč Přátel. Tento název je odvozen z Janova evangelia, kde Ježíš říká svým učedníkům, že už je nenazývá služebníky, otroky, protože otrok neví, co dělá jeho pán. Otrok jen poslechne příkaz a bez přemýšlení ho vykoná. Přátelé se naproti tomu znají, existuje mezi nimi vztah přátelství, záleží jim na sobě a vědí navzájem, co dělají a proč. Takto tedy kvakeři pojímají svůj vztah s Bohem. Jméno kvaker je původně hanlivá přezdívka, jejíž původ je v historce, kdy byl George Fox pohnán před soud a v jedné chvíli řekl soudci, že by se měl třást (angl. to quake) před Bohem. Ten soudce se ho zeptal, jestli i on sám je quaker, tedy ten, který se před Bohem třese.

V úvodu jsme si řekli, že kvakeři nejsou lidmi, které by spojovala jednotná věrouka. Chápete už, proč nikdy nevytvořili žádný závazný věroučný systém? No ano, vzhledem k tomu, že je celé to hnutí postavené na vlastní náboženské zkušenosti, na vlastním prožitku a duchovním hledání, proč by vám měl někdo ještě říkat, čemu máte věřit, když přece máte tu svou vlastní zkušenost? To by bylo jednak zbytečné a jednak by to vedlo k tomu, co kvakeři opustili. Ten věroučný systém by strhával pozornost od Boha na sebe sama a sváděl by lidi, aby spekulovali nad ním, nad myšlenkami někoho jiného místo hledání vlastní zkušenosti, formulace vlastních otázek a hledání odpovědí, které jsou opravdu moje.

Vzhledem k tomu, že anglikánská církev byla církví státní, tedy se automaticky předpokládalo, že každý poddaný anglického krále je její součástí, účastní se jejích bohoslužeb a odvádí jí desátky, měli kvakeři nedlouho po svém vzniku problémy. Kvakerské hnutí totiž vzniklo během anglické občanské války, kdy byl chaos, král byl popraven a kraji vládl lord protektor Oliver Cromwell. Ten, ač sám kalvinista, měl kvakery celkem rád a dokonce s nimi počítal jako s možnou jednotící silou v zemi, který byla uvedena ve zmatek. Kvakeři ale roli státem protežovaného náboženství odmítli a v dobrém se s Cromwellem rozešli. Za jeho života měli ještě celkem klid, přestože Fox i jiní chodívali po kraji a na tržištích nebo i v kostelích po bohoslužbě - to v lepším případě, v tom horším i při ní a místo ní - kázali svoje poselství, jehož hlavní myšlenkou bylo to, že Kristus přebývá v každém z nás a ke vztahu s Bohem nepotřebujeme církevních budov, osob, rituálů ani doktrín. Ale když Cromwell roku 1658 náhle zemřel a roku 1660 byl opět zvolen král a nastoleny staré pořádky, kvakeři se začali jevit jako nebezpeční narušitelé pořádku. Fox byl během svého života několikrát uvězněn stejně jako tisíce dalších kvakerů. A právě toto pronásledování spolu s početním růstem stoupenců hnutí - pro představu, na konci Foxova života jich bylo v Anglii asi 50 tisíc, což představovalo zhruba jedno procento populace - způsobilo, že hnutí začalo vytvářet jisté struktury, šlo totiž o pomoc kvakerům, kteří byli zrovna ve vězení. Umíte si také představit, že při důrazu na individuální inspiraci nebylo hnutí uchráněno různých excesů, kdy se jednotlivci na sebe snažili strhnout pozornost. Po nějaké době jednání ohledně autority jednotlivce na straně jedné a celého společenství na straně druhé nebo nějakého vybraného vůdce na straně třetí byl vyvinut zcela unikátní způsob rozhodování. Jak už jsem řekl v úvodu, kvakerské hnutí je organizováno zdola, ale přestože kvakeři jsou pro lecjakou legraci, jednou z jejich zvláštností je, že je nikdy nedonutíte k tomu, aby mezi sebou hlasovali. Myšlenka za tím je taková, že buď je daná věc ve shodě s vůlí Boha, k němuž, jak jsme si už řekl, kvakeři věří, že má přístup každý, nebo ve shodě s ní není, ale není důvod se domnívat, že vám to určí prostá početní převaha. Kvakeři přijímají různá rozhodnutí o praktických otázkách na tzv. organizačních setkáních. Ta vypadají velmi podobně jako setkání bohoslužebná. Všichni jsou si rovni, jen jeden vybraný člověk, tajemník shromáždění, setkání vede po stránce formy, nikoli obsahu a pořizuje zápis. Funguje to tak, že do ticha k danému tématu někdo řekne nějakou myšlenku a ostatní rozjímají. Pak zase někdo jiný třeba něco přidá a opět následuje chvíle ticha. Po nějaké době tajemník toto přeruší a pořídí zápis, shrnutí toho, co bylo řečeno, a opět do ticha ho přečte. Následuje další kolo reakcí na to, co bylo přečteno, pak se zápis upraví a zase se pokračuje. Takto se dá dojít postupným přibližováním k řešení, které je přijatelné pro všechny i bez hlasování, které s sebou nese nejen riziko, že většina nemusí mít vždycky pravdu, ale i nepříjemný vedlejší produkt, který může být do budoucna zdrojem problémů a narušených vztahů, a tím je přehlasovaná menšina. O věcech společenství tedy zásadně rozhodují všichni jeho členové stejnou měrou. Tento proces se vám může jevit jako zdlouhavý a opravdu někdy zdlouhavý bývá, ale vzhledem k tomu, že dosažená rozhodnutí bývají velmi kvalitní a v rámci společenství bez kontroverzí, je z dlouhodobého hlediska velmi efektivní.

Protože pomoc pronásledovaným a vězněným bylo třeba koordinovat v rámci celé země, začala jednotlivá shromáždění vysílat své zástupce na organizační setkání celoanglické, které se konalo jednou ročně. Tato tradice přežila i do doby, kdy po roce 1688 pronásledování pominulo a Britské roční shromáždění se stalo organizační jednotkou, která zastřešuje kvakery v celé Anglii. Po anglickém vzoru se začali kvakeři organizovat i jinde ve světě, kam se dostali, takže v USA je dnes ročních shromáždění několik desítek a v Evropě tam, kde je kvakerů více, tedy spíše v Evropě západní a severní, bývá v každé zemi jedno roční shromáždění. Na prahu vzniku je roční shromáždění středoevropské, které bude světovým unikátem v tom, že bude sdružovat kvakery z různých zemí s různými mateřskými jazyky, totiž z Polska, Česka, Rakouska a Maďarska.

Letem světem bych teď probral, co se stalo s kvakerstvím dál. Kvakeři se už za Foxova života snažili kvakerství rozšířit do Ameriky, což se ve větší míře podařilo díky asi nejznámějšímu kvakerovi vůbec, tedy Williamu Pennovi. Jeho otec byl velmi bohatý a anglický král mu dlužil velkou částku peněz. Když zemřel, král Williamu Pennovi místo peněz věnoval velký kus země v Americe. Penn ho využil k tomu, co se později začalo nazývat svatým experimentem. Založil tam totiž kolonii, která byla nazvána Pennsylvánií a která byla spravována podle kvakerských principů. Například s místními Indiány bylo zacházeno s respektem a poté, co Penn s nimi nějakou dobu pobyl a zjistil, že přestože o křesťanství nikdy neslyšeli, jsou v praxi lepšími křesťany než ti, které znali kvakeři z Evropy, bylo rozhodnuto, že mezi ně nebudou posíláni misionáři. To je mimochodem pro kvakery charakteristické dodnes, že se nešíří tak, že by někoho přesvědčovali o tom, že mají pravdu, vždyť poselstvím kvakerství je, že pravda je zde dostupná pro každého člověka bez jakýchkoli prostředníků. Problém je jen v tom, že ji lidé nehledají. Kvakeři tedy žijí podle svých principů, které se časem vyvinuly, říká se jim kvakerská svědectví, mezi něž patří ticho, mír, integrita, společenství, rovnost, jednoduchost - a v posledních letech se k nim přidává i trvalá udržitelnost - a snaží se těmito svými principy, s nimiž v zásadě může souhlasit mnoho lidí, prosazovat na veřejnosti třeba pacifistickými kampaněmi nebo jak už jsem zmínil, různými iniciativami na podporu práv menšin - kvakeři třeba v Anglii v šedesátých letech iniciovali hnutí za zrovnoprávnění sňatků osob stejného pohlaví, a to prosím v době, kdy ještě byla v Anglii homosexualita trestná, nebo stáli u vzniku hnutí Greenpeace a Amnesty International. A pokud se jich nezeptáte, třeba se ani nedozvíte, že jde o kvakery. Kvakerům je zkrátka přednější to, co dělají a hodnoty, které za tím stojí, než to, že to dělají právě pod kvakerskou značkou. Pokud někdo projeví zájem se k nim přidat, rádi ho uvítají, ale aktivně nové přívržence nevyhledávají.

