Historie kvakerů

"Říkáš, že Kristus řekl tohle a apoštolové tamto, ale co řekneš ty?" George Fox

George Fox

je považován za zakladatele kvakerského hnutí, narodil se v roce 1624 do rodiny, která tíhla ke kalvínskému křídlu anglikánské církve. Fox vyrostl v mimořádně vážného a přemýšlivého mladého muže a začal si klást otázky, proč věci mimo kostel nevypadají tak, jak se o nich v kostele mluví. Nebo jinak, proč lidé chodí v neděli do kostela a poslouchají tehdy i několikahodinové kázání o tom, jak správně žít, ale jen co se za nimi dveře kostela zavřou, žijí tak, jakoby tam nikdy nevkročili.

Tento rozpor ho trápil a dlouhá léta hledal ve svém okolí někoho, kdo by bral svou víru opravdu vážně. V devatenácti přestal navštěvovat místní kostel a pak odešel do světa takovou osobu hledat. Během svých cest často sedával o samotě se svou Biblí, četl, modlil se, rozjímal. Hledáním strávil čtyři roky, až jednou ve chvíli ztišení uslyšel hlas, který mu řekl: "'Je jeden, a to sám Kristus Ježíš, který ti pomůže.' A když jsem to uslyšel, mé srdce poskočilo radostí."

A tak Fox přišel na to že Bůh může oslovovat člověka přímo i bez pomoci duchovních, obřadů a věroučných systémů a že Bůh je přístupný pro každého, vždy a všude. Později narazil na skupinu hledačů (seekers), kteří prošli podobnou deziluzí, přidal se k nim a tím vznikl zárodek toho, co se později stalo Náboženskou společností Přátel. 

Kvakerské hnutí

vzniklo stejně jako několik dalších křesťanských hnutí za občanské války, když byl v roce 1660 opět zvolen král a nastoleny staré pořádky, tak se kvakeři se začali jevit jako nebezpeční narušitelé pořádku. Fox byl během svého života několikrát uvězněn stejně jako tisíce dalších kvakerů. Problémy měli kvakeři také s tím, že odmítali přísahat, protože pravdu má člověk mluvit vždy a bez přísahání. 

Už za Foxova života se kvakeři rozšířili do Ameriky, hlavně díky Williamu Pennovi, asi nejznámějšímu kvakerovi vůbec. Ten získal díky majetku marickou kolonii, která byla po něm nazvána Pennsylvánií a která byla spravována podle kvakerských principů. S místními Indiány bylo zacházeno s respektem, Penn zjistil, že přestože o křesťanství nikdy neslyšeli, jsou v praxi lepšími křesťany než ti, které znal z Evropy.

V 18. a 19. století se kvakerství uzavřelo do svých zvláštností a zásad. Přátelé například každému tykali, nosili nebarvené oděvy bez knoflíků zapínané na háčky, odmítali názvy měsíců a dnů a používali pro ně pouze číselné označení. Protože nemohli studovat v Oxfordu a v Cambridge a být státními zaměstnanci, věnovali se přírodním vědám a obchodu a je mezi nimi mnoho známých jmen, např. John Dalton (daltonismus), Thomas Young (Youngův modul pružnosti), John Cadbury (čokoládové bonbony).

Kvakeři dnes

Ve 20. století se kvakerství se stalo otevřenějším nejen vůči ostatním křesťanům, ale také jiným filozofickým proudům, V šedesátých letech v éře hippies s kvakery začali sympatizovat lidé, kteří sdíleli stejné pacifistické hodnoty. Kvakerství se rozpomělo na svůj původní univerzalistický rozměr, na to, že stejné principy, hodnoty a ducha můžeme nalézt v různých náboženských směrech a zdrojích inspirace. Od té doby se v rámci kvakerství můžete setkat jak s lidmi, kteří jsou otevřenými a tolerantními křesťany, tak s lidmi, kteří k týmž hodnotám přistupují z jiného náboženského pozadí a s jinou terminologií.

Kvakerství je tradičním náboženstvím ve Velké Británii, dnes tam žije asi 15 000 kvakerů. Počet účastníků na pravidelných bohoslužbách je však mnohem větší, kvakeři jsou otevření a vítají mezi sebou návštěvníky aniž by se museli stát členy. Celkově je na světe asi 400 000 kvakerů, z toho 80 000 najdeme v USA, a asi 150 000 jich žije v Keni.

Podrobnější údaje si můžete přečíst v přednášce Pavla Marušince, ze které čerpá i tento text: