Zorejte svůj úhor

Vyznání

Vědci hledají pravdu,

protože vědí, že ji nemají.

Teologové pravdu nehledají,

protože ti už ji našli.

Ježíš říká: Hledejte a naleznete.

Jestliže už jsi tuto knihu vzal do ruky, milý neznámý čtenáři, už tím jsi prokázal jistý zájem, ne-li přímo důvěru ke mně. Za tento malý začátek ti děkuji. Doufám, že tvoje důvěra ve mě, již jsi mi věnoval, v průběhu četby ještě poroste.

Táhne mi na třiaosmdesát a cítím, že teprve teď se začínám seznamovat s konečnými pravdami. Jsem už dlouho v důchodu, ale bez ohledu na to stále různými způsoby sloužím jako pastor - a učím se (jako správný duchovní).

Mám rád život, protože každý den můžu znova prožívat, jak obdivuhodnou a skvělou věcí je lidský život, a to i tehdy, když ho provázejí těžkosti a má plno nedostatků.

Mám radost, že jsem již před desítkami let propadl dvěma krásným zálibám. Nejprve mě "oslovila" teologie (viz slovo, Slovo Boží, Bible!). Potom mě práce duchovního naučila, že nelze lidem dobře sloužit bez znalostí psychologie. Vášeň pro teologii a psychologii už mě asi do smrti nepřejde. V područí těchto dvou vášní jsem šťastný, přestože mě někdy vedou pevnou rukou. Vyhánějí mě z postele, když to přeháním s lenošením, odhánějí mě od televize, když se mi do ruky dostane nějaká nová dobrá kniha. Upozorňují mě, když se chci vrátit k sebejisté teologii z doby, kdy jsem začínal jako pomocný pastor (nostalgie!). Od té doby, co jsem okusil z psychologie, už mi lež nechutná. Zvláště pak v těch případech, kdy se snažím říct nějakou "milosrdnou" lež Bohu (lítost nad hříchem?).

Ježíš Kristus mě učinil svobodným. Jsem svobodný člověk. Osvobodil mě od něčeho i k něčemu. Vysvobodil mě z pout mé vlastní minulosti. Jsem kalvinista, ale takový, jak se sluší: svobodný. Mám svobodu například rozlišovat ve "svém kalvinismu" i slabá místa teologie Jana Kalvína. Mám svobodu číst Bibli a čestně nad ní uvažovat (tu a tam kriticky!). Není pro mě závazná nelidsky slepá víra, že "každé slovo Bible je neomylnou Boží pravdou". Když jsem byl čerstvě vystudovaný pastor, byl jsem přesvědčen o tom, že není na celém světě dokonalejšího systému, než je "historický kalvinismus". Kdybych mohl začít znovu a mohl si vybrat, vybral bych si opět kalvinistické dědictví, ale dnes už nepochybuji, že o této církvi platí "semper reformari" (stále se reformující) - u nás zapomenutá pravda - jako u kterékoli církve jiné.

Jsem ekumenik, a ještě více (a hůře?). Církve se dnes pachtí s interkonfesionalismem (dialog mezi církvemi různých vyznání), přestože už je to podle učení (Pána!) dějin anachronismus. Nadešel čas dialogu interreligiózního (mezináboženského). Toto latinské slovo označuje rovnocenný a rovnoprávný dialog mezi křesťanstvím a světovými náboženstvími. Dnes už je svět "jedna vesnice". Dnes už není rozdělen na "křesťanský svět" a "pohanský svět", kam je třeba jít dělat misii. Jeden příklad za všechny: Ve Francii je dnes už více muslimů než věřících kalvínského vyznání.

Ježíš Kristus je silnější než svět nečistých duchů. Nemáme proč se bát. Se smutkem pozoruji své věřící bratry a ty, kteří s velkou zodpovědností, kterou na sebe uvalili, slouží v církvi a ve své úzkosti věří, že Satan je silnější než Ježíš Kristus. Oni to nevyznávají, ale jejich životy jsou touto úzkostí ovlivněny. Za každým rohem vidí démony, i malé děti straší Satanem. ("I ty jsi hříšník a nebudeš spasen, pokud se teď hned neobrátíš.") A ještě tomu říkají "vzdělávání ve víře"! Tyto věřící, kteří jsou tak fascinováni Satanem, nazýváme fundamentalisty. Mezi ne patřili i pacienti mých dvou přátel - psychiatrů. Vzhledem k tomu, že jich víc nebylo (náboženských psychologů by bylo potřeba ještě spousta!), proslavili se tito dva tím, že léčili pacienty, jejichž onemocnění byla způsobena jejich vírou. (Existuje tzv. ekleziogenní neuróza, česky: neurotické onemocnění způsobené praktikováním náboženství.)

