Teologie morálky

(Jedna z osmi přednášek cyklu uvedeného roku 1970 v budapešťském reformovaném sboru v Gyulai Pál utca.)

Teologie morálky

Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat?" Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: "Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře." Potom řekl tomu člověku: "Zvedni tu ruku!" Zvedl ji, a byla zase zdravá jako ta druhá. Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí. (Mt 12, 9-14 ČEP)

Dnes večer budeme mluvit o problematice morálky. Vzpomeňme si na verš, který nás provází celým naším cyklem: "Vtom se tě zmocní duch Hospodinův a změníš se v jiného člověka." (1S 10, 6) V čem jsou tedy křesťané jiní než ostatní lidé? Mnozí již jistě mají pohotově na jazyku odpověď: Křesťané jsou lepší lidé než ostatní, jsou slušnější, pokornější, ochotnější pomoci, trpělivější, mírnější. Na to odpovídám: Takovouto odpověď je možno prominout jen lidem "ze světa", ale pokud takto odpoví sám křesťan, je to odpověď neomluvitelná, chybná a bludná. Byl jsem při tom, když na jedné schůzi jeden vysoký státní funkcionář (Text pochází z roku 1970. Pozn. překl.) prohlásil, že kdyby měl dát někomu klíče od skladu, kde nejsou věci spočítané, s klidným srdcem by je svěřil baptistovi. Je potěšující, že se takto vyjádřil. Ukazuje to, že jakkoli za posledních 25 let u nás poklesl respekt vůči církvím a zbožnosti, přece si věřící lidé jako jednotlivci vydobyli jistou úctu díky své pracovitosti, poctivosti, díky tomu, že se nemstí a nekradou.

Ale celá otázka morálky je složitější. Vyvstává totiž širší etický problém. Ano, je v pořádku, že křesťané nedělají, co je zakázáno, jenže oni žel často nedělají ani to, co je povoleno, nebo co by bylo prospěšné, kdyby dělali. Praktikující křesťané se většinou neúčastní veřejného života a mají zábrany, co se týče vzdělání nebo milostného života. Je v pořádku, že nekradou, ale oni se zříkají i radostí, které jim život nabízí. Neboli lidé "ze světa" si myslí, že křesťané jsou slušní lidé, ale že žijí nudným a nezáživným životem. O křesťanství mají představu, že je to jakýsi etický systém, jehož klíčovým slovem je "ne". A uznejme, že třeba takové Desatero je k takovému pohledu opravňuje, protože v něm čteme věci jako "nebudeš uctívat jiné bohy", "nepokradeš", "nezabiješ", "nesesmilníš". Jakoby klíčovým bodem naší etiky bylo "ne". Koneckonců i v křesťanských kruzích se po dlouhá léta hlásalo, že lépe člověk udělá, když nebude žít milostným životem, a to ani v jeho nejčistší podobě, v manželství, protože to je poněkud podezřelé. A vůbec nejlepší je, když se člověk stáhne do kláštera, chodí v hadrech a bos, postí se a umrtvuje své tělo. Ideálem se stal člověk, který na svá bedra naloží všechna ta "ne", a tím bude dokazovat, že není z tohoto světa, ale že už zde na zemi prožívá Boží království.

V takovéto situaci tedy stojím před vámi a chtěl bych vám teď říct něco úplně jiného. "Zmocní se tě duch Hospodinův a změníš se v jiného člověka." Tvrdím, že jestli na tebe opravdu sestoupí duch Ježíše Krista, nebudeš jiný tím, že budeš žít pochmurnější život než ostatní, ale naopak tím, že tvůj život bude bohatší. Tolik jsem chtěl dnes večer nastínit, než se začneme věnovat problematice morálky.

Ujasněme si ve stručnosti, co to vlastně morálka je. Včera večer jsem mluvil o tom, že ve společnosti existují určitá pravidla hry. Mají je malé skupinky lidí stejně jako velká společenství. No, a já se odvážím tvrdit, že morálka je v čase a prostoru omezeným souborem pravidel hry nějaké skupiny lidí. Jinými slovy tvrdím, že absolutní morálka neexistuje. Černoch bude mít jiná pravidla hry neboli etiku než Eskymák. Cikán bude mít jiná pravidla než Němec a Němec jiná než Maďar. Jiná je i morálka katolická nebo pravoslavná. Veškeré morálky jsou relativní. Určité skupiny lidí se spojí ať už na politickém nebo třeba náboženském základě a utvoří si svá vlastní pravidla hry. Ta jsou relativní a mění se i s časem.

Změnám podléhají i různé křesťanské morálky. Nesmíme se domnívat, že existuje něco jako jedna "věčná" křesťanská morálka. Křesťanskou morálku si musí vždy znovu definovat každá generace. Nyní bych na jednom příkladu rád ukázal, jak je potřeba v průběhu času pravidla morálky nově formulovat.

Z Desatera známe přikázání "Nezabiješ.". No to je přece jasné! Buď někdo zabíjí nebo ne. Ale zadrž, bratře, zadrž! Ono totiž není tak jednoduché stanovit, kde zabití začíná. Například značná část lidstva hladoví a v dnešní době každým rokem hlady umírá víc miliónů lidí než v roce předchozím. A není tomu tedy v této situaci tak, že zabíjí člověk, který se cpe za dva? Sní potraviny druhého člověka, který by mohl zůstat naživu, kdyby ten první snědl jen tolik tuků, cukrů, bílkovin, vitamínů, prostě živin a kalorií, kolik mu přísluší. Dalším problémem je atomová bomba. Zabíjí ten, který - nedej Bože - stiskne knoflík a bombu pošle k zemi? A co třeba také inženýr, který ji v bílém plášti a za vysoký plat navrhne? Ten nezabíjí? A třeba technický personál, který ji odveze a naloží do letadla, ten má čisté ruce a nezabíjí? Nebo stát, který z peněz svých občanů financuje její vývoj? Kde je tu hranice? Neexistuje kolektivní odpovědnost? Není tomu tak, že jsme všichni vrazi, protože k tomu mlčíme?

A dostáváme se k třetímu příkladu. Kdo zabíjí sám od sebe, ten je vrah, ale kdo zabíjí z rozkazu, ten není? A není dokonce národním hrdinou? Dodnes trvají soudní procesy s nacistickými zločinci. Oni se hájí, že jen plnili rozkazy. "Složili jsme přísahu poslušnosti." Ale na to jiní řeknou: "Ale kdepak, přátelé, nebylo třeba jen poslouchat, ale i přemýšlet." Nacističtí zločinci měli přemýšlet a ty nemusíš přemýšlet, kde začíná zabíjení? Je to jasné? Ale objasnila vám to křesťanská etika? Není tomu tak, že až z toho jde strach, jak je světové křesťanstvo zbabělé třeba i jen co se týká stanovení bodu, od něhož se začíná zabíjení?

To tedy byla jen taková malá nahlédnutí do té strašlivé džungle, kterou představuje problematika absolutní morálky. Je v tom chaos, ba co více, je v tom i křesťanský chaos! Téměř všechny dosavadní normy se otřásají, a to světské stejně jako církevní. Dnes tedy musíme začít uvažovat od počátku. Co je to tedy morálka a jaký je křesťanský postoj k ní?

Věřte mi, že opravdu cesta nevede tudy, kudy jdou některé křesťanské skupiny, že se neustále křečovitě ohánějí včerejší morálkou. Nezapomeňme, co to morálka je - je to sbírka pravidel hry. Jestliže někdo vyzdvihuje morálku včerejška, znamená to, že prosazuje pravidla hry společnosti, kterou už odvál čas, která neexistuje. Dnes musíme znovu promýšlet a definovat, co je to cizoložství, krádež, zabití nebo uctívání jiných bohů. Tyto věci musí znovu promýšlet každá generace, tím spíše, jestliže žije v tak rychle se měnícím světě jako ta naše.

