Pneumatosféra

 Pneumatosféra I.

Gn 1

Ve dvacátém století mezi námi chodili velikáni. Myslím na ty velké a významné postavy, na velikány ducha, jejichž nové myšlenky v našich životech způsobily revoluční změny; na atomové fyziky, astronomy, kosmonauty, ale myslím samozřejmě i na lékaře, biology a chemiky, jejichž objevy se budou postupně projevovat až v životech následujících generací a pokaždé otevřou novou kapitolu lidských dějin.

Se zvláštní úctou a chválou myslím na ty velikány ducha, kteří přinesli překvapivě bohaté, nové poznatky o člověku. Na Freuda a po něm na dlouhou řadu dalších, jež během několika desetiletí navršili o člověku více poznatků, než v předchozích tisíciletích všichni vědci dohromady. Žijeme ve výjimečné době: V tomto století mezi námi chodili velikáni. Ve srovnání s nimi se považuji za trpaslíka, ale jsem mimořádně vděčný za to, že s těmito velikány můžu žít v duchovním společenství. Oni jsou obři, já trpaslík, ale přesto teď řeknu jednu velice zvláštní věc, která udá základní tón té dlouhé řadě myšlenek, na jejímž začátku právě stojíme. Zní takto: Když nějaký takový trpaslík vyleze obrovi na ramena, vidí o něco dál, než sám obr. Za takového se považuji; jsem trpaslík, ale z milosti Boží jsem mohl těmto obrům vylézt na ramena a klidně, ale přece sebevědomě tvrdím, že vidím o něco dál než oni. Není to pochopitelně jen mojí výsadou. Takových maličkých, takových trpaslíků jsou celé zástupy a o nich Ježíš ve své modlitbě jednou řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo." - i Ježíš Kristus byl jedním z těch "maličkých", dítětem nebeského Otce, které vidělo i takové věci, které "obři" neviděli.

Způsobem naší práce bude, že vezmeme v úvahu to, k čemu došli "obři", a potom k tomu s klidem a smělostí víry přidáme to, co Bůh zjevil svým maličkým stojícím na zádech obrů. Během následujících večerů bude slovo o člověku, budeme zkoumat tajemství člověka.

Obři hledali řád, pravdu a zákonitosti a také je nalezli. V tomto století vědci, konkrétněji velikáni hlubinné psychologie, objevili nezměrné množství poznatků o člověku. Podobně, jako svého času objevovali neúnavní cestovatelé nové kontinenty, tak i tito cestovatelé lidského nitra objevili nové "kontinenty". Přišli na to, že bohatší a dynamičtější polovina našeho života je před námi skryta. Jen malá vrstva našeho života se odehrává na úrovni vědomí. Pod touto úrovní je nesmírně bohatý svět, jímž se prohánějí děsivé síly. Ale ne jen tak, sem a tam, ale podle obdivuhodného řádu a zákonitostí. Tito vědci do těchto hlubin sestoupili a nalezli takové zákonitosti, o nichž lidé ještě před sto lety neměli ani tušení.

Ano, ale tito velikáni se chytili do vlastní pasti tím, že hledali zákon a když ho nalezli, mysleli si, že v tomto zákoně nalezli konečnou skutečnost, nezměnitelnou a jako skála pevnou skutečnost. Přišli na to, že se události odehrávají podle zákona příčiny a důsledku, a že člověk žije v iluzi, když mluví o svobodě, svobodné vůli a rozhodování. To je jen blažená nevědomost. Člověk je loutka, jen nevidí nitky, jimiž ho tyto slepé síly ovládají. Takže chování člověka je dopředu určeno, žije deterministicky a tento zákon je nemilosrdně pravdivý. Mluví se o třech různých předurčenostech - předurčenost je nezvratný a nezměnitelný osud.

Existuje somatická předurčenost (sóma znamená tělo). V našem těle, v naší nervové soustavě je předurčení. Probíhá něco, co je vepsáno, vryto do našich buněk. Řeknu jen jeden argument, kterým zpupně mávají jako důkazem existence somatické předurčenosti. Zkoumání byly podrobeny osudy jednovaječných dvojčat. Existují slavné případy jednovaječných dvojčat, která byla po narození od sebe oddělena. Po celá desetiletí pak žila v úplně jiných podmínkách a najednou se u jednoho z nich objevily například příznaky duševní choroby. Mnoho set kilometrů odtud se u jeho dvojčete, které žilo v úplně jiných rodinných, hospodářských a kulturních poměrech, se zpožděním jednoho, dvou měsíců tato duševní porucha objevila také, jako důkaz somatické předurčenosti. Takže je jedno, za jakých podmínek ta dvojčata žila. Předurčení v nich bylo vepsáno a nebylo proti němu odvolání. Osud se naplnil tak, jak velel zákon, řád a tělo.

Druhá předurčenost je psychická. Tito naši vědci tvrdí, že v raném dětství, ještě než jsme si to uvědomovali, působily na nás různé vlivy, radosti i zklamání a ty se vryly do naší nervové soustavy a na embryonální úrovni utvořily naši osobnost. V dospělosti budeme takovými, jak nás zformovaly první psychické vlivy v raném dětství a opět proti tomu není odvolání. Naše osobnost se vyvine naprosto neomylně a náš život se bude odvíjet po linii psychické předurčenosti.

Jako třetí v pořadí se obvykle uvádí předurčenost sociální. Každý z nás žije v určité době, v nějakém národě, prostředí, městě, rodině a tyto faktory opět osudově určují naše životy. Tak učí tito velikáni. O těchto předurčenostech svědčí v obdivuhodných detailech, podrobně, poutavě a přesvědčivě. Skoro by se dalo říct, že až zoufale přesvědčivě. Úhrnem tvrdí, že člověk se stal a bude; stal se a bude takovým, jakým jej zformovaly skryté vlivy.

My naproti tomu bereme vážně všechno, co říkají, ale přesto tvrdíme, že ne. Člověk může být! Tady je ten obrovský rozdíl. Vynuceně se stal a bude takovým, jakým jej zformovaly ty vlivy, anebo může být člověkem. Může být takovým, který nějakým způsobem věci zváží a může se rozhodnout. Věřím tomu, že se stal a bude a nesmíme zanedbávat síly, které na něho působí a ovlivňují ho zvenčí, ale přesto patří k důstojnosti člověka, že může být svobodným, a i uprostřed věcí, které ho svazují, může dospět k jisté míře opravdové svobody. Oni pustili ze zřetele, že se nad chaotickými procesy vznáší Duch svatý. Vnitřní procesy jsou samy o sobě opravdu takové, ale v pozadí stojí ještě jeden faktor, to je Duch svatý, a ten také působí. Celý lidský úděl je ovlivňován i jím.

Pro označení tohoto faktoru v pozadí jsem vytvořil nové slovo. Budu ho zmiňovat ještě mnohokrát, pochází z řečtiny: pneumatosféra. Povrch Země je obklopen atmosférou, nad ní je stratosféra, ještě nad ní ionosféra. V dnešní době fyzikové objevují různé sféry. To říkám pro srovnání, aby bylo vidět, že neexistují jen tyto sféry, ale i pneumatosféra. Celý svět se vznáší a je ponořen v prostředí Ducha. Duch Boží se vznáší nad propastnou tůní a je tomu tak i dnes, nebylo tomu tak jen na úsvitu stvoření. Pneumatosféru někdo vycítil před tisíciletími, pak však byla zapomenuta, ale nadešel čas, abychom ji znovu objevili, protože v ní je ponořeno, plave v ní celé lidstvo, život každého z nás.

Pokusím se na jednom přirovnání ukázat, co tím mám na mysli. Maminka chce vykoupat svoje děťátko a vykonává úkony k tomu potřebné. Pustí vodu, zapne bojler, udělá se tepleji, okno se zamlží. Spustí se řada fyzikálních procesů, ale to všechno proběhne v určitém duchovním prostředí. Za těmi fyzikálními procesy se skrývá maminčina láska. A to děťátko ji nějakým způsobem vnímá. Takže necítí jen teplo a to, že ho svlékli, dali do vody a šplouchali na něj, ale cítí i ten duchovní náboj. Rozveďme to přirovnání dál tak, že teď to děťátko nebude koupat maminka, ale místo ní to všechno obstará placená paní na hlídání. Stejně tak zapne plyn, veškeré fyzikální procesy budou probíhat úplně stejně, ale děťátko přesto cítí, že duchovní prostředí, které ho obklopuje, je nějaké jiné. Ale pokročme ještě dál: nebude ho koupat najatá paní na hlídání, ale v supermoderním světě bude celý proces automatizovaný. Nějaký velký stroj to děťátko chytí, sundá z něj šaty, dá ho do vany, šplouchá na něj a koupe ho. Co myslíte, že to děťátko bude vnímat teď? Z fyzikálního hlediska se všechno děje úplně stejně, případně celou tu práci nejlépe vykoná ten stroj, ještě hygieničtěji, ještě přesněji, a přesto při tom to děťátko bude trpět, protože tu ten duchovní náboj chybí.

Podle učení Bible se všechny fyzikální, biologické, historické, nebo dokonce kosmické procesy, jimž jsme podřízeni, odehrávají v nějakém takovém prostředí. Konkrétněji řečeno, odehrávají se v prostředí Božího vlivu, který je dobrý a vede k rozvoji. Základním problémem moderního člověka je, že "odešla maminka", která ho koupala a teď už člověka berou jen velké stroje, svlékají ho a ukládají do postele. Poskytují mu všemožné výdobytky, ale to všechno je celé děsivě neosobní a prázdné. Základním problémem dnešního světa je, že se celý zmítá a potácí ve víru různých hlučných procesů zákonitostí a "Bůh je mrtev". Svět se stal prázdným a v tomto vymřelém prázdném světě na člověka padá tíseň, stává se neurotickým, spěchá, bojí se a dělá rámus. Tohle všechno dělá a musí dělat proto, aby tento prázdný život vydržel, nebo utekl, skryl se, nalezl nějaké řešení. Modernímu člověku je třeba říct, a je to nejhlavnějším smyslem mé služby: Je zde pneumatosféra a ty nedopusť, aby i z tebe to moderní zaklínadlo udělalo neurotika. Nepoddávej se zaklínadlu dnešní doby, že jsi opuštěný, bezmocný a že se o tebe nikdo nezajímá, protože to není pravda! Hlásám to, co říká Boží slovo: Nade vším se vznáší Duch Boží. Tato pneumatosféra existuje a je možné přijmout ji, aby nám pomáhala a uzdravila nás. Není tomu tak, že bys žil svůj osamělý život ve lhostejném a prázdném světě. Jsi v objetí laskavých sil, které Ti pomáhají!

Mým vyznáním je tedy to, že existuje pneumatosféra, existuje duchovní prostředí, existuje duch Boží, který je za vším děním a od něhož můžeme přijmout uzdravení. Duch není něco, co se v člověku rodí, ale něco, co jím prozařuje! Obstojí toto tvrzení? Jak souvisí s tím, co říkají velikáni? To ještě musíme objasnit. Je jedno základní biblické rčení, Ježíš řekl: Staň se podle tvé víry. To znamená, že pokud nad tebou získá moc zaklínadlo těch moderních duchovních velikánů, zaklínadlo, nebo zákon o nezvratnosti, pak: "Staň se podle tvé víry." A podle tvé víry se také stane. Tvůj život se začne odvíjet fatalisticky. Jestliže uvěříš, že není pomoci, že jsi bezmocný proti zákonu, že jsi loutkou a že tvůj život stojí na zákonech dědičnosti, opravdu tomu tak bude a je s tebou konec. Jestli věříš těmto velikánům a nevidíš nic jiného, než osud a zákon, pak se staneš obětí zákonů a ty tě zadupou. Jestli na druhé straně věříš tomu, co říká Boží slovo, že totiž tyto fyzikální a biologické procesy probíhají s Božím duchem v pozadí, s Duchem, který je milosrdný a pomáhá nám a od něho můžeme přijímat sílu a pomoc, pak stejně tak: "Staň se podle tvé víry."

Tehdy najednou prožiješ, že tu je tato pomoc. Prožiješ, že tuto pneumatosféru je možné uvést do pohybu. Jak? O tom budeme mluvit následující večery.

Dezső Kosztolányi řekl pěkné přirovnání o uměleckém překladu, které bych teď rád rozšířil na celý lidský život. Řekl, že umělecky překládat je jako "tancovat spoutaný". Rád bych, abychom si toto krásné přirovnání zapamatovali, protože jen stěží lze lépe popsat tragické, bolestivé, ale zároveň krásné napětí, v němž žijeme my, lidé. Duchovní velikáni dvacátého století ukazují na "pouta", v nichž žijeme. Do té doby jsme nevěděli, čím vším jsme spoutáni, a teď naši velikáni říkají: "Co skáčeš, člověče? Ty nemůžeš skákat, protože se nedá tancovat spoutaný!" Ukázalo se, že celý lidský život, vůle, svoboda, smysl, je pouhou iluzí. Zrodila se existencialistická filosofie, která říká: žijeme v poutech, život nemá smysl, je prázdný, tancovat nelze. Věřící člověk k tomu dodává: "Ano, máte pravdu, my lidé jsme spoutaní, ale přesto tancovat možné je. Povoláme-li na pomoc pneumatosféru a vezmeme-li sílu od ní, můžeme i v poutech žít pěkný a bohatý život. Život spaseného člověka zde na zemi není ničím víc! Třeba něčím víc bude, podle naší víry, ale prožívat na zemi život spaseného znamená často totéž jako "tancovat spoutaný". Tak, jako různí antropologové a psychologové jsou v nebezpečí, že neuvidí nic než pouta, nás obyčejné lidi, případně ještě věřící, ohrožuje iluze, že zde žádná pouta nejsou. Dělám si, co chci! Je třeba být opatrný, protože je pravda obojí. Dá se tancovat i spoutaný, ale my, kteří se opájíme pocitem svobody a svobodného rozhodování, musíme vzít vážně, že ty fatalistické zákony platí i pro nás, a pokud se nepoddáme osvobozující moci Božího ducha, pak poslední slovo, které nad námi vynesou, bude: žít spoutaný. Když nám duch Boží daroval svobodu, začíná velice zvláštní lidský život: zůstáváme lidmi, muži, ženami, stárneme, sužuje nás strach ze smrti, nemůžeme s tím nic dělat, a přesto můžeme spoutáni "tancovat".

Na závěr vám převyprávím jeden biblický příběh, příběh o Bartimeovi. Tento chudý, slepý žebrák uslyšel, že okolo prochází Ježíš a začal křičet: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ostatní ho začali napomínat: "Mlč! Co chceš? Vždyť jsi slepý!" To je osud. Jsi žebrák a tím zůstaneš až do smrti. Jsi mrzák. Co chceš? Na co čekáš? Stavěli před něho nezvratný osud a snažili se ho zatlačit zpátky do jeho mezí, ze kterých se chtěl vymanit, když cítil, že s Ježíšem přichází nadpozemská, nebeská sféra. Z pout pozemské sféry se odvolal ke sféře nebeské a Ježíš se nad ním smiloval a uzdravil ho. Tento příběh je jedním z typických biblických příběhů. Jsme slepí, jsme chromí, jsme žebráci a jestli tyto osudové skutečnosti vezmeme vážně, pak jimi i zůstaneme. Ale obklopuje nás pneumatosféra a tu a tam na nás působí síly, které naše pouta otevírají, nebo nám alespoň dávají jistou možnost tancovat. Bartimeus zajisté i potom, co se mu otevřely oči, každý den "tancoval spoutaný". Zůstal chudý, zůstaly mu jeho vědomosti, nebo spíše nevědomost a spousta omezení, v nichž žil i před tím. Ale i v tom spoutaném stavu tančil nádherný tanec. A podobně na tom byl Gándhí, Martin Luther King a další morální velikáni, svatí, apoštolové a reformátoři. Byli to spoutaní lidé.

To, v čem žiješ, je děsivě tvrdá realita. Vlastní silou se z ní vymanit nedokážeš. Ale jestliže tě zasáhne působení z pneumatosféry, ze světa Božího ducha, pak tvůj život obdivuhodně zkrásní a rozkvete a staneš se tak trochu stínem toho, který jako "spoutaný král" zemřel na kříži. I Ježíš tancoval spoutaný. Jak nádherný tanec dokázal tančit svázán svým lidstvím a také velmi bolestivě spoután nenávistí a odporem okolí!

To je možnost, kterou skýtá lidský život. Nesněme o tom, že nám narostou křídla a začneme létat. K tomu nedojde. Ale nepropadejme zoufalství, že jsme slepí, že jsme žebráci, že jsme slabí a nedá se s tím nic dělat. Stejně, jako byl Ježíš nádherným králem, i když byl spoután, tak i my v jeho stínu a s jeho pomocí můžeme žít jako lidé, kteří byli zachráněni.

Pneumatosféra II.

Gn 3

Nejdůležitější myšlenkou včerejšího večera bylo, že na světě a v našich životech nejsou a neuplatňují se jen pevně dané zákonitosti, ale je v nich a může se v nich projevovat i svoboda. Zdůrazňuji, že se projevovat může. Co se týče svobody, nemusí se projevit nutně za každých okolností, protože potom by to už nebyla svoboda. Svoboda je možnost, která se mihotá na obzoru lidského bytí. Je třeba se k ní obrátit, vybojovat ji, přijmout ji. Pochopili jsme i to, že tato svoboda není možností, která se vznáší ve lhostejné prázdnotě. Řečeno slovy Bible, Boží láska nám nabízí svobodu, abychom byli v její šířce uzdraveni a náš život se v plnosti rozvinul. Není tomu tak, že bychom se ve svých životech osudně opuštěni proplétali prázdným, studeným a netečným světem. Žijeme obklopeni laskavými silami, které nám pomáhají. Bylo by dobré, kdyby si každý člověk vryl do paměti těchto pár slov: Žijeme obklopeni laskavými silami, které nám pomáhají. Síť těchto dobrých sil jsme cizím slovem nazvali pneumatosférou. Tedy sférou, v níž působí pneuma, duch Boží. Slíbil jsem, že dále budeme zkoumat vlastnosti a působení této pneumatosféry. Dnes tedy navážeme na včerejší myšlenkovou linii.

Naše uvažování navedou tím správným směrem vzpomínané biblické verše. Slyšeli jsme první věty příběhu o stvoření z první knihy Mojžíšovy. Zdůrazníme hlavně tento verš: "Ale nad vodami vznášel se duch Boží." Staré Židy tato věc nezajímala jako protiklad, že před tím nebylo nic a pak najednou vznikl svět. Zabývali se především tím, že se chaos vzdouval a vířil v temnotě a najednou se nad tím pravěkým vířícím chaosem objevil duch Boží a začal ten chaos formovat do podoby řádu, vesmíru. Zvěstí toho prastarého verše tedy není, že nebylo a potom bylo. Ve skutečnosti je tou zvěstí to, že svět vždycky ohrožuje to, že upadne zpět do chaosu. A to, že přece jen nespadne, to je tím, že se nad tím chaosem vznáší duch Boží. Ten všechno vede určitým směrem, směrem k řádu, harmonii, jednotě, lásce, směrem k vesmíru. Toto nám tedy chce říct tento starozákonní verš a ten bude směrovat naše uvažování, když budeme přemýšlet nad pneumatosférou. Pneumatosféra není nějakou neutrální, netečnou silou, jedná se o velmi přesně směřující duchovní moc, která se koncentruje ve větě: "Budiž světlo." Moc, která vede běh světa od chaosu směrem k řádu, světlu, struktuře, růstu a uzdravení. To je tedy učením Bible.