Po skončení pronásledování a Foxově smrti došlo v hnutí rychle k posunu, který stihla kritizovat už i Foxova manželka , která ho přežila o 11 let. Nové generace kvakerů totiž místo vlastního hledání začaly klást důraz na konkrétní zásady, které jejich předkové ze svého vlastního hledání odvodily. Mezi tyto zvláštnosti patřilo třeba to, že kvakeři jako vnější výraz svého přesvědčení o rovnosti všech lidí každému tykali - tenkrát to v angličtině ještě gramaticky bylo možné, tykání a vykání vyjadřovalo na rozdíl od dnešní češtiny ne společenskou blízkost, ale společenské postavení. Pán sluhovi tykal, sluha pánovi musel vykat. Kvakeři tedy svým tykáním vyjadřovali cosi, co by se dalo shrnout úslovím "já pán, ty pán". Tykání pak z angličtiny postupně vymizelo, jen kvakeři každému dál vesele tykali a poslední nadšenci s tím přestali až někdy před druhou světovou válkou. Tenkrát už to ale bylo spíš jen takové jejich poznávací znamení a jazyková krkolomnost, protože svůj původní význam svědectví o rovnosti všech lidí to už v očích jejich okolí dávno ztratilo. Z dalších zvláštností můžu jmenovat třeba zvláštní oděv z nebarvené, tedy většinou šedé látky, který se zapínal zezadu na háčky. Nebarvené na výraz protestu proti práci dětí, které tehdy pracovaly v barvírnách, háčky na protest proti tehdy módním knoflíkům, které se na oděv našívaly i jako nefunkční ozdoba, a zezadu jako vnější vyjádření toho, že se potřebujeme navzájem. Takový oděv si totiž člověk nedokázal sám obléknout ani svléknout a potřeboval vždycky pomoc někoho jiného. Další zvláštností bylo odmítání jmen dnů v týdnu a měsíců, které v angličtině odkazují na římská a germánská božstva. Kvakeři tedy dny a měsíce zásadně pouze číslovali. Z těchto zvláštností přežila do současnosti snad jen jediná, protože je nadčasová. Jak jsem řekl, že kvakery můžete přistihnout při lecjaké věci, ale ne při hlasování, tak další věc, do které vám kvaker nikdy nepůjde, je složení jakékoli přísahy. Myšlenka za tím je ta, že akt přísahy předpokládá, že pod přísahou mluvíme pravdu víc než když pod přísahou nejsme, což je podle kvakerů znásilněním svědectví o integritě.

V 18. a 19. století se tedy kvakerství uzavřelo do svých zvláštností a zásad. Kvakeři se sice stali respektovanými členy společnosti, ale jejich životní styl přitahoval jen minimum nových přívrženců a Společnost se stala spíš takovým uzavřeným společenstvím často i bohatých a společensky významných podivínů. Přestože kvakeři už nebyli pronásledováni, v Anglii byly pozice, na něž jako nečlenové státní anglikánské církve neměli přístup. Podléhali tedy různým omezením podobně jako i u nás tehdy židé a mělo to na ně podobný, v zásadě pozitivní vliv. Kvakeři například nemohli studovat na univerzitách v Cambridge a v Oxfordu a nemohli být státními zaměstnanci. Začali se tedy věnovat přírodním vědám, podnikání a obchodu. Nejznámější kvakerští vědci a průmyslníci žili v devatenáctém století. Edward Pease nechal postavit první moderní železnici na světě mezi Stocktonem a Darlingtonem v Anglii, Thomas Edmondson vynalezl železniční jízdenku a George Bradshaw vydal první jízdní řád, John Cadbury založil čokoládovnu, j ejíž výrobky si můžete koupit i u nás. Joseph Lister rozpoznal význam sterilního prostředí v medicíně, John Dalton formuloval atomovou teorii, která říká, že atomy jednoho prvku mají svou charakteristickou hmotnost, která je jiná než u atomů prvku jiného, zároveň objevil příčinu červenozelené barvosleposti, kterou sám trpěl, a která se na jeho počest nazývá daltonismem. Thomas Young vysvětlil jev interference světla a přispěl tak k objasnění jeho vlnové povahy. Ve fyzice je po něm pojmenován Youngův modul pružnosti. Byl zároveň polyglotem a egyptologem, který se účastnil interpretace textů Rosettské desky a přispěl tak k rozluštění egyptského písma. Možná také víte, na co zemřel Jiří Grossmann, totiž na Hodgkinovu chorobu, která je pojmenována po kvakerském lékaři Thomasu Hodgkinovi. Mezi kvakery té doby bylo také množství sociálních reformátorů, kteří se angažovali třeba ve zrušení otroctví - John Woolman, péči o duševně choré - Samuel Tuke, nebo o humanizaci vězeňství - Elizabeth Fry, která do roku 2017 bývala zobrazena na pětilibrové bankovce.

Ve dvacátém století se potom tíživá atmosféra minulých dvou století rozplynula a kvakerství se stalo více otevřeným nejprve vůči ostatním křesťanům a zhruba od šedesátých let, kdy s kvakery začali sympatizovat i lidé, kteří sdíleli stejné pacifistické hodnoty - vzpomeňme, že tehdy probíhala válka ve Vietnamu, ale nepocházeli z křesťanského prostředí - šlo o éru hippies - kvakerství se rozpomělo na svůj univerzalistický rozměr, který v něm na počátku byl, ale časem se na něj v zápalu boje o dodržování zásad pozapomnělo, že totiž na pravdu nemá monopol jen křesťanství a stejné principy, hodnoty a ducha můžeme nalézt v různých náboženských směrech a zdrojích inspirace. Od té doby se tedy v rámci kvakerství můžete setkat jak s lidmi, kteří jsou otevřenými a tolerantními křesťany, tak s lidmi, kteří k týmž hodnotám přistupují z jiného náboženského pozadí a s jinou terminologií, ale jak jsem řekl už na počátku, kvakeři se rozmanitostí ohroženi necítí a snaží se posuzovat pravdivost myšlenek, ne jejich původ.

4. Kvakeři u nás a v blízkém okolí

Kvakerství je tradičním náboženstvím ve Velké Británii, kde je dnes asi 15000 kvakerů. Charakteristické je, že počet účastníků na pravidelných bohoslužebných setkáních není zlomkem tohoto čísla, ale spíš jeho násobkem, protože kvakeři jsou lidé otevření a vítají mezi sebou návštěvníky aniž by naléhali, aby se stali jejich členy. Významnější počty kvakerů najdeme ještě v USA, kde jich je asi 80 000, některých zemích Latinské Ameriky a východní Afriky. Nejvíc kvakerů je v Keni, asi 150 000. Celkem je kvakerů na světě asi 400 000.

Z evropských zemí je víc než sto kvakerů ještě v Irsku, Německu, Nizozemí, Norsku a Švédsku. V ostatních zemích Evropy dochází k zakládání kvakerských skupin až v posledních letech. V Čechách existuje kvakerské shromáždění v Praze, které se schází u náměstí I. P. Pavlova a sdílí prostory s firmou jednoho našeho člena, která poskytuje průmyslovým podnikům konzultace v oboru energetických úspor. S kvakerstvím je v Čechách nějakým způsobem spojeno asi 20 dospělých a přibližně deset dětí. Pražské shromáždění vzniklo roku 2003, pořádá každý týden bohoslužebná setkání a pár dalších menších akcí. V poslední době pracujeme na vytvoření Stezky míru a nenásilného odporu, tedy turistické trasy, která bude v Praze propojovat místa spojená s mírovým hnutím a nenásilným odporem vůči různým křivdám, kterých se společnost v různých dobách dopouštěla. Stezka bude existovat jednak ve virtuální podobě a jednak v podobě letáků a brožur distribuovaných do informačních center. Angažujeme se také v pomoci rodičům samoživitelům.

Bohoslužebná setkání zahajujeme hudbou a zpěvem kvakerských písní, které mívají často dosti nápadité texty, s nimiž se v tradičních kostelních zpěvech nesetkáte, stejně jako třeba s houslemi a akordeonem. Potom míváme hodinové bohoslužebné setkání, během něhož mívají naše děti vlastní program. Pak následuje společný oběd, na který vždycky každý něco donese v množství, kolik sám sní, a protože nikdo nekoordinuje, co to bude, můžete se u nás někdy setkat s nečekanými a bizarními kombinacemi jídel. Po obědě pořádáme buď společné studium či zamyšlení nad nějakým tématem, nebo míváme někdy organizační setkání. Všechny části našeho setkání jsou otevřené pro veřejnost a hosté jsou často přítomni a velmi vítáni.

Jednou ročně se scházíme s ostatními středoevropskými kvakery střídavě v některé ze zúčastněných zemí ke třídennímu společensko-organizačně-vzdělávacímu setkání, kterého se účastní většinou 40-50 lidí. A dvakrát do roka pořádáme víkendové přípravné setkání většinou v Brně. Na tomto setkání se jednak připravuje agenda pro to velké roční setkání a jednak ho používáme jako možnost pro lidi, kteří se s námi chtějí blíže seznámit a mají to na setkání do Prahy daleko.

Dvakrát do roka také vedu internetový kurz pro zájemce o kvakerství z Čech, Slovenska a Polska.

To bych mohlo být v hrubých rysech z mé strany všechno, záměrně jsem nechal některá témata otevřená a nezodpovězená, a proto bych se nyní rád otevřel vašim dotazům.

Aktualizováno v listopadu 2018