Je až k smíchu, ale možná spíš k pláči, kam až boj proti "démonským silám" dospěl. Jeden věřící ke mně přišel se žádostí o duchovní radu. Během hovoru kýchnul a já jsem automaticky řekl: "Na zdraví." Nato ten věřící vykřiknul: "Proč to říkáte, pastore, copak nevíte, že tím praktikujete magii? Tímto dobře míněným přáním probouzíte zlé síly." Toto učení je ještě vážnější: "Kdo se obrací k Panně Marii, je spiritista." Marie totiž zemřela a kdo ji oslovuje, ten ji povolává ze smrti nazpět. Tito mí věřící bratři se sami podvolují satanským silám tím, jak fanaticky věří v Satanovu moc. Touto cestou vhánějí jeden druhého do vražedné sítě nečistých sil. Někdo přece nese zodpovědnost za ty, kteří v církvi posedlé pronásledováním zla zvolili jako únik před Satanovým pokušením sebevraždu!

K těmto projevům fundamentalismu nemůžeme mlčet. Kdyby tomu, čemu věří, věřili v klidu a bez násilí, ať si tomu věří. Ale sebejistota typu "jen my" je těžko snesitelná. "Jen my máme pravdu. Kdo nevěří tak jako my, bude zatracen." Byli bychom radši, kdyby při evangelizacích mluvili spíše o Ježíšových vítězstvích, než aby posluchače sráželi na kolena vyhrožováním věčným zatracením.

Nejcharakterističtějšími rysy naší církve jsou dnes zaprvé fundamentalismus a zadruhé historický tradicionalismus. O něm jsem dosud nemluvil a nechci se s ním přít, ale nemůžu si odpustit tvrdou poznámku: Naše církev se zabetonovala do své vlastní minulosti. Nazývá se to reformační věrností, ale podle mého čtyři sta let staré reformační spisy z nikoho reformovaného křesťana neudělají. "Zoráním" v titulu této knihy mám na mysli neustálou reformaci, bez níž církev nemůže být opravdu reformovanou.

Současná situace naší církve volá po tom, aby existovala ke stávajícím teologiím i teologie alternativní. Ne namísto nich, ale proto, aby konečně mohla začít objektivní diskuse o tom, kdo byl Ježíš Nazaretský, o němž zpíváme, že je jediným základem církve. Každá generace si znovu musí zodpovědět otázku, kým byl tento Ježíš, jak myslel, co učil, jak je ho třeba následovat dnes a jak vypadá církev, pro niž je opravdovým základem (fundamentem). I já jsem fundamentalista s tím rozdílem, že na té věčné skále stavím více do šířky, protože je tam plno místa i pro něco jiného, než je úzkoprsé církevnictví.

Základ je jen jeden. I stavba: Ježíš Kristus. Ale opravdu On a pouze On "solus Christus", pouze Kristus. Na hoře proměnění (Mt 17) bylo Petrovou teologií: postavme tři chrámy. Jeden Mojžíšovi, jeden Eliášovi a Ježíšovi taky jeden. Celý výjev končí tím, že "už neviděli nikoho jiného, než Ježíše samotného". Po dlouhých letech jsem k tomuto bodu dospěl i já a už z něho nechci ustoupit ani o krok. Pokušením dnešní církve je: postavme tři chrámy: jeden pro apoštola Pavla, jeden pro Jana Kalvína a jeden také Ježíši Kristu. Zde se dostávám do sporu hlavně s fundamentalisty, ale i s institucí církve, která si od lpění na dogmatu slibuje zachování jednoty církve, či snad přímo i její obnovu.

Ty, kdo čteš tyto řádky, se mnou na mnoha místech jistě nebudeš souhlasit. To nevadí. Já se Tě nesnažím obrátit na svou vlastní víru a doufám, že se ani ty nesnažíš obrátit mě na svou. Tato kniha slibuje být užitečnou v tom, že v ní zaznějí nové myšlenky, zanedbávané biblické verše a věrohodné křesťanské zkušenosti. Stojí za to konfrontovat s nimi své vlastní myšlenky, verše a zkušenosti. Všechno stojí na vnitřní otevřenosti (biblicky řečeno: svobodě - viz Ga 5, 1). Člověk, který je uzavřen do své pravdy, je nepoučitelný. Věřím, že milost Ducha svatého má moc "otevírat srdce", a věřím, že všichni čtenáři berou jako závazné tyto Boží pokyny:

"Zorejte si úhor, nesejte do trní!" (Jr 4, 3)

"Zorejte svůj úhor. Je čas dotázat se Hospodina." (Oz 10, 12)

Tato kniha je pokusem o to, aby zazněla tolik potřebná alternativní teologie. Tato teologie nepovažuje bohaté teologické dědictví za bezcenné, ale cítí se svobodnou k tomu, aby jednotlivé prvky tohoto dědictví posuzovala. Co zastaralo, nebo snad bylo od počátku chybné, od toho klidně upustí. Co je nadčasově platné, to využije k dalšímu budování - spolu s novými poznatky, které se mezitím objevily, a také spolu s tím, čím i dnes Duch svatý inspiruje srdce i mysl teologa, který pěstuje alternativní teologii.

Základní teze křesťanské víry v této knize zaznějí novým a odvážným způsobem. Nevyžaduji souhlas, tento text považuji spíš za základ k další diskusi.

"Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?" (Iz 43,19).