Někdo by mohl říct, že se tu zkrátka mluví o evoluci. Na to říkám, že ano, ale také o něčem mnohem víc než o evoluci. V tomto verše je patrná evoluce, neboli to, že od jednoduché, pravěké formy vede duch Boží realitu ke složitějším a bohatším způsobům života. Toto v něm je, ale je zde řeč o něčem mnohem větším. "Budiž světlo" znamená: Budiž uzdravení, budiž znovuzrození, budiž boj proti nemoci, pádu a smrti, budiž spasení! To všechno je skryto v tom verši "Ale nad vodami vznášel se duch Boží".

Teď hodně přeskočíme a zaměříme se na slova apoštola Pavla: "...Bůh, který řekl, 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce." Pavel zde říká, že to, co se děje v makrokosmu, ve vesmírném měřítku, to se odehrává také v mikrokosmu, v našem nitru. A i zde jde o to, že život každého z nás znovu a znovu ohrožuje, že upadne zpátky do chaosu. Ale obklopuje nás pneumatosféra a střeží nás, abychom nespadli zpátky. Toto je míněno tím, že Bůh osvítil naše srdce.

Stálo by za to rozvést, do jakého chaosu upadá náš život, když za námi nebude stát duch Boží. Chaosem je i nevědomost, je chaosem myšlenek. I nenávist je chaosem, divoké poryvy citů. Chaosem je i tělesné onemocnění, také sobectví a násilí. A kdopak by nezakusil, že nám každou chvíli hrozí, že ze spořádaného chování, ze zdraví a řádu upadneme do chaosu. Naproti chaosu je "vesmír" (to co Bůh stvořil naproti chaosu, který panoval před tím, pozn. překl.) v našich životech světlem řádu. Budiž světlo! Rozum, důvtip, trpělivost, moudrost, láska, odpuštění, dobrota k ostatním a služba, to je vesmír. Takže to, co nás jemně chrání, aby náš život neupadl zpátky do chaosu, je pneumatosféra. Nechrání nás jen negativním způsobem, ale také pozitivně: pobízí nás, opatruje a pomáhá nám, aby v našem malém světě stále více panovala krása, vesmír. Zde si musíme říct jednu mimořádně důležitou pravdu! Povím vám ji v podobenství: Pneumatosféra není, jako když se večer sešeří a tu a tam na ulicích začnou zapínat veřejné osvětlení, i v bytech začnou rozsvěcet, auta začnou svítit, rozsvítí se i výkladní skříně a množství těchto nezávislých světel poskytne městu poměrně souvislé osvětlení. S pneumatosférou se to nemá tak, že tady je jeden požehnaný člověk, támhle je prorok, básník, umělec, hudebník nebo lidumil a v každé z těchto duší svítí nějaké samostatné malé světélko a když se ta světélka dají dohromady, stane se to vzniklé duchovní světlo lidskou kulturou. Právě naopak! Na počátku byla pneumatosféra, tedy duch Boží. Ta obklopuje celou realitu. Pak vznikli lidé, kteří ji poznali, a nastavili, nasměrovali na ni své duchovní radary, aby z ní toho přijali co nejvíce. Aby do sebe vpustili světlo a sílu Ducha, nechali se jím nažhavit a jejich životy se staly jasně zářivými a dynamickými. To je ale podružné. Když už to pořadí nikdy nepopleteme, popřemýšlejme tedy o tomto tajemství biblicky.

Jestli je to tak, pak se vždycky naskýtá otázka, kde mám začít. Dokážu s pneumatosférou navázat kontakt bezprostředně, nebo potřebuji prostředníka? Je to vzrušující otázka a musíme se k ní postavit čelem. Teď ten problém nebudu řešit, jen na něj uvedu tři odpovědi, ke kterým jsem při svých dosavadních pokusech došel. Jsem přesvědčen, že zpočátku prostředníka potřebujeme. Zpočátku potřebujeme nějakého proroka, někoho, kdo by nám vydal svědectví, apoštola, evangelistu, gurua (pokud jsme hinduisté), který už je pneumatosférou naplněn.

Má druhá teze: Jestliže tito prostředníci svou práci vykonávají dobře, snaží se, aby se co nejdříve stali zbytečnými. Protože druhým stádiem je dostat se do bezprostředního styku s pneumatosférou. Čili dobrý služebník činí sebe sama zbytečným.

Třetí bod: Ti, kteří se dostanou do bezprostředního styku s pneumatosférou, ti budou vyhledávat vzájemnou společnost, budou se družit do přátelských, bratrských skupinek, stanou se zvláštním společenstvím, které bude zahrnovat rozdílné lidské typy.

Nebudou to izolovaní jedinci, ale budou vyhledávat vzájemné užší společenství a budou se v něm posilovat, aby mohli společně účelněji sloužit ostatním. O takových říká Ježíš: Vy jste světlo světa, vy jste solí země.

Do této chvíle jsem mluvil o teoretických věcech, dále bych se rád věnoval věcem praktickým. Chtěl bych ukázat něco z toho, jak to vypadá, když někdo přijme působení pneumatosféry, nechá se jí naplnit a stane se člověkem jiným než lidé okolo něho. Ukážu vám to na jednom z nezapomenutelných literárních a divadelních zážitků svého života. Tu hru jsem četl i viděl v Univerzitním divadle, kde ji hráli studenti. Německy se jmenuje Schuldlosen, česky bychom to přeložili jako Nevinní. Nebudu ji vyprávět celou, jen to, co sem patří. Jde o to, že v totalitním režimu, v jedné zemi, kde vládne tvrdá diktatura, chce jedna revoluční skupina spáchat atentát na diktátora, ale ten se nezdaří. Atentátníci se rozutečou, ale jednoho z nich policie přece jen chytne a snaží se z něho dostat jména jeho společníků. On je neprozradí. Tak dostane diktátor ďábelský nápad: Nechá na ulici pochytat asi deset nevinných lidí - to jsou ti "nevinní" - a nechá je zavřít společně s tím revolucionářem. Řeknou jim: Pánové, z tohoto vězení se nedostanete, dokud tenhle problém nevyřešíte. Dostaňte z tohoto muže, kdo byli jeho společníci. Jakmile je prozradí, okamžitě se dveře otevřou a budete si moci jít všichni po svých. V této svízelné situaci začínají rozhovory mezi zavřenými. "Nevinní" se stávají stále naštvanějšími. "Řekni, kdo to byl!" Neřekne. Jejich rozhořčení se stupňuje. Začínají křičet: "Pochop, že máme právo žít. Jak přijdeme k tomu, abychom kvůli tobě nežili?" Z této desítky lidí, student, diplomat, bankéř, hoteliér, řidič, farmář, všichni na toho revolucionáře křičí. "Pochop, že mám doma kozu, je třeba ji podojit." Hoteliér říká: "Čekám hosty z ciziny, musím tam být. Tak už to prozraď!" Podstata je v tom, že oni mají právo žít. A on to neprozradí. Abych to zkrátil, nevinní nakonec toho člověka zabijí, protože - a to je myšlenkou té hry - jestliže já mám právo žít, mám zároveň právo tě zabít, jestliže mi žít nedovolíš. Ale o tohle teď nejde. Zatímco se hádají, řekne tento revolucionář něco, co mi v srdci a v uších bude znít až do smrti. Když na něho křičí, aby už prozradil, kdo byli jeho společníci, protože oni mají právo žít! - řekne ten revolucionář klidně: "Ano, vy máte právo žít, ale já mám právo zemřít. A vy mi tohle právo nemůžete vzít. Dále říká, že lidský život je sám o sobě tak odporně prázdný, tak nechutný, že ho lze napravit jen nějakou "krásnou smrtí".

Přemýšlejte nad tou větou. Kdo je vnímavý, cítí, že to nezní úplně křesťansky. Je to tak. Ale je v tom jedna obrovská pravda. Život je sám o sobě prázdný, ale tímto prázdným životem žije většina lidí. Já mám právo žít, dojit kozu, mám právo přijímat hosty ze zahraničí, mám právo. Na co mám právo? Abych se uživil. Ale tohle má být život? Uživit se, vést si své malé kšeftíky, kochat se sebou samým. Tohle má být život? Kolik pravdy má ten revolucionář život je tak nesnesitelně prázdný, bezobsažný a samoúčelný, že ho lze napravit jen nějakou krásnou smrtí.

Jsou dvě skupiny lidí. "Ostatní" jsou ti, jichž se ještě duch nedotkl, kteří ještě neokusili nic z pneumatosféry, a pokud ano, nevzali to vážně. Člověk, který se k pneumatosféře staví zády, říká: Můj život je mi nejvyšší hodnotou a kdo mi stojí v cestě, ten je můj největší nepřítel. Ten revolucionář byl jiným typem, který říká: Mám právo zemřít. Nemůžete mi vzít právo, abych tento nesnesitelně prázdný život posvětil nějakou krásnou smrtí. On to tak neříká, ale mohl by to tak říct. Takhle děsivě se věci mají.

Pneumatosféra opravdu vede směrem k výšinám, ale kdo už trochu zná její tajemství, ten ví, že cesta k výšinám vede skrze smrt. A vůbec nemusíme pomýšlet na tak efektní smrt, jako když zabili toho revolucionáře a tak z něho udělali mučedníka. Zpravidla se nejedná o velkou smrt. Stačí i malá smrt, ale na celé věci je zvláštní, že ta malá smrt je kolikrát těžší než velké martyrium. Myslím, že i dnešní den by se dal shrnout takto: Byl tak prázdný, neklidný, bezobsažný, že by bylo třeba ho zakončit nějakou pěknou smrtí. Jako typický příklad jsem užíval toto: Tenhle kousek čokolády nesním já, raději ho někomu věnuji. Korunuji tenhle pustý den, ve kterém jsem se hnal a nervoval, nějakou "malou smrtí". Co je přirozené, tělesné, co je podle běhu tohoto světa, to není život. A ten je třeba pozdvihnout na úroveň života nějakou krásnou smrtí.

Pojďme ochutnat kousek z pneumatosféry. Ježíš to řekl takto: "Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej." U toho revolucionáře si všimněme také toho, že nejednal z náboženských pohnutek. On někde, mezi nějakými lidmi poznal nelidskost diktatury a násilí. A poznal tu velkolepou ideu svobody a to, že má cenu za ni bojovat a má i cenu za ni dát život. Ten člověk nemluví o Bohu, ale my musíme dospět k tomu, že v tom člověku je Duch svatý. Louč chytla, plamen Ducha vzplál a najednou ten člověk chodí v Boží pravdě. Nejde o nic menšího. Bylo by lží, pámbíčkařením, farizejstvím a bludem, kdyby se někdo snažil životem proplout laciněji. Máš před sebou důležité rozhodnutí: Chceš žít opravdu lidský život? Ten se nedá žít tak, že já mám právo na život, a proto ať zhyne každý, kdo se mi postaví do cesty. Lidský život se dá žít jen za pomoci nadlidských sil. Opravdový lidský život lze žít s pohledem obráceným k pneumatosféře. A odtud vždycky uslyšíš, že k vyššímu životu se dostaneš skrze smrt.

Tušíte, cítíte, že se přibližujeme ke golgotskému kříži? Ještě tam nejsme, ale naše cesta tam směřuje. A někdy neuškodí vyjít odsud, z chaosu, a dojít ke golgotskému kříži. Jestliže budeme zkoumat taje pneumatosféry, najednou nám kříž Ježíše Krista zazáří v nějakém zvláštním, novém světle. Protože to byl on, který ve skutečnosti odhalil, jak ošklivý, vražedný a nemilosrdný je život, a byl to on, kdo obdivuhodně krásnou smrtí napravil každou hanebnost našeho života. Ale ne proto, abychom se jeho smrtí kochali a uctívali Ho ve svém starém bytí, které neprošlo proměnou, nýbrž proto, abychom šli v jeho šlépějích a každodenními malými smrtmi alespoň trochu napravili hanbu svého života. Nemrzačme sílu této myšlenky dogmatickými námitkami. Jde tu o to, co Pavel vyjádřil takto: "Jsem ukřižován spolu s Kristem..."

Do této chvíle jsme v Bibli vlastně udělali jen dva kroky. Pochopili jsme, že se duch Boží vznáší nad celým světem. To bylo prvním krokem, že jsme objevili pneumatosféru. Druhým krokem bylo, že jsme pochopili i pravdu "budiž světlo". Tak jako Bůh rozzářil nad pravěkých chaosem světlo, stejně tak ho může rozzářit i v našich srdcích. A podstatou zvěsti světla je, že to, co tělo a krev, požaduje, diktuje a nárokuje si pro sebe, je samo o sobě posté a prázdné. Když se nás dotkne Duch a nasměruje náš život k vyšším cílům na základě lásky a oběti, pak teprve začíná opravdový život.

Pneumatosféra a křesťanství

Iz 11, 1-2

Asi nemusím dokazovat, že křesťanství bylo na počátku léčebným, terapeutickým hnutím, anebo jestli chcete, hnutím psychoterapeutickým. No, pokud bychom to chtěli vyjádřit úplně přesně, měli bychom říct, že to bylo hnutí pneumatoterapeutické. Ježíš Kristus uzdravoval mocí ducha Božího. Slovo uzdravení teď budeme používat v tom nejobecnějším slova smyslu.

Je obecně známo, že například farizeové i v nemoci viděli a odsuzovali hřích, kdežto Ježíš i hřích viděl a léčil jako nemoc. Pro Ježíše i nevědomost, nemoc, slabost, posedlost, to všechno byly nemoci. Podívejme se na to dnešníma očima; posedlostí můžeme klidně nazvat třeba alkoholismus. Všimněme si, jak průměrný dnešní člověk alkoholismus ohodnotí. Pravděpodobně řekne, že je to hřích. (V maďarštině se toto slovo používá i v nenáboženském jazyce ve významu zlo, neřest, pozn. překl.) Naproti tomu Ježíš i na něj pohlíží jako na nemoc. Jestliže někdo nazve alkoholismus hříchem a začne alkoholikovi nadávat, vzdává se tím veškeré naděje, že se ten člověk někdy uzdraví. Když ho ale bude pokládat za nemocného a bude k němu přistupovat s trpělivostí a vlídností lékaře, pak je naděje, že k uzdravení dojde. Ježíš byl lékař a stál u zrodu léčebného hnutí.

Ježíšovi nepřátelé velmi dobře věděli, že uzdravuje Duchem svatým, ale snažili se ho pomluvit, že to dělá za pomoci nečistých sil, podle tehdejšího způsobu vyjadřování "Belzebulem". Ježíš ale plnou vahou své autority řekl, že vyhání démony duchem Božím.

Křesťanství tedy bylo na počátku léčebným, pneumatoterapeutickým hnutím. Toto prvotní nadšení vládlo ještě v době apoštola Pavla. Teď si ukážeme jeden verš, který apoštol Pavel napsal do Korintu: "Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí..." Duch, řecky pneuma, moc, řecky dynamis. Kázání bylo vlastně skupinovou terapií a zvěstované slovo posluchače uzdravovalo - pneumaticky a dynamicky. Tak křesťanství začínalo. Později se naneštěstí stalo hnutí Ježíše Krista náboženstvím. Novým náboženstvím mezi staršími. Objevily se kněžské hodnosti, pompézní obřady, svaté texty, a na druhé straně věci, které se z náboženských důvodů odmítaly a zatracovaly. Pak se postavily kostely, zrodila se dogmata a nenávistné náboženské spory. Dosud pronásledovaná církev se stala církví pronásledující a prolévající lidskou krev. Co udělá Bůh teď, když se jeho hnutí natolik vzdálilo od svého původního poslání? Na tuto otázku odpovídá náš text z Izaiáše. Význam tohoto starozákonního textu si krátce vyložíme, ale rád bych, abychom si uvědomili, že tento příklad je typický. To, co se stalo tenkrát, opakoval Bůh i poté a věřím, že to na církvi opakuje i nyní. Oč v tomto textu jde? O jeden vysoký košatý strom, který vyťali u kořenů, ale pak z jeho pařezu vyrostl nový výhonek. Tolik obraz. Pro staré Židy byl význam tohoto proroctví jasný. Bůh obdaroval lidstvo židovským národem, ve kterém ustanovil řadu užitečných věcí. Například Zákon, chrám, instituci kněžství a království. Tyto věci se ale staly samoúčelnými, přebujelými a jalovými, až je Boží soud vyťal u kořene.

Ale přesto neměl Bůh v úmyslu je zničit úplně. Ten přebujelý strom, který ale nenesl ovoce, byl vyťat proto, aby se potom v jednom výhonku znovu objevil původní Boží záměr. Seslal Ježíše Krista, v němž vedl dál tento svůj záměr, který se v tom jalovém rozpuku ztratil. O tom tedy mluví tento verš. Bůh dal z rodu Jišajova, z trosek království a celého kultického systému, které vyťal, vzrůst výhonku, na němž spočine jeho duch.

Je zde cosi typického, co se v průběhu historie v mnoha podobách opakovalo. Bylo tomu tak i v dějinách křesťanství a myslím, že se tak děje i v životech mnohých z nás. Přebují něco, co nám dal Bůh původně jako dar. Stane se to jalovým, samoúčelným, přebujelým a potom přichází soud. Ten ale není konečným Božím záměrem. Soud prořezává a čistí jalové, aby se pak znovu mohl dát život do pohybu a naplnil se původní Boží záměr. Podle mého názoru se právě v takovéto fázi soudu a přerodu nachází současné křesťanství.

Když už jsme u těch stromů, ukážu vám jeden názorný příklad. V jednom africkém státě někoho napadlo, že z jednoho tisíciletého stromu, který měl kmen o průměru několika metrů, udělají hotel. Ve větvoví toho stromu postavili různé terasy a pokojíčky a tam, uprostřed jedné rezervace, přijímali hosty. Večer vytáhli žebřík nahoru a hosté se pak z oken a teras mohli dívat, jak pod tím stromem zvířata žijí a loví. Oni tam nahoře byli v naprostém bezpečí a mohli si užívat africké přírody. Něco podobného se stalo i s křesťanstvím.

Ježíš Kristus byl novým výhonkem, ale z nového počátku se velmi brzy stal veliký košatý strom. Ježíšovo jednoduché léčebné hnutí se stalo světovým náboženstvím. Církev se pomalu proměnila v luxusní hotel. Církev je příjemný hotel, do něhož jsme vytáhli žebřík, aby na nás problémy světa nemohly. Rozložili jsme se u oken a vyhlížíme, jak se ta lidská zvířata navzájem požírají. My sami jsme ale v naprostém bezpečí. Věc, která začínala jako léčebné hnutí, se stala takovým zábavním podnikem, kam se dá uchýlit a kde můžeme z bezpečí sledovat, jak se svět žene k záhubě.

Řeknu vám jednu zvláštní věc. Tím, že zajdete do garáže, se z vás auto ještě nestane. Tím že chodíte do kostela, myslíte, že se z vás stanou křesťané? Spousta lidí si myslí, že proto, že chodí do kostela, jsou křesťany. V tomto omylu žijí milióny lidí. Takovýto strom Bůh vytne. Ovšem ne proto, aby všechno zaniklo, ale proto, aby výhonek mohl znovu vyrašit. Přiznám se vám, že v mém srdci ten "velký strom" padl. Já už se nedívám na ten starý strom, ani na to, jak hotel chátrá, ale na to, jak raší nový výhonek. Jak na troskách církve jako podivuhodný výhonek znovu raší Kristus. Toto se děje dnes, to je současností církve a já s tím z celého srdce souhlasím.

Vraťme se tedy k původní otázce, jež zní, jaký je poměr křesťanství a pneumatosféry? Dnes téměř žádný, a proto na ně dolehl Boží soud, ale Bůh, poté, co srazí do prachu to, co je jalové a přebytečné, věřím že ještě více oslaví Ježíše Krista a že se křesťanství opět stane léčebným hnutím. Jestliže nyní budeme chtít najít krátkou definici křesťanství, můžeme říct, že je to hnutí, které léčí mocí Ducha svatého. Teď se k tomuto měřítku postav každý sám. Uzdravil se tvůj život působením Ducha svatého? Jestli jsi dosud myslel jinak, s láskou tě vyzývám, aby ses navrátil ke kořenům. Vraťme se ke kořenům společně jako sbor. Křesťanství je hnutí, které léčí působením Ducha.

Abychom celou věc pochopili, musím krátce zmínit tři nectnosti církve. První z nich je to, že se pneumatosférou téměř nezabývá. Spíše se soustředí na náboženské výkony. Co to znamená být křesťanem? Modlit se, chodit do kostela, dodržovat mravní zásady a být dobrým člověkem. Přesto znovu opakuji, že křesťanství bylo původně léčebným hnutím. Úkolem církve a duchovních by mělo být obracet "radary" směrem k pneumatosféře. Naučit věřící, že je možné být naplněn Duchem. To se ale neděje a lidé jsou spíš vyučováni, jak Boha uplácet náboženskými výkony.

Druhou nectností je, že církev zužuje působení Božího ducha. Duch Boží je zdrojem náboženských zkušeností, alespoň podle obvyklého uvažování církve, ale podle Bible Bůh v tomto světě působí celou řadu dobrých věcí. Budu citovat text o tom, jak neuvěřitelně široce pohlíží Písmo na dílo Ducha svatého. Bible Božímu duchu přisuzuje všechnu dobrotu, krásu, vědění a tvořivost, dokonce i politické činy. Ve 45. kapitole Izaiáše se mluví o Kýrovi, vládci tehdejšího světa. Tomuto pohanskému mocnáři vzkazuje Bůh skrze Izaiáše: "Já jsem tě zavolal tvým jménem... ...ač jsi mě neznal... ...Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal." Toto by byl zdravý pohled. Atomoví fyzici, ateisté! Přepásal jsem vás, ač jste mě neznali! To je Boží slovo. Umělci, kteří se nemodlíte a nečtete Bibli, přepásal jsem vás, ač jste mě neznali. Je potřeba uvažovat v takovéto šířce a to v církvi najdeme sotva.

Třetí nectností je, že se církev snaží panovat nad Božím duchem. Hospodaří s ním, úřaduje, váže ho k určitým hodnostem. Kdo stojí výše v církevní hierarchii, má více Ducha, kdo stojí níže, má ho míň. Kaplani ho mají málo, zvoník už vůbec. V církvi se vyvinula stupnice hodností, kdo Ducha má a kdo ne. To je naprosto cizí tomu, co čteme v Bibli: Vítr vane, kam chce. Duch svatý je nevypočitatelný. Duch svatý panuje nad církví (pokud církev dovolí) a ne církev nad Duchem. Někdy i prostý zvoník zahanbí celou církevní hierarchii, někdy může i chudá venkovská dívka zahanbit papeže. Je třeba se naučit, že vítr vane, kam chce.

Vraťme se ale zpět k tomu prvnímu Izaiášovu textu, protože je v něm ukryta jedna důležitá pravda. Systém a instituce přebují a potom je soud vytne. Ale na jejich troskách dá Boží milost znovu povstat tomu původnímu dobrému. Rád bych, aby ses nad sebou chvíli zamyslel, protože něco takového se děje s tebou i se mnou. Náš život se rozbují, stane se neplodným, potom prožijeme soud, tělesnou bolest, životní krize, rodinné tragédie. Bůh vytne přebujelý, jalový a neplodný strom. Vytne ho, ne však proto, aby byl všemu konec, ale aby mohl vyrůst nový výhonek. V tomto prastarém vzorci tkví tajemství životů mnoha lidí.

Podstatné tedy je, že křesťanství je léčebné, pneumatické hnutí. V této souvislosti si musíme uvědomit dvě věci. V křesťanství je podstatný Ježíš, to ostatní můžeme pominout. Můžeme pominout dogmata, kostely můžou spadnout a duchovní můžou odejít ze služby. To není podstata. Podstatou celého křesťanství je Ježíš. A v Ježíši je podstatný Boží duch, to, že jsou v něm koncentrovány síly pneumatosféry.

Teď budu číst ze 3. kapitoly 2. listu Korintským: "Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme proměňováni k jeho obrazu... ...to vše mocí Ducha Páně." Tento text je pozoruhodný, protože zde Pavel téměř klade rovnítko mezi dvě věci: Pán a Duch. Chce se tím říct, že tělesná schránka Ježíše Nazaretského (protože byl člověkem a žil v těle) byla plná Božího Ducha. Vztah s pneumatosférou lze nejpravdivěji, nejjednodušeji a nejúčinněji navázat skrze Ježíše Nazaretského. Podstatou je Ježíš a v něm působení Ducha. Výsledek těchto působení shrnuje Pavel takto: změníme se. To, jak se změníme, budeme podrobněji rozebírat dále. Zde si jen musíme říct, že i tento pojem musíme vyprostit z pout, do nichž ho sevřelo náboženské uvažování. Protože to není tak, že se změníme z ateisty v křesťana, ze zlého člověka v dobrého, ale změníme se z člověka neurotického ve zdravého. Z popudlivého člověka v radostného, z člověka stiženého křečí sobectví v člověka sloužícího. Změníme se k Boží chvále a podobě.

Ještě bych vám rád ukázal jeden rozdíl mezi řeckým myšlením a způsobem myšlení, který nacházíme v Bibli. Lid Bible i Řekové zkoumali tajemství člověka. Ale jaký v tom byl ohromný rozdíl! Řekové pohlíželi na člověka samého. Kdo je člověk? Dávali mu jistou samostatnost, suverenitu, zkoumali člověka samého. V osmém žalmu je verš, který shrnuje podstatu biblického myšlení: Co je člověk, že na něho pamatuješ? Tady se projevuje propastný rozdíl. Řek zkoumá ubohého, osamělého a od pneumatosféry odtrženého člověka. Lid Bible ale říká, že není možné na člověka pohlížet odděleně od Boha. Je jedna stará židovská modlitba, která se zřejmě o tento žalm opírá: Rozpomeň se na mne, Bože, abych byl živ! V této modlitbě je obsaženo antropologické přesvědčení, že Bůh mě udržuje naživu, podobně jako my Maďaři říkáme při přípitku: "Dej Bůh život!" Být člověkem je tedy možné jen v pneumatosféře a ve vztahu s ní.

Naší základní otázkou bylo, jaký je vztah mezi pneumatosférou a křesťanstvím. Úkolem, posláním křesťanství je, aby člověka, zhrouceného do sebe, odcizeného světu, Bohu, ostatním lidem i sobě samému, navrátilo do jeho původního prostředí, do pneumatosféry.

Jsi osamělý? Myslíš si, že se dostaneš dál, když se uzavřeš sám do sebe? Nebo že se tvé nejhlubší problémy vyřeší tím, když si z okolního světa ukousneš co největší kus pro sebe? Přináším ti evangelium: bratře, v Ježíši Kristu se Tvůj život dostal zpět do svého původního prostředí. Bible o tom mluví takovýmto dětským jazykem: Otec tě zve, abys s ním zasedl ke stolu a jedl s ním chleba. Je to dětský jazyk, ale ani nejhlubší filozofie ani psychologie neumí vyjádřit lépe, že člověk sám o sobě je osamělý a musí nalézt kontakt s pneumatosférou. A když říkám pneumatosféra, mám tím na mysli Boha.

Musíme se zbavit představy, že je Bůh vousatým dědečkem na trůně někde nad mraky. Takovýto Bůh je mrtev. Toho jsme nadobro pohřbili a není. Neobratně se snažím vyjádřit vyšší pravdu, proto říkám, že pneumatosféra, to oživující předivo duchovního světa, které nás obklopuje, je uvnitř každé naší buňky, ale stojí i za celým vesmírem.

Pneumatosféra je novým neumělým pokusem mluvit o Bohu. Tento duch, tento duchovní svět, který nám chce pomáhat a který se tolik soustředil v Ježíši Kristu, to je pneumatosféra a to je Bůh. A jestliže se tvůj život dostane do styku s ním, pak se staneš člověkem, pak se začneš měnit a uzdravovat. Křesťanství bylo hnutím, které k tomuto napomáhalo, a díky Boží milosti se jím zase stane.

Pneumatosféra a psychoterapie

Ef 4, 22-34

Čekárny u duchovních jsou stále prázdnější a prázdnější, zatímco čekárny u psychiatrů čím dál tím více plné. Stále více lidí si chodí pro duševní pomoc, dnes však už nehledají nábožensko-mravní řešení svých problémů, ale spíše mentálně-hygienické, ba dokonce, některé věci nasvědčují tomu, že i tato éra už je za námi. Čeká nás období "oblbováků", kdy se budou lidé snažit duševní a duchovní problémy řešit tabletkami. Jsou prášky proti neštěstí, proti pocitu osamění, prášky na povzbuzení nebo na spaní. Takže se zástupy nemocných ubírají od církve k psychiatrům a i u nich požadují rychlé řešení, protože na pomalá a klidná řešení není čas. Musí se spěchat! Církev si s problémy, které přináší dnešní uspěchaný svět, neumí poradit. Teď je tedy řada na psychiatrech, co dokáží udělat s tímto stále nemocnějším lidstvem.

V první řadě nesmíme mluvit obecně o vědě, o psychiatrii, o psychoterapii, jako by to byla nějaká jednolitá věc. Musíme si uvědomit, že když se pustíme do této oblasti, pohybujeme se v džungli. V první řadě si také musíme uvědomit, že neexistuje nic takového jako "psychiatrie". To je souhrnný pojem, který zahrnuje různé školy. Do jisté míry se v této džungli ale přesto musíme vyznat.

Já dělím činnosti, při kterých se terapeut snaží pacienta léčit slovem, rozhovorem, na tři skupiny. V těchto třech skupinách je pak ještě nepřeberné množství podskupin.

První skupinu nazývám poradenská škola. Její podstatou je, že přijde pacient s problémem, s konfliktem, s nějakými příznaky. Nerozumí tomu a neví, co má dělat. Přijde k lékaři, který mu porozumí, v jeho problémech se vyzná a poradí mu třeba, co má dělat s manželkou, s tchyní, s dětmi, se šéfem nebo se sebou samým. V tomto případě terapeut nejde do hloubky, pacientovu osobnost nerozebírá, spokojí se jen s příznaky a podle nich nabídne nějaké řešení. Zde se nabízí toto biblické podobenství: Dobrý strom nese dobré ovoce, špatný strom nese ovoce špatné. Pacientovy konflikty nasvědčují, že je s kořeny něco v nepořádku, ale tento poradenský způsob léčby se pokouší o nemožné, neboť přestože ponechává špatný strom i špatný kořen, snaží se nemocného naučit, jak ten strom přimět, aby nesl dobré ovoce. Takže mu dá přesné instrukce: Jdi a udělej to a to. To je jeden ze způsobů. Takovéto služby se obvykle poskytují v církvi v rámci pastorace. Duchovní vyslechne problém dotyčného a pak mu poradí na základě nějakého biblického verše nebo nějaké laické psychoterapeutické moudrosti. Dotyčný odejde a buď podle toho schopen jednat je, nebo není. Je to prosté schéma, terapeut se tu zabývá pouze problémem, nikoli osobností jeho majitele. Tento směr tedy nazýváme poradenským.

Druhá skupina se obvykle nazývá kooperativní psychoterapií. Zde již pacient s lékařem spolupracuje a jdou do hloubky. Do této skupiny se obvykle řadí psychoanalytické školy. Zde už se terapeut nezaměřuje jen na příznaky, ale během zkoumání pacientova problému se dostává do hloubky a snaží se jeho osobnost změnit. Kooperativní psychoterapie se snaží o to, aby pacient, slovy našeho verše, "svlékl staré lidství a oblékl nové". Aby svou starou osobnost zbořil jako rozpadající se a neobyvatelný dům a na jeho místě postavil nový. Když použijeme přirovnání Ference Deáka, pak špatně zapnutou vestu musíme nejdříve knoflík za knoflíkem rozepnout a potom, nyní již správně, znovu zapnout. Lidé mají obvykle nějakou vadu osobnosti. Tady už nestačí poradit, tu pokřivenou osobnost je potřeba rozebrat a pak znovu od základu sestavit.

V průběhu uplynulých desetiletí se ale ukázalo, že je tento způsob mimořádně pomalý, náročný časově i finančně. Takovouto léčbu si může dovolit jen "horních deset tisíc". A proto se vyvinula, ne náhodou v Americe, nová praktická škola. Tento nový směr založil psychoterapeut jménem Rogers. Tato škola učí, že není nutné se dopodrobna piplat s analýzou, není důležité, do jaké hloubky ta analýza jde, protože vůbec není jisté, že tím, že ty nejskrytější souvislosti vyneseme na světlo, již začne proces uzdravení.. Tato třetí skupina tvrdí, že si v sobě lidská osobnost nese jisté dynamické tendence. Osobnost není nějakou pasivní, statickou věcí, ale jsou v ní tendence k rozvoji, regeneraci a uzdravení sebe sama. S tím lze tedy v uzdravovacím procesu počítat. Tyto samouzdravovací tendence je tedy jen třeba uvést do pohybu a dát jim prostor k rozletu. V této souvislosti se uvádí krásné přirovnání k plavení dříví. Z lesa se mohutné klády dopravují do níže položených míst po řece. Stane se, že se ty kmeny někde zaseknou a celé se to zastaví. V té chvíli přiskočí zkušení dělníci s hákem a vyprostí kládu, která ty ostatní držela a bránila jim v cestě. Tím se to všechno napraví a klády plavou dál. V této škole se tedy říká, že lidská osobnost má schopnost, aby se sama uzdravila, vyvíjela a očišťovala, ale v životě dochází ke špatným zkušenostem, zraněním, krizím a jiným okolnostem, které tomuto rozvoji brání, různé vlivy se nakupí a situace se stane neúnosnou. V tomto okamžiku je třeba na nahromaděné vlivy zapůsobit patřičným terapeutickým impulsem, čímž se osobnost dostane do správných kolejí a sama pokračuje dál.

Do jedné z těchto tří skupin lze zařadit prakticky každou psychoterapeutickou školu. Zamysleme se ještě jednou nad podstatou; první způsob se zabývá příznaky, nedotýká se osobnosti samé a poskytuje rychlou a praktickou pomoc. Druhý způsob se snaží pracovat s pacientovou osobností, snaží se ji rozložit a znovu složit. Ten třetí říká, že je tento proces možný i bez toho, aniž bychom se museli dlouze zabývat analýzou. Někde v člověku jsou samouzdravovací tendence, stačí je jen uvést do pohybu a uzdravení přijde samo.

S jakou účinností tyto školy pracují? V posledních letech se mnozí psychiatři začali zamýšlet nad účinností svých metod a v některých případech začali mít vážné pochybnosti. Jeden z nepřátel psychoanalýzy, vědec jménem Eysenck, ji nemilosrdně napadl a tvrdil, že tento způsob nejen nepomáhá, ale často je dokonce přímo škodlivý, protože vede k tomu, že se lidé přímo zamilovávají do svých problémů a věčně se zabývají jimi a svými sny. Takže místo toho, aby nemocného léčil, jeho nemoc v něm naopak upevňuje. Podařilo se mu spustit opravdu silný útok a ten vyburcoval tábor psychiatrů k tomu, že každý na svém poli začal zkoumat, s jakou účinností jeho metoda pracuje. Tento proces ujasňování je mimořádně slibný. Teď nastíním jen jeho hlavní rysy. Pro nás, "trpaslíky", malé Boží děti, je nádherná linie, po níž tento proces probíhá. Jedná se sice o krok zpět, ale je to krok, který později povede k tomu, že věci naberou ten správný směr.

Nyní se podívejme na tři stádia toho procesu. První fází bylo, že se na tomto poli spoléhalo na medikamenty. A skutečně psychiatři došli k překvapivým výsledkům, jak dalece se dá stav pacienta pilulkami ovlivnit. Ale přesto brzy přišli na to, že tabletami samotnými se toho mnoho nemůže.

Druhou fází bylo, že když nepomohly léky, zkusíme to metodami psychoterapie, logoterapií, skupinovou terapií a tyto metody snad budou účinnější. Tady už pokusy daly mnohem pestřejší škálu výsledků. Ukázalo se totiž, že každý ze způsobů vykazuje jisté procento úspěšnosti, ale zároveň se tytéž způsoby v některých případech ukázaly jako naprosto neúčinné. Bylo tedy zapotřebí dál zkoumat, co je tajemstvím úspěchu nebo nezdaru.

A teď se dostáváme ke třetí fázi. Začalo se přicházet na to, že metoda sama má na úspěch malý vliv. Nejdůležitějším činitelem je sama osobnost lékaře. Byly vykonány nesčetné pokusy a jejich výsledek byl přibližně tento:

V různých školách působí začínající lékaři, ale i staří, kteří mají spoustu zkušeností. Přišlo se na to, že ti zkušení, jednoduše řečeno ti, kteří tomu nemocnému rozumějí a vědí, jak s ním zacházet, ti pracují s vyšší účinností, bez ohledu na to, k jaké škole náležejí. Nadšení začínající psychiatři, kteří se pro nějaký směr teprve rozhodli, ti budou bez ohledu na to, k jaké škole náležejí méně úspěšní. Tyto pokusy tedy ukazují, že ve skutečnosti je rozhodující člověk a setkání s ním. Jeden britský psychoanalytik maďarského původu, Mihály Bálint, řekl tuto moudrou věc: Tím, co způsobuje uzdravení, je v první řadě lékař. Nikoli lék. Pokud lékař opravdu vede k uzdravení, pak funguje i lék. To znamená, že pokud je mezi pacientem a terapeutem vzájemná důvěra, jestliže se mezi nimi vytvoří nějaký hlubší vztah, pak i léčebný postup začne být efektivní.

Tohle je pro nás velkolepé zjištění. Uvědomme si, že to, že při uzdravení nehraje hlavní roli metoda ani tabletky, ale člověk a mezilidský vztah, znamená, že už jsme skoro doma, ve světě pneumatosféry. Já bych výsledky těch výzkumů shrnul takto: psychoterapeutem, tj. lékařem duše, je ten, který přináší něco z pneumatosféry. Uzdravovat umí ten, který je naplněn něčím duchovním, nějakou léčivou silou, a pak je lhostejné, jestli patří k analytické škole, nebo pracuje poradenským způsobem. I tato "primitivní" metoda bude úspěšná, pokud ten, kdo ji užívá, dokáže druhému předat ze svého nitra tolik tepla a síly, že ten půjde a začne odpovídajícím způsobem jednat. Pokud jde o terapeutické metody, došli jsme tedy k tomu, že nejdůležitějším činitelem je člověk a to, čím je ten, který léčí, naplněn.