Jsme tedy u toho, že staré věci se staly nejistými a k věcem přesvědčivějším a jistějším se dostaneme tak, že sestoupíme k úplnému základu. Nyní bych v několika bodech rád vysvětlil to, co by mohlo vydat i na několikaměsíční odborný kurs. Rád bych ukázal, jak má podle mého názoru vypadat postoj křesťana k otázce etiky a morálky. Celé to uvedu veršem, který nás provází celým cyklem našich přednášek: "Sestoupí na tebe Duch Hospodinův a staneš se jiným člověkem."

Mou první tezí je, že litera zabíjí, ale Duch dává život. Jak jsem řekl už před chvílí, neexistuje žádný provždy platný křesťanský zákoník. Kde se vzorové křesťanské chování vtělí do litery a její naplňování je potom vyžadováno, tam končí křesťanství a začíná farizejství, inkvizice a nelidskost. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Řeknu to úplně jednoduše: My nemáme žádnou sbírku zákonů, ale živého Pána, Ježíše Krista. "Následuj mne!" To je křesťanská etika. A i v rámci tohoto si musíme uvědomit, že nenásledujeme nějaký historický obraz Krista, nějakou mrtvou ikonu Krista, ale že hledáme osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nenásledujeme literu, ale živého Ježíše Krista.

O tomto živém Ježíši Kristu můžeme už na první přečtení poznat, že on byl na straně života, častokrát právě oproti náboženství, oproti, jak si někteří mysleli, Bohu. Máme tu třeba problém soboty. Strážci náboženství hledali, jak by bylo možné Ježíše chytit pod krkem, a tak mu položili záludnou otázku, jestli je dovoleno v sobotu uzdravovat. Protože podle nich to dovoleno není. Ježíš stál na straně života, a proto ho nazvali "žroutem a pijanem". Šel na svatbu v Káně a tam rozveseloval hosty. Následuj mne! To znamená, buď na straně života, plného, co nejbohatšího, na všechny vyzařujícího a i lidi stojící na okraji společnosti přijímajícího života. Toto je první myšlenka.

Mou druhou myšlenkou je, že křesťanství není systémem založeným na liteře, není to systém zákonů, ale systém Boží moci. Nejedná se o hnutí etické, nýbrž energetické. Vzpomeňme si na tyto úžasné verše: "Přišel mezi své, ale oni ho nepřijali". Těm však, kteří jej přijali, dá Ježíš Kristus moc (dynamis), aby se stali Božími dětmi. Později pak Ježíš říká: "Přijměte sílu, a potom na vás sestoupí Duch svatý." Apoštol Pavel říká: "Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu."

Křesťanství není hnutím litery, není to ani hnutí ideologie, ani etiky, není to hnutí konkrétního, jednou provždy daného programu, ale dynamické hnutí, v němž se znovu a znovu projevuje Boží moc. Ta působí, vede nějakým směrem, vždy novými cestami, novými způsoby, ale vždy za Ježíšem. Křesťanství je tedy energetickým hnutím.

Třetí myšlenka: Když nám Ježíš Kristus dává svou sílu, bere nás za ruku, vede nás ke druhým lidem. Mohu to říci i starým křesťanským jazykem, že totiž křesťanství je hnutím spasitelné lásky. Ježíš Kristus dává sílu, abych druhého člověka chápal, miloval, uzdravoval, a zajímal se o něho. Ježíš Kristus mi dal celý svět. Smím žít, chodit do kina, dívat se na televizi, cestovat, utrácet peníze. Vše je dovoleno. I to, že mohu dávat i svému bližnímu, aby měl také. Všeho se smím zříci. Ne proto, abych byl spasen, ale aby i na druhého zbyl kousek čokolády, aby mohl cestovat, poznávat svět, radovat se. Vše smím, všechno je moje, mohu si užívat celý svět, ale jestliže kráčím v Ježíšových šlépějích, povede mne ke druhým lidem a mým největším potěšením nebude, že si užiju, ale že druhému člověku pomůžu k plnějšímu životu. Ježíš Kristus chce ve mně tu sílu, kterou mi dává, napřít ve směru spasitelné lásky. Stejně jako on sám byl naplněn Boží mocí, ale nepoužil ji například k tomu, když ho pokoušeli, aby sestoupil z kříže. "Což nemohu poprosit svého Otce, aby mi poslal celou legii andělů?" K tomuto o Boží sílu nežádal. Ale žádal ji k tomu, aby mohl uklidnit rozbouřené moře, aby se z té bouře mohli jeho učedníci dostat do bezpečí. Toto je křesťanský etický ideál. Přijmout sílu a skrze ni pomáhat druhým.

Mou čtvrtou tezí je, že pokud věci vnímáme takto, chodíme ve svobodě. To, že chci milovat, že chci zachránit člověka, mě pozvedá nad dané normy. Smím překračovat normy, jestliže miluji. Ježíš Kristus na každém kroku "porušoval" "svatá přikázání" o sobotě, ale kdykoli tak činil, bylo to vždy ve prospěch někoho druhého. K pohoršení mnohých uzdravil vícero nemocných právě v sobotu. Možná to bude znít zvláštně, když to takto vyhrotím: Ve jménu lásky je dovoleno porušovat i Boží zákony. Protože kdo ví přesně, co je to Boží zákon? Za Boží zákon byly vydávány i sobotní zákazy. Šlo to tak daleko, že nakonec Ježíše nechali přibít na kříž za to, že porušoval Boží zákony. Ukřižovali toho, který ve jménu lásky přestupoval včerejší, ustrnulé zákony, které se staly nelidskými.

I v našich rukou takzvaný Boží zákon upadl v chabou literu, degeneroval ve včerejší maloměstskou morálku, ve zbabělost a obřadnictví. Skrze Svatého ducha živého Pána Ježíše je dovoleno ve jménu lásky přestupovat i včerejší náboženské zákony. Ale jak říkám, svoboda působí ve směru spasitelné lásky.

A na závěr jako pátou myšlenku povím něco o napětí v Bibli, které vládne v otázce našeho postoje ke světu. Toto napětí můžeme nalézt jednak ve 13. kapitole listu Římanům a jednak v 5. kapitole Skutků apoštolů. Ve 13. kapitole listu Římanům říká apoštol Pavel: "Každý ať se podrobuje světské moci, protože je od Boha." Křesťan se pochopitelně má poslušně podřídit společenským pořádkům. Žijeme na určitém místě, v určité generaci a společenském uspořádání, v nějaké historické epoše a zde platí jistá pravidla hry. Jednu podstatnou změnu jsme už zažili. Předtím platil určitý soubor pravidel hry a potom před 25 lety vstoupil v platnost jiný (míněn nástup komunistické moci v Maďarsku po 2. světové válce - pozn. překl.). Ten verš říká: "Podrobte se souboru pravidel hry, který platí tady a teď.". To je tedy jeden pól napětí. Ten druhý verš máme ve Skutcích v 5. kapitole: "Spíše je třeba poslouchat Boha než lidi." Poslušnost má své hranice, svá omezení, a ty určuje Bůh. Spíše je třeba poslouchat Boha. V našich životech mohou vyvstat bolestivé konflikty svědomí, můžeme být tlačeni do věcí, do kterých zkrátka jít nemůže. Můžeme být postaveni před těžká rozhodnutí, v nichž se otřese celá naše existence. Dokud je to jen možné, poslouchejte, ale spíše je třeba poslouchat Boha než lidi.

Není na světě teologa ani moudrého člověka, který je předem podle nějakého obecně platného principu schopen v jakékoli situaci přesně říci, kde ta hranice je. I zde platí, že máme živého Pána, který nás vede svým Svatým duchem. Je možné a dokonce nutné činit rozhodnutí víry, že až potud jít mohu a dál ne. A zodpovědnost za tato rozhodnutí si musí nést každý sám. Základem je, že je třeba poslouchat, ale také je dovoleno poslušnost odepřít, ale pouze z lásky. Je dovoleno milovat více, než předepisují společenská pravidla hry, a je dovoleno milovat, když předepisují nenávidět.