Duchovní cvičení

Než se ponoříme do hlubin alternativní teologie, seznamme se nejprve s několika úvodními myšlenkami. Dají nám ochutnat, jak tato teologie funguje v každodenním životě. Už zde prozradím své výrobní tajemství a věc, která stojí za každou mojí myšlenkou: "Bůh je větší než naše srdce" (1J 3, 20). Dále: špetka bezprostřední osobní zkušenosti vydá za víc než deset hrstí "teologie". Ale spolu s tím se musíme pokusit o to, abychom alespoň neohrabanými slovy vyjadřovali to "víc".

A přesto nás miluje

Bible je protkána perlami moudrosti. Je plná výroků, které na jednu stranu jasně zapadají do daného systému doby, kdy byly formulovány, a jsou v souladu s pasážemi Písma napsanými před i po nich, zatímco na druhou stranu nad daný systém vystupují, aby propůjčily hlas věčným pravdám s neomezenou platností. Podívejme se na jednu takovou pasáž z Písma: "Vidím jeho cesty, přesto ho uzdravím." (Iz 57,18 - vlastní překl.). Úžasná Dobrá zpráva je skryta v jednom malém slůvku: "přesto". Nejedná se o spojku, kterou bychom po předchozí větě čekali. Logicky bychom očekávali úplně jinou větu: "Vidím jeho cesty a podle toho s ním naložím. Vidím jejich cesty a proto neujdou odplatě." Namísto toho zde nacházíme "a přesto" ho uzdravím. Toto "a přesto" nezaráží pouze naši logiku. Mnohem vážnější je zneklidňující fakt, že v Bibli nacházíme mnohé další pasáže, v nichž Písmo tuto větu doplňuje zcela logickým způsobem. Například v Soudcích 2. kapitole čteme: "Brzy opustili cesty svých předků. Tehdy vzplál proti Izraeli Hospodinův hněv." Nacházíme-li ve dvou citacích z Písma tak zřetelný protimluv, které z nich máme věřit? Ve skutečnosti se nejedná o dvě pasáže Písma, které stojí jedna k druhé v tak silném protikladu, ale o dva různé obrazy či pojetí Boha. Je Bůh Bohem spravedlnosti? Plane proti nám hněvem, když vidí naše cesty? Nebo je Bohem milosti? Vidí naše cesty a přesto nás miluje a uzdravuje?

Odpověď na tuto vážnou otázku je jasná jako křišťál: osoba, život a smrt Ježíše Krista jsou nejjasnější možnou odpovědí. Bůh vidí naše cesty, pak se podívá na Ježíše, na Jeho poslušnost, Jeho smrt na kříži, Jeho vzkříšení, modlitby, které se modlil v náš prospěch jako Nejvyšší kněz, a tak se - novým a odlišným způsobem - "přesto" stane přece jen logickým. Zatímco naše srdce a mysli jsou zatíženy vědomím našich hříchů, počítáme s logikou spravedlnosti a odplaty. Bůh má nesporné právo vzplanout proti nám hněvem, když vidí naše cesty. Potřebujeme mocné působení Ducha Svatého, abychom znovu získali svou víru, své smýšlení a naladili se na logiku Milosti a přijetí onoho "přesto". Pokud v nás tato změna nenastane, budou naše srdce a naše mysli naplněny strachem a naše čtení Bible hořkostí, protože Písmo mluví mnohem častěji o Bohu spravedlnosti než o "Abba", milujícím Otci, o němž hovořil Ježíš. Mnozí dnes tvrdí, že jsme dospěli do doby knihy Zjevení - že konec je blízko. A dokonce i na konci knihy Zjevení čteme: "Hle, přijdu brzo a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal." (Zjev. 22,12)

Znovu stojíme před toutéž otázkou: jestliže si důležité pasáže Písma odporují, jak se máme rozhodnout, které věřit? Říkáme: pravda leží v tom, co se opakuje častěji? I tento argument je vyřešen tím, co říká Ježíš: "Já jsem pravda." (Jan 14,6). Pravda je v Bohu Pastýři, který dává vlastní život za své ovce. Pravda je v apoštolském výroku, který jako ozvěna opakuje: "Pro ty, kteří žijí v jednotě s Ježíšem Kristem, není odsouzení." (Řím. 8,1).

Vraťme se zpět k onomu "a přesto". I kdyby tomu sto pasáží z Písma odporovalo, můžeme prohlásit s neochvějnou vírou, že toto jediné "a přesto" je pro nás dostačující. Toto slůvko je pro nás konečným a neodvolatelným svědectvím Svatého Ducha: Bůh vidí všechny naše cesty, všechna naše klopýtnutí, všechna naše zahanbující tajemství skrytá před očima světa - a přesto má pro nás milost.

To neznamená, že by pasáže Písma hovořící o soudu nebyly platné. Věříme v souladu s Bonhoefferem, že i tyto jsou pravdivé až na to, že soud není Božím posledním slovem, pouze Jeho posledním ale. Vidíme přicházet Boží soudy jeden za druhým (počínaje soudem národa "Jeho vlastního domu"!), ale pak zaznívá poslední Boží slovo, Slovo milosti, a naplňuje se ve své vesmírné dokonalosti. "Bůh bude vším ve všem." Přesto nás Bůh miluje. To je podstata "alternativní teologie".