Zde jsme dospěli ke klíčovému problému, totiž jestli je lékař zdrojem, z něhož něco prýští, nebo kanálem, kterým něco protéká. Věřím, že pokud se tyto debaty mezi psychiatry povedou dál, jednou i oni přijdou na to, že existuje uzdravující energie, pro niž je lékař kanálem, skrze něhož může proudit k pacientovi. To je pneumatoterapie. Tímto způsobem uzdravoval Ježíš. Za ním a v něm byl Boží duch. Naplněn láskou nebeského otce předával dál uzdravující slova, vykonával psychoterapii a mělo to obdivuhodné účinky. Lékařům dojde, že největším tajemstvím toho, který uzdravuje, je to, že nedává pouze ze sebe, ale že je zároveň prostředníkem, kanálem, kterým proudí duchovní síly, které jsou za ním.

Došli jsme tedy k tomu, že ať už chce někdo nemocnému pomoci křesťanským, nebo lékařským způsobem, rozhodující je, jestli má vztah s tím, co není vidět, s pneumatosférou, z níž pochází mocná léčivá síla. V tomto smyslu jsou si principiálně velmi blízko psychoterapeut a křesťan vykonávající pastoraci. Nejde o to, že tady se mluví o Bohu a funguje to a tam se o Bohu nemluví a celý ten způsob je odsouzený k nezdaru. To je primitivní pohled. Mnozí o Bohu mluví tak, že za nimi není vidět moc jeho Ducha, a proto to dělají zbytečně. Jinde se o Bohu vůbec nemluví a přesto je možné, že za tím procesem uzdravení stojí Boží moc.

Včera jsem citoval 45. kapitolu Izaiáše: "Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal..." Bůh řekl pohanskému vládci: Přepásal jsem tě, dal jsem ti sílu k politickým rozhodnutím, přestože jsi mě neznal. Musíme pochopit tento způsob Boží práce. Stane se tedy, že Bůh použije někoho, kdo ho nezná. Učiní ho schopným k politickému činu, vědeckému objevu, vytvoření uměleckého díla a v neposlední řadě k uzdravování. Jestli je to tak, jaký je tedy rozdíl mezi náboženskou a nenáboženskou psychoterapií a co mají společného? Společného mají to, že mohou léčit jen duchovní silou. Léčit se dá jen těmi duchovními silami, které obklopují tento náš svět. V církvi se tato síla pojmenovává, třeba "ve jménu Ježíše Krista ti pravím: vstaň a choď!" Ti druzí její zdroj nezmiňují, ale i ti uzdravují stejnou silou. Ale Bůh nedal církvi takovou kouzelnou moc, aby se Boží moc objevila, kdykoli řekne "Ježíš". To by bylo moc jednoduché. Ten kdo Ježíšovo jméno zmiňuje, musí být opravdu ve styku se světem Božího ducha a nestačí, když jen říká slova, která na tento svět ukazují! A Bůh je schopen přepásat mnohé léčivou mocí i mezi psychiatry. Otázka tedy je, jestli se chci sám stát pramenem a snažit se ty léčivé síly sám v sobě probouzet, nebo jestli vezmu pokorně na vědomí, že jsem jen kanálem, že i já sám se musím napojit na zdroj a od něho brát sílu, abych ji mohl předávat dál.

Dále bych vám rád ukázal jeden příklad. Povím vám stručně, ve třech dějstvích, více než půl století dlouhý příběh jednoho mého spolužáka. Podívejme se na konkrétním příkladu na to, co to znamená svléknou starého člověka a obléknout nového. První dějství (trvalo asi 25 let), bychom mohli vylíčit takto: Matka, která v první světové válce ovdověla, s velkým úsilím a obětavostí vychovává svého jediného syna, ale při tom ho k sobě připoutá natolik, že se z něj stane slabý a neschopný člověk. Vzpomínám si, jak jsme bydleli na venkově, na internátu a jak mu maminka pořád posílala husí játra, protože internátní strava pro jejího synáčka nebyla dost dobrá. V životě dítěte, které vyrostlo na husích játrech a bylo zahrnováno úzkostlivou láskou své matky, se vyvinulo následující schéma: Matka se nikdy nevzdá svého syna, syn není schopen se odloučit od své matky. Takže dokud matka žila, nepřicházelo v úvahu, aby se syn oženil. Když matka zemřela, nastalo druhé dějství. Ten muž si našel ženu, ale striktně podle vzoru své matky, což si pochopitelně neuvědomoval. Podstatné je, že našel někoho, kdo roli jeho matky převzal. I ona si ho hýčkala a rozmazlovala, ale zároveň nad ním vládla. On se tomu poddal, protože mu chyběla síla, s jejíž pomocí by se konečně mohl postavit na vlastní nohy. Takže i v případě jeho manželky se vyvinulo podobné schéma jako u jeho matky. Tak to šlo hezkých pár let. Pak se v něm snad probudilo nějaké mužské sebevědomí: asi to takhle není dobře, musím se postavit na vlastní nohy. Pokusil se se svou ženou svést jakýsi boj o svobodu, ale brzy se musel poražen stáhnout. Prostě na ni neměl. Tak se alespoň snažil navázat nějaký mimomanželský vztah, aby si nějak napravil pošramocené sebevědomí. Jeho manželka se to dověděla a byla z toho strašlivá hádka a rozvedli se. Konec druhého dějství. Ten neschopný člověk se zase bezradně potloukal mezi lidmi. Přišlo třetí dějství: znovu se oženil a zákonitě opět podle vzoru své matky. Zase si našel ženu, s níž jeho předchozí nesamostatný život pokračoval. Párkrát se z toho snažil vymanit, ale nešlo to. Skončilo to tak, že se z něho stal alkoholik. Dnes tvrdí, že utíká k alkoholu proto, aby zapomněl na svou životní prohru. Toto tedy byla tři dějství půl století dlouhého příběhu mého spolužáka. Jak by to mělo být správně? Jak byl měl tento člověk svléci své staré lidství a obléci nové? Podle primitivního náboženského uvažování by měl svléci své hříšné lidství tím, že přestane cizoložit? To je strašné, co děláš! Styď se! Podle tohoto uvažování by jeho hlavním úkolem bylo, aby ze svého života vymýtil, setřásl ze sebe "hříchy". Ale když se nad tím zamyslíme trochu víc, poznáme, že v případě tohoto nešťastníka tohle nebylo to staré lidství, kvůli němuž hledal východisko. Tím starým lidstvím bylo ve skutečnosti to, že se stal ubohým otrokem a zůstal jím až dodnes. Jeho matka je už dávno v hrobě a on je ještě stále otrokem. Jeho starým člověkem je jeho nerozvinutá osobnost, jeho slabost, neschopnost a otroctví. Ty by měl svléknout a stát se novým člověkem, který je svobodný, radostný a schopný věcných a zodpovědných rozhodnutí. Podívejme se na ta tři dějství. V prvním dějství bylo ještě relativně snadné získat svobodu. Kdyby v nějakých 18 - 20 letech potkal odpovídajícího člověka, mohl by se s jeho pomocí vymanit z matčina vražedně milujícího objetí a dostat se na svobodu. Ve druhém dějství už by to bylo mnohem těžší, protože pokřivenost jeho osobnosti se v něm mezitím ještě více upevnila. Ve třetím dějství, dnes, už je prakticky nemožné, aby mu někdo mohl pomoci. Z toho člověka se dnes stal nešťastník, který všechen svůj životní nezdar utápí v alkoholu. Tady může pomoci opravdu jen ohromná, nadlidská síla. On nepije proto, že je pití dobré, ale proto, že život je zlý, a já mu budu zbytečně vysvětlovat, že pití je špatné. Tím ničeho nedosáhnu.

Na tomto příkladu jasně vidíme, co znamená osobnost, co znamená rozbořit staré lidství a vybudovat nové. Myslím, že cítíte, že to není v první řadě otázka metody, ale vyšší moci. Kdo je tím, kdo se dokáže dostat do tak úzkého kontaktu s ní, že jím síla proudí podobně, jako svého času Ježíš jednou řekl: Všiml jsem si, že ze mě vyšla síla! Takovou sílu psychiatr nemá. Zde je opravdu třeba, aby za ním byla síla, která jím projde, nemocného člověka uchvátí a uvede do nového života. Faktem je, že psychiatři bývají velcí diagnostici, ale malí terapeuti. Dokáží udělat rozsáhlé analýzy, ale potom by bylo zapotřebí síly a oni obvykle pokorně přiznávají, že ji postrádají. Když se ta síla přece jen objeví a nějaký nemocný se uzdraví, vždycky je to tajemná a podivuhodná věc. To, že to není výsledek jejich umění a jejich metody, ale že je to div, když se tohle tu a tam stane, to vědí i sami psychiatři. Jsou mladí psychiatři, kteří začínají zkoumat, co je tajemstvím náboženského obrácení. Protože při obrácení dochází k tomu, že člověka najednou uchvátí síla, vytrhne ho z jeho dosavadní neschopnosti a postaví ho na nohy. Co za tím je a jak by se dalo zařídil, aby psychiatři tuto sílu dokázali nějak uchopit a s ní léčit?

Těm, kteří již dospěli k tomu, že se jejich život odvíjí na základě osudu, že jejich chování určují pevné zákony a že jsou bezmocní vůči mechanismům, které se v průběhu let staly součástí jejich osobnosti, těm na závěr říkám: Bratře, nespoléhej na tabletky, protože ty poskytují jen krátkodobé a zdánlivé řešení. Nespoléhej na žádnou zázračnou metodu, ať už je psychoterapeutická nebo náboženská. Problém je daleko hlubší a nelze ho vyřešit žádným podobným způsobem. A co víc, nespoléhej na to, že tě vysvobodí nějaký zázračný léčitel nebo evangelista.

Doufej v to, že se dříve nebo později setkáš s někým (ať už to bude psychiatr nebo křesťan), kdo je naplněn vyšší duchovní silou, jíž slouží jako nádoba a kanál, a dokáže ji vyslat, vyzářit i na tebe. Hledej a najdi toho svého člověka co nejdříve, ale takového, který nepůsobí sám, protože je vybaven, nadán mocí.

Bezpodmínečné přijetí

Ř 15,7

Máme za sebou už čtyři části a nyní se pohybujeme kolem vrcholu. Na úvod zhustím myšlenky předchozích čtyř večerů do čtyř bodů. Toto ohlédnutí bude dobré k tomu, abychom jasněji pochopili, kam směřujeme a abychom se tím více snažili o dosažení onoho vrcholu.

První myšlenka zní takto: Dokud na člověka nezapůsobí něco mimořádného, zůstává otrokem svého osudu. Mluvili jsme o tom, že v zásadě platí zákony příčiny a následku, determinismus má pravdu, somatická, psychická a sociální předurčenost jsou realitou. Dokud tedy nějaké mimořádné působení člověka z jejich pout nevysvobodí, do té doby je jejich otrokem.

Druhou myšlenkou je, že máme možnost, abychom se ze svých předurčeností vymanili. Je zde pneumatosféra. Takto jsme moderně nazvali to, co popisují první verše Bible tak, že se Boží duch vznášel nad chaosem. Pochopili jsme i to, že toto vesmírné silové pole je nakloněno tomu, aby "bylo světlo", aby se chaos uspořádal ve vesmír, v řád.

Třetí myšlenka zněla, že pneumatosféra hledá nástroje, lidi, skrze které by se dostala ke slabému, spoutanému člověku. Je zde tedy na jedné straně pneumatosféra a na druhé zotročený člověk. Mezi tyto dva musí přijít prostředník, alespoň zpočátku. A tady použiji jedno přirovnání: laserový paprsek. Vytvoření laserového paprsku je jedním z nejdůmyslnějších moderních fyzikálních objevů. Je zde zdroj světla, který do všech směrů vysílá světelné paprsky. Byl vynalezen důmyslný přístroj, který toto rozptýlené světlo sbírá a potom je spojuje do jediného paprsku tenkého třeba i jen jako nit, který pak má podivuhodnou sílu. Je zapotřebí "laserových lidí", kteří tuto kosmickou sféru, sféru Božího ducha, která vším prostupuje, přijmou do sebe a potom ji zacílí jedním směrem, směrem pomoci a uzdravení. Pomocí tohoto fyzikálního přirovnání možná lépe pochopíme poslání Ježíše Krista, Boží lásku, která pomáhá, a kterou Bůh vyzařuje do celého světa, to, že má být světlo, růst, uzdravení, znovuzrození, život. Ježíš toto Boží záření přijímal a uměl ho předávat dál tak, že se lidé zázračně uzdravovali. Ježíš byl takovým laserovým člověkem a zanechal nám poslání, abychom se jimi stali také my.

A čtvrtou myšlenkou bylo, že přestože křesťané mají své zvláštní poslání, aby se stali těmito laserovými lidmi, není toto duchovní léčivé záření vázáno na náboženství. Boží léčivá láska je větší než to, jak ji my křesťané užíváme. A Bůh si nepřeje, aby bylo uzdraveno pouze tolik lidí, kolik by se mohlo uzdravit jen prostřednictvím křesťanů. Proto Bůh "přepásává", vybavuje touto mocí i jiné. Bůh dává tuto léčivou moc někdy jako odpověď na modlitbu věřícího člověka, někdy jako odpověď na modlitbu ateisty. Dnes odpoledne jsem pochopil, co je to modlitba ateisty. O modlitbě věřícího mluvit nemusíme: Bože, rád bych pomohl, dej mi k tomu svoji moc! Jak ale vypadá modlitba ateisty? I takovéto smýšlení je modlitbou: Tady přede mnou je člověk a já bych mu rád pomohl. Co bych za to dal, kdybych mu mohl pomoci! Tento dobrý úmysl a ochota pomoci, to je podle mě modlitba ateisty. My, věřící, bychom si měli uvědomit, že svět je plný takovýchto ateistických modliteb. Lidé by rádi pomohli nemocným a hladovým. Ne ve jménu Božím, ale přesto by velmi chtěli pomoci a věřím, že Bůh vyslýchá i takovéto modlitby ateistů. Čili jestliže chce psychiatr opravdu pomoci někomu, koho má před sebou, i když vůbec nezmiňuje Boží jméno, může ve jménu humanity a dobrého úmyslu získat léčivou moc a uzdravovat.

Zde se nacházíme blízko vrcholu. Ještě jednou si uvědomme, že je tu řeč o třech činitelích. Jedním z nich je člověk, který je otrokem předurčeností, z nichž by se rád vymanil a dal svému životu nějaký hlubší smysl, ale sám si svá vlastní pouta odemknout nemůže. Je tu tedy člověk, který nedospěl k plnému životu. Pak tu máme druhého člověka, který se dostal o něco dál a chce mu pomoci. Může to být křesťanský duchovní nebo terapeut, psychiatr. A nad tím vším je pneumatosféra, Boží duch. Setkáním těchto tří činitelů je umožněno uzdravení. Je velkou otázkou, jak se Boží duch dává do pohybu, aby skrze terapeuta opravdu člověka uzdravil a vysvobodil. Sem nás tedy dovedly dosavadní úvahy, zde jsme u vrcholu. Jestliže pochopíme, kdy se duch Boží dává do pohybu, aby prošel prostředníkem a jiného člověka uzdravil, pak jsme se dostali k vrcholu celé série těchto úvah, protože o to tady jde.

Teď řeknu dvě slova; první je vysvětlením toho druhého, hlavního. V těchto slovech zazní nejdůležitější věc celého našeho cyklu. Jak věřím (a nejen já, protože to potvrzují i moderní psychologické poznatky), léčivá moc Božího ducha se dává do pohybu tehdy, pokud terapeut pacienta bezpodmínečně přijímá. Tím hlavním slovem je to, že přijímá a jeho vysvětlením je, že bezpodmínečně. Takže ho nepřijímá jen z poloviny nebo z třetiny, s kritikou a odsuzováním, ale zcela a bezpodmínečně. Každé jiné učení je bludné a svět, i křesťanský, je takovýchto učení plný. Ve jménu Ježíše Krista prohlašuji, že nás Bůh přijímá bezpodmínečně. Kde se toto děje, kde terapeut tuto přijímající Boží lásku umí předávat dál, tedy tam, kde terapeut toho druhého přijímá bezpodmínečně, tam dochází k procesu uzdravení. Jestliže někoho přijmeme tímto způsobem, jeho život se povznese na vyšší úroveň a získá odvahu být svobodný. Kdo je přijímán bezpodmínečně, ten začne žít hodnotnějším životem. Kdo přijímán není, bude spíše směřovat k tomu, aby se stal otrokem svých předurčeností. Toto bychom dnes měli jasněji pochopit. K tomu je opravdu zapotřebí pomoci Božího ducha, protože nejde jen o věc prostého pochopení. Zde je třeba skrze slova něco vytušit, prožít, připomenout si, jak Bůh přijal mě. Slova nám tedy poslouží jako berlička, abychom se dostali k pravdě. Ještě jednou zopakuji ta dvě slova: bezpodmínečné přijetí. To je tajemstvím spasení.

Je zde řeč o mezilidském vztahu, o vztahu terapeuta a pacienta, respektive nemocného člověka a křesťana vykonávajícího pastoraci. Ale cítíme, že teď mluvíme o jiném druhu vztahu, než jaké běžně udržujeme. Mezilidský vztah obvykle vypadá: hledám s tebou vztah, protože mi to za to stojí. Je pro mě dobré být s tebou, protože mě něčím obdarováváš, já tebe taky, je dobré být spolu. Jsi pro mě darem, protože jsi chytrý, hezký, máš mě rád, pomáháš mi. Toto je obvyklý mezilidský vztah. Tady je ale řeč o něčem jiném. To, co mám na mysli, je něco takovéhoto:

Jsi mi darem proto, že jsi. Jsi takový, jaký jsi. A právě to, že jsi takový, jaký jsi, je tím darem. Je jím tvá dobrota, i tvé chyby. To, co víš, i to, co nevíš. Tvoje trpělivost i tvoje netrpělivost. Cítíme, že k tomu je už zapotřebí víc než jen lidská schopnost? Pokud se na světě vůbec vyskytuje takové bezpodmínečné přijetí, pak pochází z Božího zdroje. Jen Bůh je schopen nás vidět jako dar jen proto, že jsme. O jaké mystérium se jedná, to je dobře vidět na Kristu. Písmo říká: "Kristus nás přijal..." Toto asi nejstručněji a nejhutněji vystihuje službu Ježíše Krista. Co udělal Ježíš? Přišel a přijal nás. Přijal ty, kteří normálně přijímáni nebyli. Ježíš přijímal hříšníky. V jeho době existovalo židovské učení, které rovněž učilo něco o Božím přijetí. Ale toto učení v zásadě spojovalo věci slovem "jestliže". Bůh tě přijme, jestliže... a potom následoval výčet, co všechno je třeba dělat, aby člověka Bůh přijal. Bůh tě přijme, když budeš zachovávat sobotu, když se budeš postit, modlit, přinášet oběti. Když budeš činit tyto věci, Bůh tě přijme. Když je dělat nebudeš, pak tě nepřijme, dokonce tě bude trestat a pošle tě do věčného zatracení. Do této teologie vstoupil Ježíš a řekl: Lidé, tak to není! Žádné jestliže neexistuje. V tomto Ježíš odvážně obohatil teologii: Bůh nás přijímá bezpodmínečně. Vzpomeňme si na návrat marnotratného syna. Jestli vůbec nějaké podobenství, pak právě toto vystihuje nejnázorněji Boží lásku, která nezná žádná jestliže. Neříká se v něm, že teprve až se umyje, sežene si alespoň jedny čisté šaty a znovu získá alespoň část z rozházeného majetku, pak jej otec přijme. Takto vypadala teologie farizeů, že "až...", pak můžeš zaklepat a možná tě Bůh přijme. Ježíš řekl, že "když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil." Zde je Boží nepodmíněná láska. Toto Ježíš kázal, toto je jeho tajemstvím a pravým křesťanstvím je to, které hlásá takovéhoto Boha, křesťanství, jež s pomocí lásky přijaté od Boha dělá to, že přijímá bezpodmínečně. A právě v tomto nejvíce selháváme! Křesťanství je spíše hnutím odsouzení, výlučnosti, zatracení a tříbení, než bezpodmínečného přijetí.

V jedné knize o psychologii jsem četl o jednom velmi dojemném případu. Uvedu jej, protože to vykonal člověk, ale tento člověk nám ukázal, jaký je Bůh. Jedná se o jednoho postiženého člověka, který v matčině lůně utrpěl nějaké poškození mozku, takže když se narodil, nemohl používat končetiny. Když se měl naučit mluvit, ani nervy, které ovládají mluvidla, mu nefungovaly správně. Tohle dítě vyrůstalo na vozíku a bylo vedeno jako mentálně postižené. Ještě v nějakých 14-15 letech neuměl číst a psát. Společnost došla k závěru, že je bohužel mentálně postižený a nedá se s ním nic dělat. Ale pak se našel pedagog, který tomuto chlapci zasvětil svůj život a nechoval se k němu, jako by ho chtěl získat, protože má takové a takové vlastnosti, nechtěl ho využít, ale nabídl se tomu chlapci, aby ho přijal jako dar. Prakticky to znamenalo, že s ním zacházel s neuvěřitelnou trpělivostí. Napravil mu řeč, naučil ho číst a psát a jakmile ten chlapec prožil, že ho někdo přijal, že je pro někoho důležité, aby mluvil, psal a četl, dala mu tato přijímající láska křídla. Velmi rychle se naučil číst, psát, složil maturitu a vystudoval vysokou školu. Stala se z něho tak skvělá osobnost, že se kolem něho utvořil dokonce i okruh žen, které se o něho ucházely, přestože zůstal tělesně postižený. Jak se to všechno stalo? Tak, že ho někdo přijal. No, a Bůh to dělá také.

Nyní jsme na vrcholu. Mluvíme o uzdravení člověka, ale dostali jsme se k Bohu. Takto k nám Bůh přistupuje. Nechce si hledat stále více obdivovatelů a nechce, abychom je počítali; Bůh nám chce být darem. Podobně jako Beethovenova hudba, která kdyby uměla mluvit, říkala by: Nevadí, že jsi cizoložník nebo zloděj, nevadí; naslouchej mi. Chci ti být darem. Jako se nám Beethovenova hudba bezpodmínečně nabízí, nikoho neodhání, ale každého chce obdarovat sama sebou, tak podobně je tomu i s hudbou pneumatosféry. A tak, jako se nám nabízí tato hudba, dělají to třeba i Rembrandtovy obrazy nebo verše Attily Józsefa. Pochopte, že Bůh nám takto "nabízí sám sebe". Když někdo prožije, že je přijímán, pak v jeho životě dochází k jakémusi podivuhodnému odpoutání, pohybu, jako by mu narostla křídla.

Vedle předchozího příběhu se nám zde nabízí ještě jedno podivuhodné dílo. Maďarským čtenářům se do rukou dostalo teprve nedávno. Jmenuje se Růže pro Algernon. Je o tom, jak se jeden mentálně postižený člověk, pekařský pomocník, dostal do rukou jednoho profesora, aby ho léčil. Poté, co jeden nový lék vyzkoušeli na myškách, aplikovali jej i tomu člověku. Vlivem působení léku se ten postižený začal uzdravovat a jeho duševní život se začal rozvíjet tak, že to vzbudilo údiv celého vědeckého světa. Ta kniha velmi podrobně popisuje, jak si ten člověk, když začal přemýšlet, začal uvědomovat, že jej ten profesor vlastně nepřijal, že hledal jen vlastní slávu, a proto se na něho zaměřil. Chtěl ukázat, co všechno dokáže jeho lékařské umění. Ta kniha děsivě přesně popisuje, jak začaly duševní schopnosti toho člověka upadat, když si uvědomil, že ho ten lékař nepřijal. Všechno pominulo, vrátilo se na začátek a na konci z něho, jehož duševní schopnosti předtím obdivovaly zástupy profesorů, byl opět postižený pekařský pomocník. Když pochopil, že ho nikdo nepřijal, jen ho tahali z kongresu na kongres a předváděli ho spolu s myškami, najednou se všechno zhroutilo. Podobně končí řada manželství a přátelství, když si člověk uvědomí, že ve skutečnosti není přijímán. Jednou z nejhroznějších vět Bible je, že "nemám člověka". Kolik lidí v duchu sténá, že není nikdo, kdo by je přijímal.

Teď řeknu pár slov o sexualitě a erotice, protože sem to téma patří. Nejvyšším zážitkem milostného života není, když partneři dosáhnou sexuálního vrcholu. Možná ve věku 15-20 let v okouzlení z objevování je opravdu maximem sexuální uspokojení, ale ve chvíli, kdy se v člověku začne probouzet lidskost, pak už není tím hlavním sama sexualita, ale to, že je člověk přijímán. Stává se, že vzájemné přijetí může vést k sexuálnímu styku, ale stává se také, že se někdo skrze sexualitu dostane k přijetí. Podle mého přesvědčení Bůh napomáhá vzájemnému přijímání člověka člověkem i tím, že nás stvořil jako muže a ženy. Tímto napětím, zájmem a přitažlivostí nám Bůh také pomáhá a činí snazším a žádoucnějším to, abychom se navzájem přijímali. Sexualita má smysl, pokud vede k přijetí a nejstrašnějším zážitkem v oblasti erotiky je to, když si člověk poté, co sexuální okouzlení opadne, uvědomí, že tím druhým není přijímán. Potřebuje moje tělo, ne mě. Touží jen po mojí kráse a mládí, po smyslových požitcích, ale ne po mně. Kolik takových případů známe! Přesto je největším zážitkem v lidském životě vzájemné přijetí. Je to Boží dar, velký potenciál, který v sobě sexualita nese, a běda, pokud tímto směrem nevede. Pak dochází ke strašnému zklamání.

To je tedy evangelium, které jsem vám měl dnes říci, že Bůh nás bezpodmínečně přijímá. Teď budu pokračovat. Nepřišli na to jen teologové, ale i psychiatři, že totiž tam, kde k tomuto bezpodmínečnému přijetí dochází, tam se člověk začíná uzdravovat. Tvrdím, že nás Bůh přijal. K uzdravení ale pochopitelně dojde, až když nějakým člověkem tato pravda projde, změní se ve skutečnost a ten člověk nás pak přijme takovým způsobem, že jsme ani netušili, že je takové přijetí vůbec možné. Znovu se odkazuji na Ježíše. On nejen kázal to, co více či méně káží církve dodnes, že nás Bůh přijímá, ale On také konal, svým chováním tu lásku ukazoval a dával pocítit, což dnešní církve dělají zřídka! Ti, které opravdově přijal, uvěřili, že je přijal i Bůh. K přijetí Boží pravdy člověk potřebuje něco prožít!

Tuto myšlenkovou řadu zakončím tím, že vám povím tři jednoduché pravdy. Jedna z nich byla obsažena v tom, co již bylo řečeno, ale ještě bych to chtěl zdůraznit: přijmout znamená neodsuzovat. Křesťané, snažně vás prosím, ty, k nimž cítíte nějakou zodpovědnost, jimž chcete nějakým způsobem posloužit, přijímejte, aniž byste nad nimi vynášeli jakýkoli soud. To mi připomíná jeden průzkum, který nedávno provedli ve Švýcarsku. Jistého vzorku populace se ptali, proč chodí k psychiatrovi raději než za duchovním. Velká část odpovědí zněla tak, že duchovní mě bude odsuzovat, zatímco psychiatr mě přijme takového, jaký jsem. To je jednoduchá pravda. Ale tato jednoduchá pravda stačí k tomu, aby vyprázdnila kostely. Nepůjdu k duchovnímu, protože se mu v očích leskne odsouzení. Přijmout natolik, abych neodsuzoval. Rodiče, dokážete přijímat své děti tak, abyste je neodsuzovali? Ne? A přitom takto o své děti přicházíme! A tak ztrácí manžel manželku a naopak. Neumějí se navzájem přijímat. Musíme se vrátit k Bohu a rozpomenout se, jak nás přijal On.

Druhou myšlenkou je, že přijmout umí jen ten, kdo je sám přijímán, kdo prožil, že jeho, hloupého, hříšného, nehodného a ničemného někdo přijal. Ten, kdo toto prožil, je schopen přijmout někoho jiného. Ten řetězec začíná od Boha. Koho Bůh přijal, ten umí přijímat ostatní. Kde je řetězec přerušen a nesahá až k Bohu, tam je to spíše technika, metoda, předstírání a manipulace, ale ne opravdové přijetí. Přijímat umí jen ten, kdo je sám přijímán.

Třetí, závěrečnou myšlenkou je, že jsme hodni přijetí. Protože naše srdce je nejisté a podezíravé. Podezírá Boha i člověka: Opravdu mě přijmeš? Určitě mě přijímáš jen pro mé peníze, sílu nebo chytrost. Vzhledem k Bohu je to podobné. Určitě mě přijímáš jen kvůli mým modlitbám. Přijmout, že jsem hodný přijetí. Dostat se sem, to je úžasná věc. Přijímám, že existuje tak nepochopitelná láska, která má zalíbení v mé nešikovnosti, hříšnosti a slabosti. Protože Božímu pohledu plnému slitování je všechno milé a má to svou hodnotu. Pro Boha máš cenu i se svými hříchy a svým pokaženým životem. To je tedy tento večer moje poslední myšlenka. Musíme přijmout, že jsme hodni přijetí.

Vzpomeňme si na Ježíše! On přijal malomocného, cizoložnici přistiženou při činu, celníka i nemocného, který po dlouhá léta chodil shrbený a nemohl se narovnat. V Ježíši Kristu se zjevila Boží láska. Když se někde objeví její odlesk, přijde s ním i uzdravení. Řeknu to ještě jednou: Když věřící člověk někoho napomíná a poučuje biblickými verši, je od Boha dále než psychiatr - ateista, který s mírností řekne: Chápu a rozumím. Vidíte ten rozdíl? Jestliže v hloubi svého srdce touží pomoci, pak je i ve svém ateismu blíže Bohu než ten, kdo se bezcitně a nemilosrdně ohání biblickými verši, protože svým soucitným chováním odráží Boží přijetí. Přijměme, že jsme hodni přijetí a děkujme Bohu za to, že je takový, jakým se ukázal být v Ježíši Kristu.

Jen v tom druhém si můžeš omýt svou tvář

1K 15, 9-10

Existují tisícileté moudrosti, přísloví a okřídlená rčení, jež se sluší znát každému vzdělanému člověku a která se citují jako nenapadnutelné pravdy. Já tvrdím, že je třeba jejich platnost prověřovat, i přesto, že je věnčí sláva celých tisíciletí. Dnes večer ocituji tři slavné myšlenky a ukážu, jak by je podle mého přesvědčení mělo lidstvo na dnešní úrovni poznání ověřovat.

První myšlenku je zvykem citovat i v řečtině: Gnóthi seauton. Poznej sám sebe. V Řecku, na úpatí hory Parnas, je slavná delfská věštírna, v níž bylo svého času možno žádat o předpověď. Nad vchodem do této věštírny byl nápis: Poznej sám sebe.

Moje první poznámka zní, že toto rčení je aktuální v každé době. Zvláště, pokud uvážíme souvislost, v níž bylo napsáno. Lidé do toho chrámu totiž šli, aby poodhalili něco z budoucnosti, a tehdy se setkali se rčením, že mají poznat sami sebe. Tato myšlenka je hluboce pravdivá. Neměli bychom zkoumat ani tak budoucnost a tajemství, která se nacházejí mimo nás, nejdříve se musíme zabývat tím nejvíce vzrušujícím tématem, musíme poznat sami sebe. Zbytečně nám bude někdo prozrazovat, jak se budou odvíjet vnější události, jestliže nevíme, co se děje v našem vlastním nitru a vládne tam mlha a chaos.

Na dnešní úrovni vývoje psychologie i lidstva samého musíme toto rčení doplnit, protože je ve své původní podobě příliš zjednodušené. Obrať se do svého nitra, rozjímej nad sebou, dozvěď se o sobě nějaké věci a dej je dohromady, atd. Takto to už dnes neobstojí. Dnes tu myšlenku musíme rozšířit: sdílej se s někým a při rozhovoru s ním poznáš sám sebe. Povídej si s někým o sobě a v zrcadle toho povídání a v zrcadle duše toho druhého člověka se poznáš takový, jaký jsi. Základem moderního poznání o člověku je, že sami k sobě nedokážeme být objektivní a i když se o to snažíme, stejně se nám to nepodaří. Jestli chci poznat sebe samého, nestačí, že se obrátím do sebe, k tomu je zapotřebí nějakého chápajícího, objektivního a rozumného člověka. Když se s ním budu sdílet, pak se ve vzájemném zrcadlení dopracuji k sebepoznání.

Druhou slavnou myšlenku budu citovat ze Sokrata. Mezi jeho slavné výroky patří, že nemusíme druhému člověku pravdu sdělovat, ale je třeba mu pomáhat, aby se v něm zrodila sama. Sokrates řekl: mluvme spolu, procházejme se, já ti budu klást otázky a povídat si s tebou. Ve skutečnosti to nebudu já, kdo tě naučí pravdě. Já u tebe budu jen dohlížet, jak se v tobě pravda zrodí sama. To je další tisíciletá pravda a je třeba říct, že je to i základní myšlenkou moderní psychoanalýzy. Dvacáté století se na Sokrata dívá jako na toho, kdo svými myšlenkami již před tisíciletími připravil cestu psychoanalýze. Dnes je tomu totiž stejně tak, že dobrý psychoanalytik svému pacientovi nesděluje žádnou pravdu, ale "jen dohlíží", jak se v něm pravda rodí.

První věc, kterou k tomu povím, je, že by se takto měli chovat i křesťané. Musíme to však trochu upřesnit. Sokrates o té věci totiž přemýšlel v jedné linii a mezitím se ukázalo, že existuje ještě druhá. On se domníval, že člověka pravda přitahuje. Člověk pravdu nalezne, jen je třeba mu pomoci. Novější psychologické výzkumy ale ukazují, že ani v tomto případě není situace jednoznačná. Na jedné straně člověk pravdu miluje, ale na straně druhé se jí bojí. Hledá pravdu, ale skrývá se před ní. Je prastarým biblickým symbolem, že se po pádu do hříchu Adam a Eva skryli mezi stromy v zahradě, když je Bůh hledal. Tento starý symbol v sobě skrývá velikou pravdu, že se totiž člověk skrývá před Bohem, ale klidně to můžeme říci i tak, že se skrývá před pravdou. Moderní psychologie dobře postihla, jak člověk potlačuje a zatlačuje do svého podvědomí pravdu, zejména nepříjemnou pravdu, která má vliv na jeho sebehodnocení. Ze svého vědomí zatlačuje pravdu do podvědomí, protože tam je méně tíživá. V této souvislosti můžeme pochopit třeba slovo apoštola Pavla "nepotřebujeme skrývat nic nečestného". Tato věta je pozoruhodná ve své jednoduchosti. Je v ní obsaženo, že dříve jsme skrývali věci, za které jsme se styděli. V každém člověku je něco, za co se stydí, a právě tyto věci jsou jednou ze součástí pravdy. V tom, jaký jsem, jsou věci kladné: jsem hodný člověk, hledám pravdu, atd. ale stejně tak jsou tam věci, za které se stydím: tělesné věci, mocenské ambice, pomstychtivost, závist apod. Máme tedy v sobě věci obojího druhu a naším základním postojem je, že skrýváme to, za co se stydíme. Vítězstvím milosti u apoštola Pavla bylo, že "nepotřeboval skrývat nic nečestného". To je výsledkem jistého boje.

Včera bylo hlavní myšlenkou, že když někoho bezpodmínečně přijmeme, dospěje díky tomu k novému, vyššímu životu. Promýšlejme toto téma v této souvislosti dál: Kdo prožije, že ho někdo bezpodmínečně přijímá i s jeho chybami a neduhy, ten v této atmosféře nabude odvahy i ve vztahu k věcem, za něž se stydí. To, že Pavel nepotřeboval skrývat nic nečestného, od něho nebyl nějaký subjektivní hrdinský čin. Pavel prožil Boží lásku a odpuštění hříchů. Uvažoval tak, že jestliže jemu Bůh ve své milosti všechno odpustil, proč by to on měl skrývat? Připomínám, že tím spíše bych měl chválit Boha a podobně pomáhat svým bližním. V dnešním verši jsme slyšeli, jak se Pavel zříká skrývání nečestných věcí. Říká: Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Všimněte si, že to připomíná takřka bez zábran, protože tím chválí Boha a vyzdvihuje jeho milost. Apoštol Pavel tedy dospěl k tomu, že nepotřebuje nic skrývat a je schopen říkat celou pravdu.

Zde se vraťme k té sokratovské linii. Sokrates má pravdu v tom, že pravdu druhému nemusíme nutit. To ani nesmíme, my mu k ní máme dopomoci. Musíme kolem něho vytvořit novou atmosféru. Atmosféru trpělivé a léčivé lásky Božího ducha a v ní se potom zrodí pravda. Tato atmosféra přemůže i potlačování věcí, za které se ten člověk stydí.

Třetí věc, kterou budu citovat, pochází ze světa středověké mystiky. Ta je jednou ze zanedbávaných kapitol v křesťanství a je to veliká škoda. Dnes je nám středověká mystika cizí a vnímáme ji jako něco nezdravého, přesto se v ní skrývají nesmírně bohaté poklady křesťanství. Sami mystikové formulovali svého času její podstatu takto: Nalezni své já a pak ho někomu dej jako dar! Tvůj život ať dospěje k plnosti, buď takovým, jakým tě Bůh chtěl mít. Toto je v mystice první fáze. Po ní následuje fáze druhá: Až se tvůj život stane naplněným, daruj ho Bohu podobně, jako obdarováváš třeba žebráka. To jsou dvě velké myšlenky středověké mystiky. Nejprve svůj život obohať, dospěj k plnosti a pak takto obohacený život někomu daruj. Takto podle mystiků vypadá křesťanství. Jak hluboká pravda to je! Dnešní křesťanství hlásá prakticky jen tu druhou polovinu. Laciný prakticismus říká: miluj svého bližního, zapoj se do služby lidem a do zápasu o jejich duše. Odevzdej se ty, který jsi se ještě nenašel a ani nevíš, kdo jsi. Dnešní kázání posílají křesťana sloužit druhým už ve chvíli, kdy to vlastně ještě ani není křesťan. Máme se toho ze středověké mystiky hodně co učit. Nejprve se nalezni a realizuj a když tvůj život nabude smyslu, pak ho daruj. Znáte při pohledu na lidský život lepší program? Smyslem lidského života je, aby dosáhl naplnění a pak se odevzdal nějaké službě. Zde ale musíme tu středověkou pravdu opět uvést na pravou míru. Oni tenkrát to nalezení sebe sama chtěli uskutečňovat pomocí meditací, uzavření se do sebe, často v izolaci od společnosti, v hlubokých lesích nebo klášterech. Takže opět musíme ten v zásadě správný poznatek trochu korigovat. Je pravda, že máme nalézt sami sebe, ale toho nelze dosáhnout vyčleněním, obrácením se do sebe nebo rozmluvami se sebou samým. Zde se uplatňuje poznatek moderní doby, že sami sebe nejlépe poznáme ve společnosti druhých lidí. Teď budu citovat Attilu Józsefa, jehož dva verše by se mohly směle vytisknout zlatým písmem na titulní stranu každé učebnice moderní psychologie: "Nadarmo se noříš do sebe sama, jen v tom druhém si můžeš omýt tvář." Jak jsem řekl včera večer, podstatou evangelia je přijímat, a to bez podmínek. Ježíš nám přinesl dobrou zprávu, že nás Bůh bezpodmínečně přijímá a chce po nás, abychom dělali totéž. Účinná je ta psychoterapie, která pacienta přijímá bez podmínek. Křesťané musí pochopit, že jejich služba bude mít naději na úspěch jen tehdy, když si odvyknou moralizovat a budou ostatní lidi přijímat takové, jací jsou.

Zrodilo se ve mě takové dětské přirovnání. Jak milým stvořeníčkem je malý ježeček, ježčí děťátko! Jak roztomile se umí batolit! Zákony života jsou přece tak jasné! Jeho maminka si to dupe kolem něho a vydává různé jemné zvuky, kterými ho povzbuzuje, aby se rozbalil z té ježaté kuličky a rozhlédl se. Když ale uslyší štěkání psa, ihned se zase zabalí a do všech stran vystrčí svoje bodliny. A podobně to funguje ve světě. Člověk, který se domnívá, že lze psím štěkotem rozbalit ježka, je naivní. Řeknu vám věc, která zabolí. Jestliže se křesťan domnívá, že něčí duši "rozvine" moralizováním, je na tom podobně, jako by se snažil psím štěkotem povzbudit ježečka, aby se dal klidně do pohybu. Pochopme konečně, že to malé bojácné zvířátko štěkáním nepovzbudíme a stejně tak moralizováním nepřimějeme člověka, aby se vzdal svého starého způsobu života. Došli jsme tedy k tomu, že nemůžeme dál pokračovat štěkotem a moralizováním, protože lidé tím spíše budou vystrkovat bodliny. Naopak je musíme bezpodmínečně přijímat. Pokud k tomuto dojde, vyjdou ze svého starého já.

A co se také stane s tím malým ježečkem? Rozbalí se, vykoukne z bodlin a začne zkoumat svět kolem sebe, lézt sem a tam, nacházet a prožívat sebe sama a realizovat se. To je naším dnešním tématem, o tom vám chci něco říct.

Co se stane, když někoho bezpodmínečně přijmeme? Křesťanská teologie na to odpovídá takto: Zjeví se Boží láska. Pokračováním této věty je, že tam, kde se zjeví Boží láska, tam se člověk znovu narodí. Totéž říká psychologie takto: Jestliže někoho bezpodmínečně přijmeme, ten člověk nalezne svou identitu. Prakticky všichni jsme svou identitu ztratili. Kdosi vtipně poznamenal, že se rodíme jako originál a umíráme jako kopie. V průběhu života o svou identitu přicházíme a to je katastrofa, protože tak se nedá žít. Kolik lidí se trápí tím, že dělají to, co nenávidí a dali by si za to pár facek, protože to ve skutečnosti dělat nechtějí. Dá se takhle žít? Pravděpodobně ano, možná se tak žít i musí, ale my se zde bavíme o zdravém životě, o životě takovém, jaký měl na mysli Bůh. Bůh zamýšlel, aby byl každý člověk originálem, aby nalezl sám sebe. Ale dokud nás neobejme Boží láska, nemáme odvahu zabývat se otázkou identity.

Co je to identita? Bytí sebou samým. Může ji ztratit církev, i celý národ může ztratit identitu. Bůh měl s lidmi nějaký záměr, s jejich soužitím s ostatními v církvi nebo v národě. A pokud zde není síla k jeho uskutečnění, může identitu ztratit jednotlivec, církev i národ. Odborníci k tomu říkají, že otázka identity není tak jednoduchá. Říkají, že identita se rodí prostřednictvím identifikací, neboli že se hledající člověk s někým ztotožňuje. Vezměme si malé dítě. Zpočátku se téměř automaticky ztotožňuje s maminkou a tatínkem. Když maminka nebo tatínek něco řekne, je to pravda. Nejprve od rodičů všechno vstřebává nekriticky, identifikuje se s nimi. Pak přicházejí nové a nové zkušenosti, nachází nové přátele, ocitá se mezi různými lidmi. Jednotlivé identifikace mohou být různé, takže se v dětské duši skládají v jakousi mozaiku, jejíž jednotlivé prvky mohou být i protikladné. Od rodičů se třeba naučí, že je třeba poctivě pracovat. Vyroste a přijdou přátelé, kteří mohou tvrdit, že pilně a poctivě pracovat je hloupost. Zůstává v něm identita těch rodičů, ale přimísí se i ta nová. Rodiče ho třeba naučí se modlit, někde jinde se naučí klít. Všechny tyto prvky identity jsou, podobně jako sklíčka nastrkaná do kaleidoskopu, přítomny v dětské duši a pomalu vyvstane úkol; je třeba dát jim nějakou formu, nějak je uspořádat. To je ten zápas, na jehož konci stojí identita, nalezení sebe sama. I zde je platné pravidlo, o kterém už jsem mluvil několikrát. Pokud na člověka nezapůsobí nějaká mimořádná síla, jeho život se odvíjí v linii předurčeností. To platí i pro otázku identity. Když na člověka nějaká síla blahodárně zapůsobí, jeho identita v něm zdravě vykrystalizuje. Jestliže na něho nezapůsobí, pak se v něm vlivem předurčeností nějaká identita vyvine, ale ve skutečnosti se jedná o identitu nepravou. Jak vypadá předurčenost v oblasti identity? Důležitým principem každého duševního procesu je hospodárnost. Neboli problémy je třeba proplout s co možná nejmenší námahou. V této oblasti to znamená, že ze vzájemně protikladných, trýznivých a bolestivých prvků identity duše volí - ve jménu úspornosti - tak, že potlačuje ty, které vedou k zápasu, ke konfliktu. Ty ostatní prvky, které zbudou, uspořádá duše tak, aby se přizpůsobila. Proplout životem co možná nejsnadněji. To znamená, že se nebude zabývat rušivými prvky identity a přizpůsobí se ostatním. Vyvine se tedy identita, pro niž je charakteristické, že své nepohodlné a bolestivé prvky potlačí jako by nebyly a svůj život přizpůsobí davu. Vznikne falešná identita, která se zabydlí na povrchu, zatímco v hloubi duše pláče pravá identita. Z napětí mezi nimi pochází to, co Freud svého času nazval "Unbehagen", jakýsi špatný pocit ze života, celkově špatné životní naladění. Člověk pak tento špatný pocit na něco svede. Můj život je špatný, protože nemám byt, partnera, dost peněz, nemůžu cestovat do zahraničí, atd. Svede tento špatný pocit na něco jiného a řekne si, že kdyby měl dost peněz, mohl cestovat do zahraničí atd. všechno by bylo v pořádku. Nechápe sám sebe, nerozumí tomu, že žije s falešnou identitou, že se u něho vyvinul určitý způsob chování, ale ten, který je mu vlastní, je v něm potlačen. Je možné přiblížit se takovémuto člověku "štěkáním"? Neschoulí se tím ještě víc a nevystrčí bodliny? Na druhé straně, pokud bezpodmínečně přijmeme tohoto člověka, který je zbabělý, slabý, plný kompromisů a stal se jen chabou kopií originálu, pak najednou půjde do sebe. Malý ježeček vystrčí čumáček z bodlin. Můžu nalézt svůj vlastní život, můžu se protáhnout? To je "znovuzrození", když potlačená identita vystrčí čumáček, začíná dělat první krůčky a pokouší se žít tak, jak je jí to vlastní.

Shrnu tedy, co znamená nalezení identity v Boží atmosféře. Co je podstatou našeho hledání identity? Vrátím se k citátu z Kosztolányiho, který jsem použil první večer: tancovat spoutaný. Nalézt svou identitu na jedné straně znamená uvědomit si, že jsme spoutaní lidé. Máme tělo, nervový systém, jsme nespokojení, je v nás nenávist, závist, všechno možné. Tomu je třeba směle se postavit, je třeba se zříci skrývání nečestných věcí. To je jedna strana mince, druhá strana je to tancování. Je to míněno obrazně, myslím, že chápete, co tím mám na mysli. I tento spoutaný život, který žiji, může něco vytvořit, něco pěkného a milého. Čeho všeho je náš spoutaný život schopen? Dojdeme k jakémusi přesvědčení, že toto naše slabé tělo, utrápené nervy, celý tento zbabělý člověk může vytvořit něco pěkného, lidského, trvalého, něco opravdu hodnotného. Když k tomuhle člověk dojde, nalezne svou vlastní identitu. Tak se zrodí to, co moderní psychologie nazývá integrální osobností, která do svého životního programu zařadila pouta i tanec.

Z tohoto pohledu se nyní podívejme na ten verš, který jsem citoval. Apoštol Pavel, byl přímo ukázkovou integrální osobností. I z toho jeho krátkého vyznání vidíme, že do svého života zdravě zakomponoval hanbu, hřích i své špatné vzpomínky. "Milostí Boží jsem to, co jsem." Jak úžasné sebevědomí z tohoto verše vyzařuje! Sám bych toho mnoho nedosáhl, ale dostal jsem se do styku s Božím duchem, s Boží pravdou, ta mě uvedla do pohybu a já jsem pracoval víc než všichni apoštolové dohromady. To není vychloubání, ale prostá objektivní řeč integrální osobnosti. Ne já, ale pneumatosféra byla tou mocí, která mě vzala pod svá křídla. Takto tedy vypadá integrální osobnost.

Ještě vám ukážu jedno přirovnání. Proces krystalizace je obecně známý: v kapalině je rozpuštěna nějaká látka. Když je ten roztok dostatečně koncentrovaný a ponoří se do něho nit, začne se okolo ní vytvářet krystal. I k tomu, aby se osobnost stala integrální, je něčeho třeba. Křesťansky to můžu vyjádřit takto: míchají se v nás různé prvky identity. Bůh poslal Ježíše jako takovou nit, kolem které naše osobnost vykrystalizuje. Pavel to říká takto: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."

Nebudeš žít, v tom pravém a krásném smyslu slova, dokud nenalezneš svou identitu. Dokud je ve tvém nitru někdo a na povrchu někdo jiný, dokud žiješ v rozdvojenosti, ve věčném boji se sebou samým, ve skutečnosti nemáš život. Můžeš vlastnit spoustu bohatství, ale dokud nenajdeš sebe sama, nežiješ. Sám sebe můžeš nalézt tak, že se ocitneš v atmosféře, ve které se opravdový život začne probouzet. Hledej tedy někoho, kdo tě bezpodmínečně přijme. Hledej spřízněnou duši, která k tobě bude přistupovat bez moralizování. Když prožiješ, že tě někdo bezpodmínečně přijímá, získáš odvahu vynést na světlo ty věci ze svého nitra, ty své touhy, které by ses jinak ani sám před sebou neodvážil pojmenovat. V této božské atmosféře z nich budeš schopen utvořit jednotný celek. Nežiješ, dokud nevíš, kdo jsi a dokud svou identitu v sobě nemůžeš nalézt. Hledej někoho, kdo přináší něco, co je nad ním. Může to být křesťan, který ti ukáže Boží bezpodmínečné přijetí, může to být i psychiatr, který tě přijme světským způsobem, a také bezpodmínečně. V tomto útulném prostředí vykoukni ze svých bodlin. Kéž by ses co nejdříve dostal do bodu, v němž apoštol Pavel říká: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." Přijal jsem Ježíše Krista za osu, kolem které se točí můj život, za tu nit, okolo které vykrystalizovala moje osobnost.

Žehnej nám Bůh, abychom našli to místo, tu osobu, tu atmosféru bezpodmínečného přijetí, kde konečně nalezneme sebe samé, a z nás, kopií, se stane to původní, originál.

Bůh, přítel hříšníků

Mt 12, 31-32

Zatím jsem toho neřekl mnoho o hříchu, dokonce jsem tu a tam nadhodil myšlenky, na jejichž základě by mě bylo možné obvinit z toho, že hříchu straním. Třeba tehdy, když jsem mluvil o tom, že nás Bůh bezpodmínečně přijímá a že i my tak máme přijímat ostatní. Nebo když jsem řekl, že nemáme odsuzovat a moralizovat. Kvůli těmto věcem bych mohl být podezírán, že podporuji hřích. Proti zdejším kázáním často zaznívá kritika (většinou z úst starších křesťanů), že se tu málo káže o hříchu a proti hříchu. Když se tato obvinění donesou ke mně, naplní mě radost, že jsem v dobré společnosti. Ježíše Krista totiž obviňovali z toho samého. Obviňovali ho z toho, že je "přítelem hříšníků", neodděluje se od nich, večeří s nimi a otázku hříchu bere velmi volně. Já se snažím stát po boku Ježíšovi a stavět se k hříchu a k hříšníkům tak, jak se dá naučit od něho. Pravdou je, že on hřích a hříšníky vnímal jinak, než třeba farizeové. Ti ho hanobili jako přítele hříšníků ve jménu svatosti, zákona a ve jménu Božím. Ale Ježíš, který se ke hříchu stavěl "laserově", dosahoval překvapivých výsledků. Vzpomeňme třeba na Zachea; farizeové ho pomlouvali, že je hamižný, že zrazuje svou vlast, okrádá vdovy, je bezbožný a říkali o něm ještě spoustu dalších věcí, ale tím spíš tyhle věci Zacheus dělal. Pak k němu jednou Ježíš přišel na večeři a třeba ho pochválil, že má pěkný nábytek, nebo že mu nalil dobré víno. Představuji si to tak, že mu nijak nedomlouval, ale mile ho přijal, a myslím, že ho přijal bezpodmínečně. A najednou se Zacheus začal cítit nesvůj a nakonec řekl, že napraví, co se dá. To svědčí o tom, že poukazování na hříchy nemusí být dobrou metodou. Není jisté, že ten, kdo je hodně "svatý" a pořád se ohání soudem, je Bohu blízko. Možná má pravdu Ježíš, který lidi bezpodmínečně přijímal a tak vytvářel atmosféru, v níž dospěli k sebepoznání. A jakmile pocítili, že je obklopuje Boží láska, najednou se díky ní, díky její šíři, vzepřeli svým dosavadním životům a začali život nový.

Podstatný rozdíl mezi působením Ježíše a těch ostatních vidím v tom, že oni sledovali a kritizovali ovoce, zatímco Ježíš se obracel ke kořenům. Jednotlivé hříchy jsou vždycky ovocem, které má někde kořeny. Člověk, který moralizuje, napadá to ovoce, ale velmi málo se zabývá kořeny. Ježíše nezajímalo ovoce, tedy ty jednotlivé konkrétní hříchy, ale spíše ty kořeny, ze kterých vyrůstaly. Byl si jistý tím, že když změníme kořeny, bude jiné i ovoce. Tento problém kořenů a ovoce ukážu na jednom příkladu. Různé škodlivé vášně jsou vždycky ovocem. Dnes už jasně víme, že je v podstatě jedno, jaké vášně se člověk stane otrokem, vždycky je něco v nepořádku s kořeny, neboli život, který se dostal do slepé uličky, hledá východisko v té vášni.

Nemůže najít řešení, a tak v té vášni hledá zapomnění, nebo jakési náhradní řešení. Sám si vzpomínám, že jsem měl období, kdy jsem po roce 1950 na několik let propadl šachům. Dnes už ani nechápu, jak jsem se mohl stát otrokem tohoto krásného a úctyhodného duševního sportu. Studoval jsem knihy a přehrával si slavné partie. Byl to pro mě svým způsobem takový obřad. S jedním kamarádem jsme se pravidelně scházeli a třeba půl dne jsme hráli. Dnes už jasně vidím, že se můj život v té době dostal do takového zvláštního mrtvého bodu, z něhož k téhle vášni vedla jasná cesta. A já vlastně děkuji Bohu za to, že mě opatroval i v tom, jaké vášni jsem propadl. Ale jakmile se můj život z toho mrtvého bodu pohnul a opět se mi vrátila fantazie k tomu, abych mohl sloužit svému sboru a kázat, ihned pro mě šachy ztratily hodnotu. Tohle stojí za pochopení. Když jsme v životě bezradní a nevíme jak dál, hledáme zpravidla východisko v nějaké vášni. Na člověka, který pije, budeme marně naléhat, aby toho nechal, když nevyřešíme problémy, které stojí u kořenů toho jeho pití. Ukážu vám na jednom drsném příkladu, o co jde. Před dvaceti lety jsem tenhle příběh snad i já sám použil v kázání: Se svým synem kdysi žila matka a ta se s utrpením dívala na to, jak syn flámuje, stává se z něj alkoholik a ničí život sobě i jí. A ta matka plakala, modlila se i nadávala. Nakonec se rozhodla pro strašnou věc. Když se její syn domů vrátil opilý, otevřela si žíly, do tekoucí krve namočila pero a dala ho svému synovi, aby její krví podepsal, že už nikdy nevezme skleničku do ruky. Synem to otřáslo, vzal pero a chvějící se rukou ten úpis matčinou krví podepsal.

Je to opravdu silný příběh. Před dvaceti lety jsem možná vyprávěl i já sám, jak ta ubohá matka trpěla a jak musela prolít svou vlastní krev, aby svého syna napravila. Přiznám se, že dnes už bych ho s takovou rozhodností nevyprávěl. Dnes bych té matce spíš řekl něco takového: Neotvírej si žíly, to není třeba, raději trochu přemýšlej, nemůžeš za to i ty? Není třeba, aby ses nejdříve obrátila ty, aby se pak mohl obrátit i tvůj syn? Během těch dvaceti let jsem se posunul tím směrem, že pro mě už není tím rozhodujícím ovoce (tedy že někdo pije), ale kořen, z něhož vyrůstá (proč pije). Marně budeme bojovat proti ovoci, když se nám přitom zatím pěkně rozrůstá ten kořen.

Mám pro vás tři myšlenky a každá z nich by měla pomoci nasměrovat vaši pozornost ke kořenům. Nedívejme se na širokou problematiku hříchu ve větvoví, ale u kořenů. Tohle mějme na paměti, když budu přednášet ty tři myšlenky.

První z nich je, že se u dnešního člověka podstatně změnil jeho přístup ke hříchu. Církve si tohohle ještě nevšimly. Dnešním lidem se káže, jako by v kostele seděli lidé 16. nebo 18. století. Martina Luthera a spoustu dalších úctyhodných lidí jeho doby zaměstnávala myšlenka, že jsou hříšní, budou zatraceni a to je děsilo. Chtěli se dovědět, co mají dělat, aby zatraceni nebyli. Tak tomu dnes už není. Ti, u nichž nějaké to povědomí o vlastní hříšnosti z toho starého světa přetrvalo, ti do kostela chodí, ale ten, kdo se toto povědomí snaží vtlouci do hlavy dnešním sekulárním lidem jako nějaký úctyhodný vzor pro křesťanské chování, ten se pouští do opravdu zoufalého podniku.

Základním postojem dnešních lidí není, že by se cítili hříšnými, ale to, že se cítí být obětí. Zlí jsou ti ostatní a já jsem jejích obětí. Nedostává se mi odpovídajícího ohodnocení v práci, úcty v rodině, děti mě nemají rády, tolik jsem se pro ně nadřel a ony mi za to nejsou vděčné. Kolik dobroty je ve mně a kolik zla je v okolním světě! Jsem já to ale chudák! V této změněné situaci se může jevit, jako by člověk ze svého života eliminoval hřích, jako by se mu podařilo problém zla vyřešit. Není zlo, není bolest. Namísto toho nastoupil dobrý pocit z toho, že já jsem dobrý člověk a zlí jsou ti ostatní. Trápím se, ale spíš kvůli těm ostatním. Já vlastně trpím kvůli tomu, jak jsou ostatní zlí. To je ovšem povrchní pohled. Psychologie nám zde říká něco hlubšího. Je třeba se dostat ke kořenům. Jaká je celá skutečnost? Moderní poznatky o člověku ukazují, že člověk otázku hříchu nevyřešil, jen ji zatlačil do svého podvědomí. A tam hřích působí o to silněji. Ve stručnosti vám ukážu typický příklad, jak hřích pracuje v podvědomí.

Někdo v práci touží po vyšším postavení. Začne intrikovat a pomlouvat, až se mu jeho nadřízeného podaří vyštípat z jeho místa a usedne na ně místo něho. Má z toho dobrý pocit, že si to místo zaslouží, že se k té práci hodí, je pro ni kvalifikovaný a že ten před ním byl neschopný. Usedne tedy na místo svého šéfa a pak za takové dva tři měsíce podlehne infarktu. To je typický příklad. K čemu zde došlo? Ve svém vědomí si to ten člověk vyložil asi tak, že si to místo zaslouží, že tak je třeba jednat a dělá to tak každý. Ten srdeční infarkt ale svědčí o tom, že zpracovat tu věc pro hlubší vrstvy jeho podvědomí vůbec nebylo tak jednoduché. Zde došlo k provedení rozsudku a zapůsobily sebetrestající mechanismy. To je v dnešní době typický příklad. Na úrovní vědomí není o hříchu ani slovo, ale celý ten mechanismus se odehrává v podvědomí a navenek se projeví trestem v podobě tělesných příznaků.

To je tedy postoj moderního člověka ke hříchu. Nemá strach z věčného zatracení, nevěří ve věčný život, ale nepodařilo se mu úplně otázku hříchu odstranit. Naskýtá se tedy problém, jak se k takovému člověku přiblížit? Mám mu vysvětlovat, aby si uvědomil, že je hříšný? Nebo si s ním mám sednout a zeptat se ho: "Člověče, proč myslíš, že máš vysoký tlak? To má duchovní příčinu." Mluvme s ním o jeho vysokém tlaku a o těch neuspořádaných věcech v jeho životě, které se na jeho těle projevily jako trest v podobě vysokého tlaku. "Proč jsi nervózní, když je všechno v pořádku? Jestliže jsi dobrý člověk, můžeš být klidný." Skrze tyto tělesné projevy, jako je třeba hrozba infarktu, můžeme dnes mluvit o celém životním stylu člověka. Je zde tedy velký problém: Jakým způsobem má ke dnešnímu člověku církev přistupovat? Kázáními ve stylu 16. století, že je hříšník, nebo máme mluvit spíše o nervozitě a nespavosti? Já navrhuji to druhé, protože tady jsme u kořenů, tady můžeme lidem nějak pomoci, a potom i ovoce bude úplně jiné.

Nějaká nehoda, onemocnění nebo neštěstí, jsou jen provedením rozsudku, který už byl předtím vynesen v nitru člověka. Tou první myšlenkou tedy je: Nepátrejme po povrchu, ale pochopme, že u současného člověka se otázka hříchu stáhla do hlubin podvědomí. Odtamtud se obvykle vynoří na povrch ve formě nějakého tělesného onemocnění nebo neurotických příznaků. Na základě rozsudku vlastního nitra člověka dojde k "vyřešení" otázky hříchu na povrchu, na jeho těle.

Moje druhá myšlenka bude teologická. Čemu věříme o Bohu? Hřích, trest, zatracení. Jak vnímáme Boží činy, které se vztahují k těmto věcem? Průměrný křesťan věří, že Bůh přistupuje k otázce hříchu ve jménu porušeného morálního řádu. Bůh ustanovil dokonalý a svatý světový řád a jeho slávu nelze tupit bez trestu. Kdo hřeší, ten tento svatý Boží řád narušuje, a tak se Bůh začíná hněvat, soudí a trestá a běda tomu, kdo padne do rukou hněvajícího se Boha. Takto o Bohu smýšlí většina křesťanů. Není těžké představit si pozemský příklad; je plno rodin, kde mají takové rozzlobené otce, kteří nestrpí, aby byla jejich otcovská vážnost jakýmkoli způsobem zpochybňována, kteří děti bijí a křičí, že pravdu mají oni a že bude po jejich. V rodinách se najde spousta takových vzorů a lidé je přenášejí i na nebe! Bůh je taky takový. Taky takový uražený otec, který trestá, když někdo udělá nějakou chybu, a nestrpí, aby byla jeho svatost urážena.

A to je právě to, co není pravda. V žádném případě tomu tak není. Nalistujme si knihu Izaiáše, který ve světě Staré smlouvy obdivuhodně předpověděl podstatu Ježíšova příběhu. Kdo dokáže postihnout hloubku této jediné věty: "vytrpěl všechna naše utrpení". Ještě přečtu několik veršů z jiného místa, kde prorok mluví o někom tajemném, o Božím trpícím služebníku. My víme, že mluví o Ježíši Kristu. Říká o něm: "...naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel." Co je podstatou tohoto proroctví a vůbec celého Kristova příběhu z pohledu moderní psychologie?

To, že Bůh se "identifikoval", ztotožnil se s hříšníky. Nerozhněval se, ale vzal na sebe hanbu a utrpení spojené s hříchem. Takže Bůh nezasáhl ve jménu morálky z pozice výše postaveného, ale přišel mezi nás a řekl: "Lidé, mě bolí váš hřích a s ním neoddělitelně spojené utrpení a já ho ponesu spolu s vámi. Trpíte vy i já, já však vás za to netrestám, ale sám trpím za vaše hříchy." Toto je základní Boží postoj v otázce hříchu. A já znovu říkám, že všechno ostatní je lež a popření evangelia. První křesťané měli velkou radost z toho, že Bůh nechce trestat, ale že trest za naše hříchy vzal sám na sebe, identifikoval se s námi. Tak nás osvobodil od prokletí hříchu.

Je s podivem, že v naší době musel toto tajemství odhalit ateistický pedagog. Byl to Makarenko, který přišel s myšlenkou, že učitel smí kárat a trestat pouze v případě, když to bolí i jeho, když i on sám pyká s dětmi za jejich provinění. Když povýšeně trestá "shora dolů", nemá to žádný smysl. Když například nechá děti po škole a sám zatím ve vedlejší místnosti spokojeně hraje karty, nebude to k ničemu, nebo to může mít úplně opačný efekt. Pokud je tam ale s těmi dětmi a i on sám prožívá, jak se z jeho života ztrácí jedna hodina, a nese ten trest společně s těmi dětmi, pak to má smysl. Tak pravil Makarenko, a to je i evangelium. Takový je Bůh. Trestá tak, že trpí i on sám. Tak se Bůh staví ke hříchu. Ani my, křesťané, nemůžeme být jiní. Jestliže hřích jiného člověka nebolí i mě, neměl bych o něm mluvit. Pokud neumím trpět spolu s ním, pokud se s ním neztotožním, pak bych k němu neměl mluvit spatra, protože pak jsem opustil Boha a mluvím o hříchu bezbožně.

Ve třetí myšlence se chci vrátit k tomu nesmírně tvrdému verši, který jsem uvedl na začátku: Hřích proti Duchu svatému je ten nejtěžší. Je to hřích hříchů. Jak tomu máme rozumět?

Já tento verš těsně připojím k našemu dosavadnímu řetězci myšlenek. Biblický výraz vztahující se ke hříchu zároveň asociuje sejití z cesty. Co je to hřích? Zbloudění, minutí cíle. Někdo natáhne luk, vystřelí šíp a ten se zabodne vedle cíle. Podstatou hříchu je podle Bible život, který se minul cílem, pochybený život. To je hřích. A kdo pochybil v životě jako v celku, v jeho konečném cíli, ten pochopitelně chybuje i v jednotlivostech. Zde však nejde o ta jednotlivá každodenní pochybení, ale o to základní, prvotní minutí se cílem. Zde jsme u podstaty věci. Co je tím cílem? Co je smyslem lidského života? Na podkladě toho, co již bylo řečeno, odpovím na tu otázku tak, že člověk, který vyjde z tělesné sféry, musí dojít k pneumatosféře. Obklopuje nás duchovní svět a cílem člověka je, aby s pomocí tělesných sil vyšel z tělesné sféry a dospěl do sféry duchovní. Jak s oblibou říkávám, lidmi se můžeme stát jen s pomocí nadlidských sil. To je jedno ze základních křesťanských rčení. V tomto týdnu jsme tyto nadlidské síly nazývali pneumatosférou. Ve svém životě tedy zbloudil ten člověk, který rozvíjí všechny možné svoje schopnosti, ale neumí, či spíše nechce navázat vztah s duchovní sférou. Přitom ona klepe na dveře každého člověka. Častokrát zaklepe skrze nějaký film, divadelní hru, pěknou báseň nebo hudbu a prosí, aby jí člověk otevřel. A ten, kdo to odmítne, ten páchá hřích všech hříchů! Proto je ten verš tak přísný. Kdo odmítá působení Ducha, ten páchá "hřích". Obklopuje mě Boží duch, láska prosí o vpuštění a chce změnit můj život. Když tyto doteky Ducha odmítnu, pak páchám opravdový hřích. Takto přísně to učí Bible. Za odmítnutím Božích doteků je vždycky skryta pýcha, že mi to půjde i bez Boha a bez pomoci duchovního světa. Jsem dost dobrý člověk i bez Boží milosti. Hřích je, když někdo nenastaví svůj "radar" směrem k Bohu, ale chce svůj život vyřešit sebezbožněním a spokojeností se sebou samým. Když člověk odmítne pomoc Ducha svatého, páchá opravdu těžký hřích.

Hřích tedy znamená minutí cíle. A fatálně míjí cíl ten, kdo věří, že své problémy v životě vyřeší i bez pomoci duchovního světa. Na objasnění toho teď slyšte evangelium: Přestože nás Bůh tak přísně varuje, je jeho posledním slovem odpuštění hříchů. Když Bůh vyřkne všechna tato přísná slova, řekne nakonec: "Po tom všem je mým posledním slovem: Odpouštějí se ti hříchy! Ježíš Kristus se za tebe přimlouvá a nabízí ti Boží odpuštění." A to prakticky znamená, že můžeme znovu začít žít s čistým štítem.

Před mnoha lety za mnou chodil jeden člověk a vyprávěl mi o věcech ze svého života, za které se stydí, a o spoustě svých pochybení. Řekl mi, že tenkrát, když za mnou začal chodit, začal pomalu sbírat odvahu: Tomuhle člověku je snad možné říct všechno, ten mě snad pochopí. Dlouhé měsíce potom, když už z velké části pochopil, co kážu, chodil ke mně, ale ještě pořád měl tak trochu strach, že je tak hříšný a co tomu ten pastor řekne. Potom mi přesto pověděl všechno. Později, po dlouhých letech, si on sám vzpomněl na tahle setkání a řekl mi, co pro něho bylo tou silou, která ho osvobodila. Když mi předtím všechno vyznal - tenkrát mě zcela jasně vedl Duch svatý, já jsem nespekuloval nad tím, co mám říct - řekl jsem mu: "Bratře, tys to udělal z nevědomosti a v Písmu stojí: Bůh prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu." To bylo pro něho obrovským vysvobozením, protože to pro něj znamenalo, že všechno udělal z nevědomosti, Bůh ho chápe, nezatratí ho, milosrdně mu odpustí, promine mu všechna jeho klopýtnutí a s tím mu také dá čistý list, aby mohl začít znovu a netrápil se, co udělal. Teď se začala celá jeho mysl otevírat a on začal nový život. Bylo pro něho velkou pomocí, že jsem jeho hříchy jeden po druhém nerozebíral a nepoučoval jsem ho, ale řekl jsem mu, že jeho dosavadní život z pohledu duchovního světa nese pečeť nevědomosti, Bůh to všechno smazal a on teď může začít nový život. Tak se taky stalo a on za to dodnes Bohu děkuje. Odpuštění hříchů znamená, že se Ježíš na celý náš život dívá milosrdně: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Pomíjejíce světlo duchovního světa pobíhají, honí se, chtějí, dotírají, touží naplnit všelijaké své tužby, bezuzdně a divoce, protože velice chtějí žít. Odpusť jim, zažehni světlo, ať mohou začít znovu!

Jsem přesvědčen, že takto se Bůh staví ke hříchu. Rozumí nám, soucítí s námi, s námi i trpí. Nabízí milost, dává sílu k novým začátkům a spojuje nás s Duchem svatým. Dávejme pozor, jediným těžkým hříchem je, když tuto Boží milost, která se k nám přiblížila, odmítneme. Ať nám dá Bůh milost a obejme nás posilující láskou, která nám umožní začít nový život.

Nepovedlo se!

1J3, 13 a 16

Na tuto sérii kázání jsem se připravoval s velkou radostí a nadějemi. Musím se vám přiznat, že mě teď, když jsme dospěli k poslednímu večeru, naplňuje nespokojenost a smutek, a ne vnitřní klid a radost z dobře odvedené práce. Proč je tomu tak, můžu shrnout do dvou slov. Nepovedlo se. Nepovedlo se to, co jsem chtěl, v co jsem doufal a na co jsem se připravoval. Ještě se to nepovedlo. Ale nepropadám zoufalství, pokusím se střízlivě popsat, co se mi zatím nepovedlo. Třicet let se střídavě zabývám teologií a psychologií. Roky jsem byl ponořen v teologii, pak jsem zase přesedlal na psychologii. Jak říkávám, mám dvě velké lásky, teologii a psychologii. Ale ony na sebe nežárlí a neškodí si. Dokonce se navzájem obohacují. Díky znalostem z psychologie lépe chápu Bibli a díky lepšímu pochopení Bible zase zpětně chápu lépe psychologii. Zkrátka mám rád tuto dvojitou cestu zkoumání teologie a psychologie.

Už celá léta v sobě chovám touhu, abych ty dvě věci přivedl blíž jednu druhé, abych je spojil. Když jsem o tom přemýšlel, napadl mě takový obraz. Jistě jste už někdy byli v gotickém kostele, jako je třeba nahoře na hradě (v Budapešti, pozn. překl.) Matyášův chrám. Ty rovnoběžné linie se zvedají skoro až k nebi, jeden sloup vedle druhého, jakoby se nikdy nechtěly setkat. Potom se vysoko nahoře začnou jemně zakřivovat, setkají se a klenba je zakončena klenákem. Tento obraz mám tedy před sebou. Dlouhá léta mi hlavou paralelně probíhaly myšlenky teologické i psychologické. Cítil jsem, že přišel čas začít zakřivovat klenbu, aby se obojí spojilo. Měl jsem z toho radost a těšil jsem se, že se to konečně podaří. Ale ono ne. Snad jsem byl trochu naivní, když jsem si myslel, že už nadešel čas toho zaklenutí. Měl jsem si uvědomit to, co vím už od dřívějška, jen na to pořád zapomínám, že totiž naší generaci nebyla dána radost z budování nového a velkého. Zatím jsme jen u přípravy cihel. Kolem nás je spousta rozbořených staveb. My vybíráme ze sutin ještě použitelné cihly a pálíme cihly nové. Naše generace jen připravuje cihly, aby z nich ta následující mohla postavit novou stavbu. Řečeno bez podobenství, my jen vysvětlujeme význam slov a obratů a v budoucnosti z nich možná někdo něco postaví.

Tolik na úvod. Teď musím říct, že uslyšíte podivné zakončení. Nebudu otevírat nové téma, to co bylo řečeno, neumím korunovat žádným pěkným efektním závěrem, můžu jen zopakovat témata, kterých jsem se již dotkl. Zopakuji je a budu se tím snažit povzbudit sebe i vás, abychom se těmi věcmi dále zabývali. Snad jednou Bůh dá nám nebo našim potomkům, aby vzniklo to spojení, po kterém tolik toužím, teologie s psychologií, pastorace s psychoterapií, což obohatí obojí. V tomto závěru ještě jednou zmíním základní problémy, s nimiž jsme se v těch minulých večerech potýkali.

Zaprvé, že podle mého přesvědčení k sobě mají blízko pastorace na jedné straně a psychoterapie na straně druhé. Navzájem se osvětlují a pomáhají si. Možná se vám to bude zdát úsměvné, ale já jsem si to sám pro sebe formuloval tak, že pastorace je psychoterapie před Boží tváří, kdežto psychoterapie je zpověď za Božími zády. Musíme se ale ptát, jestli to tak opravdu je. Křesťanská teologie si pomalu začíná s pokorou uvědomovat, že to, že se zmiňuje Boží jméno, ještě nezaručuje, že je v tom Bůh. A jako další stupeň pokory uznává, že přestože ti okolo o Bohu nemluví, může být v jejich činech mocně přítomen.

Oba dva tábory se zaobírají a léčí slovy. Obojí je logoterapie. Psychoterapeut slova poslouchá i říká podobně jako křesťan, který vykonává pastoraci, takže k sobě mají blízko. Začínáme si uvědomovat, jak mystickou a tajemnou věcí je slovo. Slovo může někdy jen prázdně zadunět. Může být prázdné i tehdy, když ústa říkají velké věci. Ale ještě tajemnější je zkušenost s tím, že říkáme slova a cítíme jakési proudění, jako by skrze slova proudila nějaká síla. Největším tajemstvím křesťanských kázání a vlastně všech věcí, které se v církvi dějí včetně pastorace, a stejně tak se to týká psychoterapie, je, jakým způsobem se slovo naplňuje silou. V čem tkví tajemství toho, že totéž řeknou dva lékaři a u jednoho to všechno zapadne pod stůl, protože je to prázdné, zatímco u druhého to bude mít sílu, která umí změnit život. Dva kazatelé řeknou tatáž slova, jeden vzbudí nenávist a odpor, zatímco druhý změní životy lidí. Zde mají k sobě blízko pastorace a psychoterapie. Obě pracují se slovy a slova jsou nástroje, nádoby. Je to zajímavá otázka: Odkud slovo bere svou sílu?

Tím jsme se dostali ke druhému problému, k otázce síly. Ve slovech křesťanů už není tolik síly, kolik by bylo třeba k uzdravení, a ve slovech psychoterapeuta jí tolik není ještě. Oba dva tábory stojí před úkolem, jak skrze slova uvést do pohybu více síly. Ale odkud mají více té síly vzít? Tady narážíme na jeden zásadní problém, který vysvětlím na dvou příkladech. Co je největším tajemstvím té síly, kterou hledáme, která existuje, kterou někdy pociťujeme, která občas probleskne slovy a má léčivou moc? Je to s tou silou podobně, jako když se setmí a tu a tam se rozsvítí lampy a všechna ta malá světélka se postupně slijí v jedno a poskytnou odpovídající osvětlení? Je to takhle, neboli tak, že tady je jeden dobrý psychiatr, tady jeden moudrý věřící člověk, dobrý učitel, obvodní lékař nebo maminka, z nichž každý v sobě nese nějakou duchovní sílu a tato malá světélka se spojí a vznikne z nich lidská kultura, způsob života a duchovno? Je to tak, že se spojí velké množství malých světelných zdrojů a ty dohromady vytvoří na světě nějakou duchovní kulturu? Nebo je to tak, jako když svítá, vychází slunce a kapičky rosy na stéblech trávy se začnou lesknout a zářit? Chápete ten obraz? Ten lesk drobné kapičky rosy není jejím vlastním světlem. Když vyjde slunce, září milióny kapiček rosy na miliónech stébel trávy. Není to s lidskou kulturou tak, že je tu nějaké duchovní světlo a v lékaři, věřícím člověku, kazateli, pedagogovi, mamince, stejně jako na každém tom stéble trávy zazáří jedno společné světlo duchovního světa? To je důležitá otázka, kterou je potřeba objasnit, protože třeba psychoterapie je něco úplně jiného, pokud existuje jeden univerzální duchovní zdroj. My jsme si ho také pojmenovali pneumatosférou, sférou Pneumatu, Ducha. Je-li tomu tak, pak se to má s křesťanskou pastorací jinak. Jestli neexistuje univerzální duchovní zdroj, pak jediné, co se dá dělat, je, že se bude tu a tam někdo z lidí snažit kultivovat svou osobnost a objevit v ní nějaké vnitřní zdroje, aby se pokud možno staly léčivými, a z něho samotného proudily vody života.

Jestli neexistuje jeden univerzální duchovní zdroj, pak existují jen malé izolované zdroje duchovní síly a i ty se musejí nějak kultivovat, tedy i sami psychoterapeuti musejí svou osobnost nějak tříbit a zdokonalovat. Ale jestli pneumatosféra existuje, pak je i samozřejmou úlohou věřícího člověka, aby s touto sférou navázal kontakt a předával dál její léčivou sílu. Pak je také rozluštěno tajemství slova! Protože buď sílu tohohle duchovního světa postrádá, a pak je jen chřestící ořechovou skořápkou, nebo je s tím světem ve spojení, a pak lidským slovem síla toho univerzálního duchovního zdroje prozařuje. Ale totéž platí i o psychoterapii! Pokud tato sféra existuje, pak stanovuji pro psychoterapeuty zvláštní program: Jejich úkolem je, aby se zabývali Ježíšem Kristem, tímto "laserovým člověkem", který rozptýlené světlo duchovního světa soustředil do léčivé síly. Psychoterapeuti by se měli učit od Ježíše Krista, aby byli lepšími psychoterapeuty. Na druhé straně křesťané, kteří už o Kristu něco vědí, by se měli tu a tam poučit od psychoterapeutů, mnohem spíše než od farářů o jejich liturgii a rituálech, pokud chtějí účinněji sloužit. Mají před sebou dvojí úkol. Prvotní otázkou je, jestli ten zdroj síly, o němž se v Bibli píše, že se nad chaosem vznášel Duch svatý, objektivně existuje. Opravdu existuje tato dynamická, pomáhající a milující duchovní síla, která má neustálou tendenci k tomu, aby bylo světlo, aby se chaos světa uzdravil a povznesl výš? Jestli tomu tak je, pak je v tom skryto největší tajemství křesťanské pastorace, právě tak jako psychoterapie.

Třetí tématický okruh bych popsal tak, že se ta duchovní moc, ta léčivá duchovní síla dává do pohybu tehdy, když někdo někoho bezpodmínečně přijímá. Bezpodmínečné přijetí bylo naší ústřední myšlenkou po celý týden. Když se tímto způsobem někdo k někomu přiblíží, nebo přijme, že se tak někdo přibližuje k němu, pak se dají do pohybu nadlidské duchovní síly, projdou člověkem a druhého vedou k osvobození, k uzdravení.

Na to mi někdo může říct, proč mluvím tak květnatě, proč prostě neřeknu, že máme druhé milovat. Má pravdu, mluvím květnatě. Je toho zapotřebí proto, že se slovo milovat velice nadužívá. Rozumíme pod ním všechno možné, jen ne to, o čem tu byla řeč. Buďme k sobě upřímní a zamysleme se nad svým světem lásky. Opravdu milujeme svou manželku, manžela, děti, nebo dokonce své nepřátele tak, že je bezpodmínečně přijímáme? Nepotřebují slova "láska" a "milovat" očištění? Jistěže ano.

Teď se soustředím na ten verš, který jsem četl: "My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry... ...Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život, a tak jsme i my povinni položit život za své bratry." Tuto větu tedy přidám k těm druhým dvěma, aby skrze ně pravda, kterou jsem se snažil vykoktat ty minulé večery, zazářila ještě víc. Ještě si řekneme aspoň něco málo, protože tady jsme ve středu toho všeho, na vrcholu, u absolutní pravdy. Podívejme se tedy na tyto tři myšlenky.

Někdo nás miluje a tím jsme přešli ze smrti do života. Jen si vzpomeňte! Jestli někdo z vás zažil něco takového jako je obrácení, znovuzrození a život ve víře, pak na počátku toho bylo určitě to, že vás někdo miloval a že jste díky jeho lásce přešli ze smrti do života. Mohl to být nějaký bezprostřední prožitek Krista, ale je pravděpodobnější, že měl Kristus někoho, takového Jana Křtitele, který mu připravoval cestu a který přinesl jeho lásku. Sám u sebe vím přesně, kdo to byl, kdo mě miloval tak, že jsem skrze jeho lásku povstal k životu.

Druhá myšlenka: důkazem toho, že jsme skutečně přešli ze smrti do života je, že i my začneme milovat lidi okolo sebe.

A třetí myšlenkou je, že jestli své bližní opravdu milujeme, pak i oni přejdou ze smrti do života. A to je nekonečný řetěz, toto je Boží království, cesta spasení, cesta Boží smlouvy a tak dále, pokud použijeme biblických obratů. O to jde. Ze smrti do života přecházíme, jestliže zakoušíme lásku a pomáháme ostatním přejít ze smrti do života tím, že je milujeme. Ale ještě jednou připomínám, že je třeba si ujasnit, co je to láska. Proto ještě jednou zopakuji ty hlavní věci, které již zazněly.

Láska z pohledu moderní psychoterapie znamená bezpodmínečné přijetí druhého člověka. Nebo jinak řečeno, nekárám, nekritizuji, nediagnostikuji, nemoralizuji. Přijímám člověka, takového, jaký je. To je láska. Nebo když to řeknu jinak, láska znamená, že druhému ponechávám svobodu, aby nalezl a přijal sebe sama, smířil se sám se sebou a realizoval se. Do jisté míry jsem už vysvětlil, že sami se se sebou smířit nedokážeme. Někoho k tomu potřebujeme. Něčí soucit a dobrou vůli, někoho, kdo by přinesl síly pneumatosféry. V této souvislosti láska znamená, že druhému ponechám svobodu, aby se nalezl a realizoval. Je ještě třetí věc: Láska znamená, že v tom druhém nemiluji něco, ale někoho. Ten člověk sice něco má, ale také někým je. Podle Bible je opravdová ta láska, která proniká až k tomu někomu. Lehce pochopíme, že tělo je jen vnější slupkou pro něco, co je pod ní ukryto, a uvnitř je ten někdo a teprve to je opravdu on. Ale i jeho vlastnosti jsou jen slupkou, jeho dobré i špatné vlastnosti jsou stejně tak jen slupkou a teprve pod ní je ten někdo. Měli bychom si uvědomit, že se vyvíjí nejen lidské tělo, ale i to, co je v něm, jeho povaha, osobnost a i tohle všechno je pořád ještě jen slupka a teprve pod ní je ten člověk sám. A běda, jestli moje láska spočívá v tom, že někoho miluji proto, že je chytrý, věřící, nebo proto, že on miluje mě. Pak zůstaneme jen u té slupky. Musíme dospět k tomu, že je chytrý i hloupý, protivný i milý a za tím vším je on. Člověk přesně vycítí, jestli milují jeho slupku, tělo, vlastnosti, nebo jeho samotného. A léčivé síly se dávají do pohybu, když někdo miluje toho ubohého někoho, který vykukuje zpoza té své slupky, hříchů, ctnosti i zbožnosti. Vykukuje a čeká, jestli uvidí někoho, kdo ho bude přijímat, nebo už bude muset navždycky říkat "nemám nikoho". To tedy bylo téma, jímž jsme se už dlouho zabývali, ale kterým se ještě dlouho budeme muset zabývat. Méně o lásce mluvit, ale proniknout do hloubky její Boží skutečnosti. Kdo je milován, ten povstává, sílí, uzdravuje se ze své nemoci, mění se v radostného a šťastného člověka. Kdo milován není, ten umírá a je jen otázkou času, kdy u něho ke smrti dojde. Bez lásky žít nelze. Já za těmi moderními psychoterapeutickými myšlenkami cítím biblickou pravdu, že láska má léčivou moc. A lékaři skromně, nenábožensky, světským způsobem, ale přesto opravdu říkají, že jestliže je v nich láska, pak se pacient uzdravuje; jestli je to jen věda, technika a rutina, pak jimi umějí toho pacienta do jisté míry narkotizovat, ale nikdy ne vyléčit. Tady se setkává křesťanství s psychoterapií. Tím styčným bodem je láska. Láska, která ukazuje na tu sílu za nimi.

Když použiji velká slova, můžu to, co vám povím, nazvat prorockým viděním o tom, co se děje na tomto světě, a povím vám to z pohledu psychologie.

Všichni cítíme, že se tento svět nachází v přechodové fázi. Staré pořádky se boří, staré myšlenky mizejí ze scény, věci, kterým lidé dříve věřili, se stávají směšnými, zkrátka žijeme v době velkých změn. Není ale snadné definovat, co je to za změny a co je to to nové, které přichází.

Vnější změny pociťuje každý. Třeba to, že jsme vstoupili do atomového věku, což způsobilo revoluci v technice i ve vojenství. Žijeme v době populační exploze, která představuje pro lidstvo závažný problém. Počet hladových úst na tomto světě roste rychleji než množství potravin, hladovějících každým rokem přibývá. Tyto vnější problémy a také napětí mezi světovými mocnostmi vidí každý. Ale co je za nimi? Co se děje s člověkem? Něco vám o tom řeknu a bude to to, co nazývám prorockým viděním o stavu lidstva.

I z pohledu psychologie v naší době něco zaniká a něco nového se rodí. Pochopitelně se tyto věci nedají od sebe oddělit, prolínají se. To staré ještě má nějaký vliv, ale to nové už se pomalu začíná projevovat. Teď jde o to, abychom nějak popsali situaci a podívali se na to, co ještě je, ale už na ústupu, a co tu ještě úplně není, ale blíží se to a naše děti nebo vnuci v tom už budou žít. Co jsou tyto dvě věci?

Pomalu pomíjí patriarchální svět ve smyslu světa autorit. Je na ústupu svět, kdy otcové, instituce, kněží, církve nebo školy určitou svou autoritou reprezentovaly nějaký systém hodnot. Nazývám to takto souhrnně patriarchálním světem, kde otcové poroučeli a synové se bouřili. Tento svět nejlépe charakterizuje slovo bouřit se. Synové chtěli ze sebe setřást jho svých otců. Děje se to i dnes, ale jestli máme uši ke slyšení a oči k vidění, zjišťujeme, že hluk této vzpoury utichá. To není ten správný moderní hluk. Kde dodnes přežívají konzervativní společnosti, které žijí ve víru starých myšlenek (i naše maďarská společnost se dá z ideového hlediska považovat za konzervativní), tam ještě dnes platí tento mechanismus vzpoury: Otcové něco přestavují a synové se bouří, chtějí se dostat na svobodu a to se projevuje v jejich chování. Ale to není to dnešní, tím méně zítřejší, protože to, co se blíží, je svět prázdnoty, kde už není třeba se bouřit, protože není proti čemu. Svět, kde Bůh, rodina, morálka a hodnoty zemřely a kde lidé žijí v prázdném a jednotvárném světě. Tenhleten "bláznivý" Becket píše divadelní hry, kde je taková vyprahlá a prázdná krajina, nic tam není a nic se neděje. Je za to silně kritizován, ale přesto děsivě věrně znázorňuje to, co nás čeká. Prázdnotu. A teď si to dejme dohromady. Ve světě autorit byla charakteristickým projevem synů vzpoura, zatímco v tom novém to je dokazování si. Chtějí si dokázat, že jsou někým, že mají cenu a sílu. Například sexuálním životem je možno žít ve jménu vzpoury i ve jménu dokazování si. A já stále více pozoruji, že naše děti už neberou sexuální život jako vzpouru, protože už se není proti komu bouřit. Kdo ještě respektuje normy, kterými se jim ohánějí nad hlavami? Oni už se k smrti nudí a vysmívají se jim. Nežijí sexuální život jako vzpouru, ale proto, aby si něco dokázali. Chtějí si dokázat, že něco znamenají. Když se chovají extravagantně, vylupují výkladní skříně, ničí a převracejí auta nebo páchají násilné trestné činy, ve skutečnosti se nebouří, ale chtějí si dokázat, že něco znamenají, že jsou rovnocennými partnery. Ten starý svět charakterizuje vzpoura, zatímco ten nový to, že mají lidé uprostřed prázdna, uprostřed ničeho, potřebu věci si dokazovat.

A když si všimneme počínání mladých, jak si věci dokazují, téměř s pláčem zjistíme, že to nedělají jen oni. Dnes si musejí už i jejich babičky dokazovat, že i ony mají svou hodnotu a právo na život. Dokazují si to pečlivou prací, hlídáním dětí a neustálou pohotovostí. Není to k pláči? Dnes si musejí smysl své existence zdůvodňovat už i staří lidé, protože doba, kdy měli nějakou úctu, už pominula. Proč žijí, když z nich není žádný užitek? A proto si musejí neustále dokazovat, že ještě stále užiteční jsou. Děti moje a vnoučata, odpusťte mi, že ještě žiji! Cítíte to? Žijeme ve znamení dokazování si. Mladí lidé si potřebují něco dokazovat a staří také. Protože nic není. Není rodina, babička, úcta, Bůh, kněz ani morálka. Vůbec nic. Všechno je třeba dokazovat. A teď toto podivné dokazovací úsilí převeďme na společného jmenovatele.

Co je za tím? Člověk si chce dokázat, že má svou hodnotu. To je ta atmosféra, ve které pracuje křesťan i psychoterapeut. Pokud na toto nebudeme brát zřetel, pak nebudeme rozumět jednotlivým jevům a pochopitelně nebudeme umět ani uzdravovat. A já vám teď v této rozvíjející se nové duchovní atmosféře, v silovém poli tohoto prorockého vidění povím evangelium. Podle mého přesvědčení i dnes ještě žijeme v době vzpoury proti starým autoritám, ale na bitevním poli teď jde o to, dokázat si, že za něco stojím. Podle moderního vnímání tedy ve skutečnosti nic není, žádné hodnoty, ale zároveň lidský duch tuto prázdnotu a absenci hodnot nedokáže unést. Co je evangeliem v této děsivé duchovní atmosféře? Je jím: nevzpouzej se, nedělej si násilí, je to zbytečné, protože ty přece opravdu jsi hodnotný člověk. To není třeba dokazovat! Jediný bloudící člověk je pro Boha cennější než milióny zářících hvězd. Církev hlásá toto evangelium, ale její slova už nemají sílu. Je třeba ho lidem předávat ve dvou stupních. Prvním stupněm je, že je musíme bezpodmínečně přijímat. Přijímat staré babičky stejně tak jako mladé lidi, kteří mají neustálou potřebu si něco dokazovat. Nic si nedokazuj, já tě přijímám i bez toho! Mám tě rád takového, jaký jsi. Hlásání evangelia spočívá právě v tomto vstřícném gestu a ne ve slovech, která se říkají z kazatelen. Takže někdo přijímá toho mladého i toho starého. Máš hodnotu, někdo v tobě je. Nemám tě rád pro ty tvé slupky, pro tvé peníze nebo ctnosti. Mám rád tebe. To je tedy první stupeň. Ať lidé prožijí, že pro někoho něco znamenají. Na zemi dnes žijí nějaké tři-čtyři miliardy lidí. Jestli je mezi nimi alespoň jeden, pro něhož mám cenu, pak má smysl žít. Není nutné, aby byl můj život důležitý pro sto nebo tisíc lidí. Jestli je alespoň jeden jediný, o němž vím, že pro něho něco znamenám, jsem spasený člověk. A existuje hrozivě nespočetné množství lidí, kteří takového člověka nemají. A takovým budeme vykládat evangelium zbytečně. Musejí mít alespoň jednoho člověka, pro kterého něco znamenají. To je první stupeň. Když se potom spřátelíme, když si porozumíme, když už nám v očích září, že náš život má smysl, protože jsme nalezli alespoň někoho, kdo nás bezpodmínečně přijímá, pak přichází druhý stupeň. Pak mu budu vyprávět, že jsem ho přijal proto, že i já sám jsem člověk, který je přijímán, protože mě přijal Bůh a když přijímám jeho, pak jsem Božím vyslancem. Není to tak, že bych byl malým ostrovem uprostřed studeného a prázdného světa, kam on, trosečník doplul a tam pobývá. Já nejsem ostrov, ale vyslanec, Boží vyslanec. Já jsem tě přijal, ale celá pravda je, že je to jen podobenství. Odlesk evangelia, že Bůh přijal mě, tebe i každého člověka. Podle mého přesvědčení takto dnes vypadá evangelium a toto je cesta, jak ho šířit.

Takže ještě jednou: Míříme do děsivého světa prázdnoty, kde nic není. Zářivé světlo vlastních výkonů nějakým podivným způsobem před člověkem neozařuje jeho nové perspektivy, ale právě naopak, svítí do vířícího chaosu, do všepohlcující prázdnoty. Jak by bylo krásně na světě, kdyby... Jak krásný by byl lidský život, kdyby... Ale lidstvo postupně ztrácí naději, že se tyhle skvělé možnosti kdy uskuteční. Nadarmo se radují ti, kterým se podařilo dokázat, že Bůh není, že je to iluze a je mrtev. Protože to, co kdysi začalo tím, že Bůh není, pokračuje nyní tím, že není ani morálka, není národ, není společnost a ani rodina. Po této cestě právě jdeme. Ale i v tomto novém světě jsou hladovějící a žíznící duše, které si chtějí dokázat, že za něco stojí.

Mám naději, že pokud s pomocí Ducha svatého dokážeme tomuto světu přinést evangelium o Boží bezpodmínečně přijímající lásce a o tom, že se nemusíme namáhat, abychom si dokázali svou hodnotu, protože pro Boha ji máme i bez toho, pak se tento nebezpečně neurotický svět uklidní. Hlásání evangelia tedy není nábožným zaujetím, ale základní podmínkou zachování lidstva, jeho uzdravení a harmonického růstu. Pokud lidé vstoupí do pneumatosféry, budou žít. Pokud budou jednat proti ní, vlastní rukou si podepíší rozsudek smrti. To platí pro jednotlivce, stejně jako pro církev, rodinu, společnost, národ i celé lidstvo.

Buď modlitbou nás všech: Přijď Bože, Duchu svatý! Milostivý Bože, náš Otče, naplň nás podle svého slibu svým Duchem, abychom byli zachováni a měli život!

Maďarský originál: Pneumatoszféra - A segítségre kész szellemi világ vydaný Somhegyi Kiadó és Nyomda Kft. roku 2004

Překlad: Prague Worship Group, 2007

Bližší informace: www.kvakeri.cz

Všechny biblické citáty jsou převzaty z Českého ekumenického překladu (vydání z roku 1995).