Ještě vám povím jednu definici, která mě velmi potěšila. Četl jsem ji v jedné knize a byla to definice morálky. Jsou to jen dvě slova, užitá antropologie. Podle mne je tato definice geniální, je v ní totiž všechno, protože co je to morálka? Je to konkretizace a užití vědy o člověku, neboli ne něco samoúčelného, něco, co je mimo člověka, nebo jde dokonce proti němu. Morálka nám lidstvo dělí na jednotlivé jedince. Zákony lidského bytí formuluje právě morálka. Pochopitelně tu pak může docházet k napětí. Jsou například zákony bytí platné pro jedince, ale své zákony má i větší společenství lidí. A úkolem morálky je docílit takové souhry, aby jedinec nenarušoval společenství a společenství neutlačovalo jedince. Je třeba přijít na to, kdo je člověk, a potom mu pomoci k jeho právům, ale stejně tak je třeba objasnit, co je společnost a k jejím právům dopomoci i jí. Toto je jedním ze základních problémů morálky. Podle mne jsou ta slova úžasná: užitá antropologie. Ale na druhé straně je toto označení neúplné, protože je jen formální - neříká nic o tom, co člověk vlastně je. Ono je totiž možné antropologii aplikovat i tak, že z ní nakonec bude spíš užitá zoologie, a to pro nás není přijatelné. My hlásáme, že se plná lidskost ztělesnila v Ježíši Kristu. Ecce homo - hle, člověk. Ta formální definice, že morálka = užitá antropologie, tedy pro nás znamená, že morálka = užitá kristologie. Aplikujeme Krista. Vracíme se k jeho výzvě: "Následuj mne!" Neboli následuj Ježíše Krista a aplikuj ježíšovský život na problémy dnešního života.

Ještě povím jeden starý příběh, abychom ten teoretický výklad také ukázali v praxi, abychom jasně pochopili, že protestantská morálka je morální teologie milosti. Jsme ubozí hříšníci. Sice přijímáme sílu, ale zároveň ji tak málo umíme používat! Tak ubozí lidé jsme. Nemáme se čím chlubit. Jsou jiné církve a denominace, kde funguje teologie výkonu a morálka zásluh. Tolik dobrých skutků se mi povedlo vykonat, za to a to má člověk takovou a takovou zásluhu. Takhle to u nás není. Není odměna za výkon, není rozdílu mezi lidmi. Jsme ubozí hříšníci a jsme spaseni milostí. Pokud jde o morálku, můžeme jen zvolat" "Bože, smiluj se nade mnou hříšným!" O tom pojednává náš krátký příběh.

Jeden křesťan měl sen, že přišel k nebeské bráně a chtěl do ní vejít. V ní stáli andělé a ptali se ho: "Máš vstupenku?" "Nemám." "Podívej se pořádně do kapsy," řekli mu vlídně andělé. A opravdu tam našel lísteček, na němž stálo: Vstupenka do nebe pro jednoho ubohého hříšníka. Chvíli se na ni díval a pak si řekl: "To musí být nějaký omyl. S tímhle mne do nebe nepustí." Rychle text vygumoval a přepsal ho: Vstupenka pro jednoho dobrého kalvinistu. Radostně ji podal andělovi. S tím už ho tam určitě pustí. Ale anděl ho odmítl. S tímhle se dovnitř nesmí. Tak začal přemýšlet. Asi se někde stala chyba. Asi nebyl tak dobrým kalvinistou. A tak ji opravil: Vstupenka pro jednoho kalvinistu, který chtěl být dobrým kalvinistou. Tu mu taky vrátili. Tak ji zase opravil: Vstupenka pro jednoho ubohého hříšníka, který ale hodně plakal nad svými hříchy. S tím už ho přece dovnitř musejí pustit. Ale nepustili. Nakonec tam musel napsat původní text" Vstupenka do nebe pro jednoho ubohého hříšníka. A pak mu anděl řekl: "Ty ses nepodíval na druhou stranu?" Celý text zněl: "Vstupenka do nebe pro jednoho ubohého hříšníka, za něhož Ježíš Kristus položil život." A s tím už ho vpustili.

O co tu jde z pohledu morálky? O to, že se nemáme čím chlubit. Jestli jsi dostal od Boha sílu, jestli jsi byl svatý, zachraňoval lidi, jestli jsi byl lepší než druzí, zadrž! Jsou to falešná měřítka. Jestliže tvou duší svítí Duch Boží, pak neexistuje žádná chlouba, výkon, sebejistota. Pak už následuje jen milost, vděčnost a chvála. Nejsem spasen pro svou dobrotu, ale pro zásluhy Ježíše Krista, s Kristovou pomocí a z moci Ducha svatého.

A jaký z toho pro nás plyne závazek? Jestliže je Bůh milosrdný k tobě, buď i ty milosrdný k druhým. Jako jsem řekl, že mnozí pokládají křesťanství za systém morálních pravidel, tak musím také dodat, že ho mnozí vnímají jako systém posuzování. Křesťané jakožto soudci morálky citují zákon a metají biblickými verši. Dej nám Bůh tu milost, abychom už navždy opustili myšlenku, že křesťanství je náboženstvím povýšeného odsuzování a zatracování. Ty zkažený hříšníku, kdy už se konečně změníš?

Pochopme, že jestliže umíme být trochu jiní než ostatní, je to proto, že jsme přijali sílu. Tak co se s tím chlubíme? Jak to, že se chlubíš tím, co jsi dostal z milosti, co sis nezasloužil, a povyšuješ se tím nad ostatní? I když jsi v hloubi srdce jiný, není to tvoje zásluha. Přijal jsi Ducha svatého. Duch Hospodinův na tebe sestoupil a stal ses jiným člověkem. Nevychloubej se tím, co není tvoje zásluha. A dále, když je to s tebou tak, čeho se dožaduješ od druhého člověka, na něhož Duch Hospodinův ještě nesestoupil? A ty ho káráš; může to být tvé vlastní dítě nebo manžel, manželka, tvoje rodina. Nesestoupil na něho Duch Hospodinův a nestal se jiným člověkem. Cožpak jsi zapomněl, že ty ses stal novým člověkem tím, že na tebe sestoupil? Stal ses trochu také jiným člověkem, ale v jádru jsi zůstal tím starým. A jestli je tomu tak, jak to, že soudíš ostatní? Křesťanství není hnutí morálky, ale hnutí síly. Přijali jsme sílu a díky ní jsme se stali jinými lidmi. Modleme se za lidi kolem nás, aby jim byla dána také a aby se díky ní mohli jinými lidmi stát i oni. To je křesťanská morálka.

Přemýšlejme:

Křesťan je jiný než ostatní lidé, ale jen díky tomu, že k tomu dostává sílu od Ducha svatého. Jen díky této síle je možné následovat Ježíše Krista. Není tedy naším úkolem, abychom ve své osamělé slabosti kňučeli a vybičovávali se k následování Krista, ale abychom se naučili v tichosti se modlit a čekat na naplnění Duchem svatým, aby pak pro nás bylo následování Ježíše radostí.
Ježíš Kristus nás vede ke druhým lidem a tam nás zmocňuje k tomu, abychom zapomněli na sebe a abychom pomáhali druhým, milovali je a uzdravovali. Křesťanská morálka není složitý systém zákazů, ale v první řadě krásná a štěstím a láskou naplněná služba druhým.
Křesťan poslušně přijímá pravidla hry, zákony a příkazy té velké skupiny lidí, do níž patří, státu, národa, skupiny, do níž ho Bůh postavil. Tato sice relativní, ale pro nás v této době a na tomto místě závazná pravidla je možno přestoupit jen ve jménu jediné věci: Je dovoleno milovat Boha a svého bližního více, než tato pravidla předepisují nebo připouštějí.