Rovnost / Equality

Kvakeři věří, že v každém člověku je něco božského a nazývají to vnitřním Světlem.

Jestliže může Bůh oslovit každého člověka bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, národnost, bohatství, vzdělání nebo společenské postavení, jestliže Bůh považuje ve své lásce všechny lidi za rovné sobě navzájem a všichni lidé mají stejný potenciál stát se zdrojem zjevení Boží Pravdy, pak by všem lidem měla být přisuzována stejná hodnota.

Pro Přátele znamenal tento pohled již od počátku rovnost ras a pohlaví. V Anglii a jejích koloniích to mělo znamenat konec třídních a majetkových privilegií. V Japonsku a Keni, kde byla v pojetí místních kultur žena jen o něco málo více než zařízení domácnosti, to vyústilo v zakládání kvakerských škol pro dívky. Zároveň se tento pohled stal výchozím bodem k odporu vůči otroctví a trestu smrti.

Kvakeři jako vnější výraz svého přesvědčení o rovnosti všech lidí každému tykali - tenkrát to v angličtině ještě gramaticky bylo možné, tykání a vykání vyjadřovalo na rozdíl od dnešní češtiny ne společenskou blízkost, ale společenské postavení. Pán sluhovi tykal, sluha pánovi musel vykat. Kvakeři tedy svým tykáním vyjadřovali cosi, co by se dalo shrnout úslovím "já pán, ty pán". Tykání pak z angličtiny postupně vymizelo, jen kvakeři každému dál vesele tykali a poslední s tím přestali až někdy před druhou světovou válkou.

Pokud jsou si lidé zcela rovni, pouze se nacházejí na různých místech své životní cesty a Dobro, Láska, Bůh může přijít, promluvit a jednat skrze kohokoliv z nich, je proto nesmyslné někoho odsuzovat nebo zatracovat. Tento postoj eliminuje nenávist, nevraživost a násilí a soustředí se na hledání shody a nenásilné řešení konfliktů. Mezi kvakery tedy může jakoukoli funkci nebo činnost vykonávat muž i žena. Se zásadou rovnosti je spojen tradiční respekt kvakerů k ostatním lidem, což se projevuje třeba v nakládání s časem druhých. Neúcta k času bližního je pokládána za velký prohřešek. Krásně to ilustruje tato věta "Kdo bezdůvodně udržuje jednu minutu pozornost tří set lidí, proviňuje se stejně jako ten, kdo bezdůvodně uvězní člověka na pět hodin."

Kvakeři přijímají různá rozhodnutí o praktických otázkách na tzv. organizačních setkáních. Ta vypadají velmi podobně jako setkání bohoslužebná. Všichni jsou si rovni, jen jeden vybraný člověk, tajemník shromáždění, setkání vede, ale po stránce formy, nikoli obsahu. Funguje to tak, že do ticha k danému tématu někdo řekne nějakou myšlenku a ostatní rozjímají. Pak zase někdo jiný třeba něco přidá a opět následuje chvíle ticha. Po nějaké době tajemník toto přeruší a pořídí zápis, shrnutí toho, co bylo řečeno, a opět do ticha ho přečte. Následuje další kolo reakcí na to, co bylo přečteno, pak se zápis upraví a zase se pokračuje.

Takto se dá dojít postupným přibližováním k řešení, které je přijatelné pro všechny i bez hlasování, které s sebou nese nejen riziko, že většina nemusí mít vždycky pravdu, ale i nepříjemný vedlejší produkt, který může být do budoucna zdrojem problémů a narušených vztahů, a tím je přehlasovaná menšina. O věcech společenství tedy zásadně rozhodují všichni jeho členové stejnou měrou. Tento proces se vám může jevit jako zdlouhavý, ale vzhledem k tomu, že dosažená rozhodnutí bývají velmi kvalitní a v rámci společenství bez kontroverzí, je z dlouhodobého hlediska velmi efektivní.

Kvakerská bohoslužba dodnes vypadá tak, že se její účastníci sesednou do kruhu (jsou si rovni, tak aby nikdo nebyl v čele) a v tichosti naslouchají, jestli pro ně Bůh nemá nějaké poselství. Jestliže je kdokoli puzen Duchem k tomu, aby něco řekl ostatním, povstane a krátce promluví (jakási obdoba kázání). Ostatní mlčí a poslouchají. Když skončí, zase všichni začnou naslouchat. Takovéto bohoslužebné setkání trvá obvykle hodinu. Při takovéto bohoslužbě jsou si opravdu všichni rovni.