Kultura chudoby

Může se to jevit jako hra se slovy, avšak v následujících dvou kontrastujících pojmech se skrývá důležitá pravda: chudoba kultury a kultura chudoby. Jedna drobná veselá historka nám celkovou chudobu kultury ilustruje: dědeček spí ve svém houpacím křesle. Problém je, že velice hlasitě chrápe. Jeho čtyřletý vnuk se k němu připlíží a začne točit knoflíky na jeho svetru. Chlapcova matka to vidí a zeptá se ho, co dělá. Klouček odpoví: "Snažím se ztlumit zvuk."

To dítě vyrůstá v domnění, že člověk je regulovatelným strojem. Jeho rodící se intelekt si myslí, že stejně jako může být ztlumen hlasitý zvuk rádia otočením knoflíku, tak může být také ztlumeno dědečkovo chrápání. To je chudoba kultury: vše co máme dělat je ovládání správných tlačítek. Zmechanizovali jsme všechno a pozvolna jsme se stali soukolím obrovského stroje. Konzumní společnost nás konzumuje více než cokoli jiného, přičemž tráví naše pocity, náš soucit, naši lidskost. Nemusíme zacházet příliš daleko, ať tak či onak, všichni cítíme, jak duchovní chudoba naší křiklavé civilizace / kultury dělá z našich životů bezútěšnou, mechanickou, nesmyslně rozhazovačnou a hrozivou prázdnotu.

Co máme na mysli, mluvíme-li o kultuře chudoby? Chudoba sama o sobě, tedy nuzný život, není dobrá. Ale kultura chudoby není v současné době dobrá pouze pro nás osobně, je to také jediná možnost přežití, kterou lidstvo má... Kulturou chudoby rozumíme zdravý rytmus práce, skromnou stravu, prosté oblečení, šetrné utrácení, bratrské dělení se o majetek, což vede k znovuvydobytí času ze všeho toho nesmyslného tlaku, který pak lze věnovat uzdravujícímu tichu bytí.

Biblická moudrost tomu rozuměla již před několika tisíci lety. "...nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: Kdo je Hospodin? ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha" (Př 30, 8.9).

Četl jsem, že v Austrálii pracuje několik stovek tisíců Číňanů. Dobře vydělávají, jsou v příjemném prostředí, mohou žít v bohatství a komfortu. Oni si však nepřejí žít v australské kultuře Coca-coly. Myslí na své rodiny, na své příbuzné ve své vlasti a dobrovolně jedí denně pouze tolik rýže, kolik jedí ti, jež zůstali doma. Tito Číňané jsou pro nás křesťany praktickou lekcí kultury křesťanství. Učí nás a zahanbují nás.

Křesťanské svědectví už nesmí déle spočívat pouze v nábožných řečech nebo masových evangelizacích. Musíme ukazovat moc (1K 4, 20), a tato moc se nestane autentickou nebo atraktivní velkolepými zázraky, ale naším následováním Ježíše praktikováním kultury chudoby při ochotném půstu (Mt 6,17), radostném dávání (2K 9, 7), osobním bratrském soucitu a kalvinistickém puritanismu.

Pavel charakterizoval kulturu chudoby následovně: "jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše." (2K 6, 10). Jsou-li chudí, jsou chudí dobrovolně. To znamená, že nebudou nikdy chudí natolik, že by nemohli obohatit životy ostatních. Bude jednodušší, začneme-li se učit a praktikovat kulturu chudoby společně podporujíce jeden druhého jako skupina.

Hraní rolí

"Když v okolí nenajdu nikoho, komu bych se svěřil se svým trápením, ani si ho pořádně neužiju," řekl mi kdysi jeden upřímný člověk. "Trápení" je v tomto případě souhrnný pojem, který v sobě skrývá všechna možná zklamání, ztráty a starosti, s nimiž se můžeme ve svých životech setkat. Na první pohled by se nám mohlo zdát, že co bolí, to prostě bolí a je třeba se toho co nejrychleji zbavit. Ale ta zvláštní věta na začátku nám ukazuje, že je celá věc složitější. Stává se, že co bolí, to se zároveň i hodí. Máme-li vděčné publikum, přijde nám odkrývání našich trápení vhod. Litujeme se a necháváme se litovat. Naše utrpení se nám stává zbraní, kterou můžeme držet v šachu ostatní (partnera, děti, spoluvěřící, pastora...). "Lidé milují svá trápení. Každý má svůj oblíbený problém, který táhne na hřbetě jako batoh. Občas ho rozbalí a jeho obsah ukazuje ostatním. Nikomu ale nedovolí, aby mu z něho něco vzal. Většina lidí je šťastná ve svém neštěstí a ani je nenapadne, aby na tom cokoli měnili." (Brian Tracy) Zde se nabízí napomenutí apoštola Jakuba: "...očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře." (vy rozpolcení, vy schizofrenici) (Jk 4, 8).

"Lidé, všímejte si mě, já strašně trpím." Podle Erica Berneho je to jistý druh hry. Jedna věřící žena ji dovedla k dokonalosti hodné umělce. Její muž byl alkoholik a byl na ni hrubý. Ona ale byla dobrá křesťanka a nikdy si na svého muže nestěžovala, ale zásadně pouze na sebe samu. Vypadalo to třeba takhle: "Zase přišel domů namol a já jsem se nezachovala jako křesťan. Místo abych se za něho modlila, začala jsem se s ním hádat." Anebo: "Zase mě bil a já jsem v té zkoušce víry neobstála. Sice jsem mu to nevrátila, ale moje srdce bylo naplněné nenávistí." "Už to nemůžu vydržet, modlete se prosím za mě, cítím, že ztrácím víru." Tak to šlo roky až jednou - cesty Boží jsou nevyzpytatelné - ten muž se obrátil. Byl šťastný a svou ženu prosil, aby mu odpustila všechno to utrpení, které jí způsobil. Sbor se radoval a každý čekal, že i ta žena bude konečně v životě šťastná. K tomu ale nedošlo. Žena posmutněla a stala se zamlklou. Ztratila víru a přestala se modlit. Marně ji členové sboru napomínali: "Ve dne v noci bys měla vzdávat Bohu chválu..." Nepochopili, co se stalo v hloubi ženiny duše: ztratila půdu pod nohama. Vypadla z role, která byla sice bolestivá, ale efektní. Z mučednice, k níž se obracely sympatie celého sboru, se stala obyčejná žena v domácnosti, jejímž úkolem je vařit prát a uklízet (a jejíž místo ve středu pozornosti sboru teď zaujal její muž). Ztratila pocit, že trpí za pozornosti mnoha diváků. Nedokázala uznat, že k úplnému vyřešení jejich rodinného problému chybí, aby si přiznala, že hrála hru a ta hra už skončila.

Jaký duch ve vás přebývá? (L 9, 55)

Myšlenka je důležitá, ale ještě důležitější je duch, z něhož ta myšlenka pochází. Pravdy vyslovené bez soucitu mohou být ostré jako břitva, ale spíše zraní, než by pomohly. Kde je duch veden láskou, tam pravda roste v moudrost a působí pro dobro druhých. Nejdůležitějším posláním náboženství je, aby posilovalo ducha lidskosti. Ale přesto existují odstrašující příklady toho, že právě zbožnost učinila lidi nelítostnými, odsuzujícími a nelidskými. Ocituji několik řádek z dogmatiky, která je dodnes učební látkou na jedné teologické fakultě: Kapitola "Utrpení zatracených a štěstí spasených" začíná takto: "Bylo by možné se domnívat, že spasení, v nichž láska dosáhla dokonalosti, budou zatracené litovat, zvláště pak v případě, že je na zemi spojovalo pouto lásky... Naproti tomu stojí pravda, že zatracení nemohou být hodni lítosti, neboť neexistuje jediná okolnost, jež by svědčila v jejich prospěch. Spasení všechno vidí a soudí Božíma očima... Na ty, kteří se odloučili nejen od Boha, ale nakonec i od sebe samých, se nedívají s nenávistí ani s lítostí, ale s úctou k Boží svatosti, spravedlnosti a milosti... Dále je velmi pravděpodobné, že zatracení si ani nečiní nárok na soucit a přímluvu." V Bibli ale čteme text o boháči a Lazarovi, který je v příkrém rozporu s touto poslední větou. Boháč úpěnlivě volá: "Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara..." (L 16, 24). (V tomto podobenství Ježíš cituje jeden prastarý egyptský příběh. Nejedná se o Ježíšovu "dogmatiku"!) Tato zbožná nelidskost je otřesná: spasení "dosáhli dokonalosti v lásce" a díky tomu již "nelitují" zatracené v jejich nepopsatelném pekelném utrpení, a to ani v případě, že trpí jejich vlastní matka nebo dítě, protože oni už uvažují jako Bůh, který se kochá v tom, jak jeho spravedlnost beze zbytku došla naplnění: Každý hřích byl po zásluze potrestán.

I Ježíš ví, že žádné polehčující okolnosti neexistují, ale duch lásky neuvažuje v rovině spravedlnosti a paragrafů, ale soucítí a snaží se za každou cenu pomoci. Vzpomeňme na Ježíšovu modlitbu: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!"

Podívejme se, co narozdíl od toho citovaného textu z dogmatiky - v němž podle mého soudu není křesťanské ani písmenko! - říká chasidská židovská zbožnost. "Říká se, že když zemřel rabi Mojše Löb, řekl si: Co teď mám pro Boha udělat?... Jistě bylo Boží vůlí, aby byl za nespočet svých hříchů potrestán. A tak se ze všech sil rozběhl a vrhl se do pekla. V nebi to způsobilo pozdvižení a vládce pekel zanedlouho dostal příkaz, že dokud je v pekle rabi Löb, nesmí tam hořet oheň. Vládce pekel toho svatého muže prosil, aby odešel do ráje, že v pekle pro něho není místo, přece není možné, aby kvůli němu mělo peklo výluku. "Když je tomu tak," řekl rabi Löb, "nehnu se odsud, dokud se mnou nebudou moci jít i ostatní duše. Na zemi bylo mojí prací osvobozovat zajaté, tak teď přece v tomto vězení nenechám trpět tolik lidí." A jak řekl, tak také udělal. (M. Buber: Chasidská vyprávění.)

Zde se setkáváme se zcela jiným duchem než v řádcích, které jsme citovali před chvílí. Nenechme se rozptýlit dětinskými podrobnostmi. Podstata je jasná: Z pekla neodejdu, dokud s sebou nebudu moci vzít ostatní trpící. Je mi smutno, když slyším některé věřící, jak povrchně "teologizují" o věčném zatracení a věčně zatracených. Přijde jim samozřejmé, že převážná většina lidí bude zatracena, protože se nestali věřícími křesťany. (Vždyť náboženství pohanů je jasné modlářství!) Přijde jim samozřejmé, že za těch několik desetiletí, která "hříšníci" strávili na této zemi, a jistě mnoho hřešili, je spravedlivým rozsudkem věčné zatracení. Uvědomují si tito lidé, co říkají, když mluví o "věčném zatracení"?

Na této zemi nemůžeme bez slz vydržet pohled na svou matku, která trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí. Bude na věčnosti situace jiná? Jestliže my zemřeme a budeme spaseni, ale naše matka zemře jako nevěřící a bude zatracena, to už nás nebude bolet proto, že jsme dosáhli dokonalosti v lásce, díky níž se spolu s Bohem budeme kochat plností jeho díla? Zatracení budou chválit Boží spravedlnost, my, kteří budeme spaseni, budeme chválit Boží spasitelnou lásku. Je ten, kdo tomuto věří a toto vyznává, vůbec člověk?

Ježíš byl opravdu otřesen, když viděl, jaký duch přebývá v jeho učednících. "Máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?" I my si často zasloužíme být od Ježíše pokáráni: "Nevíte, jakého jste ducha! (L 9, 55)"

Jednání v Duchu

Někoho můžeme biblickými "pravdami" bez slitování zasypat, ale můžeme také z Písma citovat s láskou, "abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději" (Ř 15, 4). Jak vypadá ten druhý případ, to nám ukáže následující příběh: Jeden žák rabbiho Eliezera se při bohoslužbě v jeho přítomnosti velmi dlouho hlasitě modlil. Ostatní žáci začali reptat a byli by chtěli, aby se věhlasný rabbi přidal na jejich stranu. Ten ale řekl: "Proč reptáte? Cožpak se tento učedník modlil déle než Mojžíš, o němž stojí psáno, že se modlil čtyřicet dní a nocí? (5M 9, 25)" Jindy se zase jiný učedník při bohoslužbě pomodlil velmi krátce a rabbi Eliezer byl opět při tom. Učedníci se k rabbimu zase obrátili a na učedníka si stěžovali kvůli krátkosti jeho modlitby. Rabbi tentokrát řekl: "Cožpak se tento učedník modlil kratčeji než náš učitel Mojžíš? Vždyť je o něm psáno, že jednou jeho modlitba sestávala pouze ze čtyř slov: "Bože, prosím uzdrav ji!" (4M 12, 13)

Tento příběh je poučný, protože v něm nerozhoduje prostá litera Bible, ale duch, v němž je citována. Rabbi Eliezer své učedníky miloval a tato láska určovala, kdy má který text použít. Kdyby je nemiloval, mohl klidně citovat i opačně. Krátkou modlitbu mohl odsoudit třeba takto: "Vzpomeňme si, jak dlouho se modlil Mojžíš, ne tak jako tenhle neschopný učedník." Anebo naopak, o učedníkovi, který se modlil dlouho mohl říct: "Mojžíšovi stačila k modlitbě čtyři slova. Nebyl jako tenhle užvaněný učedník."

Všichni bychom měli pochopit, že spíše nežli litera, je důležitější smysl textu, jeho duch, "atmosféra" Ducha svatého. Jestliže si z tohoto příběhu nevezmeme poučení, budeme střílet suchými verši a způsobíme víc škody než užitku. Nás, protestanty, zvláště ohrožuje nebezpečí, že přes všechen svůj pietismus zůstaneme v zajetí rozumování, věrouky a dogmatiky. Naší modlou je "pravé učení". Jako by na tom záviselo naše spasení! Kde je to "pravé učení"? Na stovkách míst tvrdí, že u nich je to jediné pravé učení, které vede ke spáse. S politováním seznávám, že právě mezi nejhorlivějšími a nejodevzdanějšími věřícími bývá opomíjen verš: "Vždyť naše poznání je jen částečné." (1K 13, 9a) Nenapadne je, že vlastní jen část úplné pravdy, ani to, že jiným kouskem pravdy Bůh obdaroval zase někoho jiného.

Ježíšův duch se projevuje tím, že při posuzování lidí nepoukazuje na přitěžující okolnosti, ale spíše vyhledává ty polehčující. "Je pravda, že tento člověk je chamtivý celník, je to ale také syn Abrahamův!" "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" Tento duch je stokrát důležitější než vždycky poněkud diskutabilní "pravé učení". To bude mít smysl až poté, co dosáhne čistoty ve svém nejhlubším nitru ten, kdo si do úst bere slova Písma svatého.

Prvotní hřích - prvotní dobrota

K obnově naší církve je toho potřeba více, než tomu bylo v 16. století. Tehdy bylo potřeba napravit ty nejkřiklavější deformace. To se také stalo, ale tím se církev ještě nestala církví Kristovou. To radikálně nové, co nám Ježíš přinesl, se ani v církvích vzešlých z reformace nenaplnilo beze zbytku. Následující řádky tento bolestivý fakt ukáží alespoň na jednom příkladu.

Řeknu to natvrdo: Apoštol Pavel kázal o prvotním (dědičném) hříchu, Ježíš však v lidech mobilizoval prvotní dobrotu. Vyvíjející se středověká teologie položila jednostranně důraz na prvotní hřích (aristotelovské lineární, nedialektické myšlení), ačkoliv v původním, biblickém myšlení tvoří prvotní hřích a prvotní dobrota dialektickou dvojici. V této věci nepřinesla změnu ani reformace. Je kousek pravdy na tom, že křesťanstvo spíše následuje teologii apoštola Pavla než evangelium Ježíše Krista. Všechny evangelizace od nejpropracovanějších dogmatik a vyznání víry až po kázání pouličních evangelistů mají dosud stejný "křesťanský" základní tón: "Jsi beznadějně zkažený člověk a není v tobě nic dobrého. Už od plenek jsi hoden věčného zatracení. Ale Bůh tě miluje, nabízí ti svou milost a pokud ji přijmeš, budeš spasen."

Člověk si ve svém srdci přeje, aby věčné zatracení existovalo - samozřejmě ne pro něho, ale pro jeho nepřátele! Bůh ale chce, aby byl spasen každý člověk. V nečistých hlubinách lidského srdce (možná se jedná i o jiné "hlubiny"!) se pak rodí následující rafinovaná "teologie": Bůh je láska. Chce spasit každého člověka. Ale je zde bod, u něhož je i Boží láska bezmocná: kdo nelituje svých hříchů a neobrátí se k Němu, jakkoli se nad ním může Bůh slitovávat, stejně ho musí poslat do věčného zatracení, protože Bůh je nejen láska, ale je také spravedlivý. Já naproti tomu tvrdím: Bůh je láska. Jestliže existuje soud - jako že existuje! - i ten podléhá jeho lásce a slouží jí. I já věřím v Boží "nemohoucnost": jeho láska není násilná, agresivní, nevnucuje se. Ale zde se naše cesty rozdělí: Ve své lásce nejen "s politováním přihlíží", jak se hříšníci neobracejí, aby je pak poslal do věčného zatracení. Jestliže budou spasení jen ti hříšníci, kteří se obrátí tady a teď, pak je Boží láska jen za odměnu, je podmíněná. Ježíš ale hlásal Boží nepodmíněnou, absolutní lásku. Své zatracení si tvoří každý sám. Už tady na zemi! A Bůh do něho lidi netlačí. Naopak, jeho věčná láska je volá a vytahuje je ze zatracení, které si sami připravili. Boží láska je opravdu "nemohoucí" v tom smyslu, že se nevnucuje, ale tato nemohoucí láska je nekonečná. Miluje i ty, kdo se neobrátili. Jeho láska sahá až za hranice pozemského života. Miluje tak dlouho, dokud jeho láska nakonec nezvítězí a duše se mu dobrovolně nepoddá. Život je více než jen tento pozemský. Existuje zodpovědnost, zúčtování, soud, existuje zatracení... Ale to vše podléhá věčné Boží lásce!

Konečné Boží vítězství je tak nejen možné, ale i jisté, protože v člověku je nejen prvotní hřích, ale i prvotní dobrota. Bůh se má čeho zachytit i u toho největšího hříšníka. Vždyť stvořil každého člověka ke svému obrazu, a jakkoli je tento obraz tragicky porušený, přesto se zcela neztratil. V každém člověku je Boží semínko. To je to, co člověka činí tím, kým je. Boží semínko je to nejopravdovější lidské Já. Ježíš v lidech uměl podivuhodně křísit toto polomrtvé nebo již zcela mrtvé Boží semínko. Případ Zachea je typický: Ježíš viděl i v tomto hříšníkovi, jímž každý pohrdal, "syna Abrahamova". Ježíš věřil v lidskou dobrotu a mobilizoval ji i v těch, nad nimiž zbožní lidé už zlomili hůl.

Věřím, že evangelizace, která staví výlučně na hříchu, zastrašování a věčném zatracení, byla Ježíšovi cizí.

Ježíšova ducha vidím na druhou stranu v evangelizaci, jejíž zvěstí je: I ty jsi byl stvořen k Božímu obrazu, jsi Boží milované dítě. Probuď se k tomuto vědomí, k radosti a od nynějška se chtěj sám cíleně stát tím, jakým jsi byl v Božích očích odjakživa, tím, kdo po svém bloudění nalezl cestu k opravdovému životu.

Cvičení těla

Pojďme si vysvětlit něco, co vlastně vůbec žádné vysvětlení nepotřebuje. Jasná slova nepotřebují vysvětlení: "Cvičení těla je užitečné pro málo věcí" (1Tm 4, 8). Musíme však apoštolovu myšlenku rozvést, protože o "cvičení těla" slýcháváme různá učení. Několik jednoduchých protikladů nás dovede k vysvětlení. Apoštol neřekl, že cvičení těla je užitečné pro mnoho věcí, ale ani neřekl že je úplně neužitečné. Neřekl, že takové cvičení je dostatečné pro spasení, ale ani neřekl, že cvičení, rozvíjení těla je satanskou praktikou, která vede přímo do pekla.

Náš nový maďarský překlad Bible mluví o "umrtvování těla". To je nešťastné zkomolení řeckého slova "gymnasia", které původní výraz naplňuje negativními konotacemi. Starořecké slovo "gymnasion" (gymnasium) znamenalo cvičení těla, sport i místo (tělocvičnu nebo dráhu), kde se tyto aktivity praktikovaly. Toto slovo nemělo žádné negativní konotace ("umrtvování"), spíše naopak: cílem bylo pěstování "kalokagathie", krásné a dobré lidské bytosti. V širším slova smyslu bylo slovo "gymnasia" používáno pro tělesná cvičení náboženského typu; lidé se postili, zdržovali se spánku a sexu. Avšak tyto věci nedělali kvůli sobě samým, aby umrtvovali svá těla. Cítili, že jsou cestou vedoucí k vyššímu životu. Podívejme se na jednoduchý příklad: jeden z našich olympijských mistrů si při tréninku běhu přivázal na nohy závaží, ani ve snu by ho však nenapadlo, že se jedná o "umrtvování" sebe sama. Chtěl vyhrát, proto si na své tělo připevnil zvláštní náklad. Slyšeli jsme názor, že kdyby se více modlil ke Kristu, dostal by sílu, která by mu pomohla vyhrát bez tohoto cvičení. To je začátek sektářského myšlení. Sektářští věřící míchají věci, které nejdou dohromady. Jestliže se vědomě vyhýbám kouření a pití, ale pravidelně chodím na vycházky, hluboce dýchám čistý vzduch a zároveň zpytuji své svědomí nebo medituji a soustředím se přitom na dobré věci místo na nebezpečí, která mě obklopují (a možná se dokonce modlím!), jdu po špatné cestě, protože to vše dělám vědomě a pravidelně a zapojuji své tělo do svého duchovního cvičení? Vezměme si jako příklad půst. Můžeme k němu přistupovat jako k "tělesnému cvičení" nařízenému Biblí nebo filosofií zdravého životního stylu. Jestliže se postím z fyziologických důvodů (abych očistil své tělo od jedů, které se v něm nahromadily), znamená to snad, že se potácím k věčnému zatracení? Na druhou stranu, pokud se postím s Biblí v ruce, líbí se to Bohu? Nebo čtu-li nějakou populární knihu (řekněme "Ovládání těla") a uvědomím-li si, jak nezdravě jsem jedl, upravím tedy svůj jídelníček, možná dokonce změním celý svůj způsob života a své špatné návyky, jsem tím pádem pod mocí "nepřátelské vědy"? Kdybych se jednoduše více modlil, mohl bych získat všechen ten užitek, který mám ze cvičení, od Krista zadarmo?

Jedná se zde o náhražku náboženství, kult těla, sebespasení? Ano, tato obvinění mohou být pravdivá, ale nezapomeňme, že hudba a literatura mohou být též použity jako náhražky Boha. Ať ostatní dělají cokoliv, my Kalvinisté bychom neměli útočit na kulturu jako takovou, protože v životě padlého člověkase může cokoliv stát náhražkou Boha. Vyznáváme, že "Čistým je všechno čisté" (Tt 1, 15). Přijměme střízlivé apoštolovo svědectví: "Cvičení těla je užitečné pro málo věci". Není dostatečné pro spásu, ale má svůj užitek při udržování těla.

Východ

Pokladem Západu je věda, pokladem Východu moudrost. Lidé, kteří zlehčují západní vědu, i ti, kteří veškerou moudrost Východu jako celek připisují Satanu, jsou stejně nesympatičtí. (Bible je silně východní kniha, stejně jako i Ježíš byl člověkem Východu.) "Všechno je vaše," říká apoštola Pavel (1K 3, 21) a toto "všechno" opravdu znamená "všechno". Na západě je náš každý, kdo svým myšlením posunul životy lidí o nějaký kus kupředu, Aristotelem počínaje a atomovými vědci našeho století konče. Tito vědci zpravidla postupovali od částí k celku. A z myslitelů Východu od Lao-c`, nebo ještě dříve, až po Rabíndranátha Thákura nám také patří všichni. Ti zase hledali cestu od celku k jednotlivým částem. Západní vědci se snaží ukázat záplavou latinských, řeckých a v současnosti i anglických slov, jak velká věda je právě ta jejich. Podle vědce - lékaře například pacient nezemřel, ale exitoval. Tímto termínem věda zakrývá lidskou tragédii. Vědci rozsvěcují světlo, mudrci tomu světlu navíc dávají sílu. Východní mudrci nepoužívají vědeckého arzenálu k tomu, aby vysvětlili pravdu. Oni jen jednoduše vyprávějí, přemýšlejí v příbězích (Ježíš to tak dělal také!), ale v těchto příbězích není méně pravdy, ba naopak je jí více, než ve vědeckých definicích hemžících se cizími slovy. Podívejme se na příklad.

Jednou se stalo, že se Tanzan a Ekido za silného, vytrvalého deště brodili rozbahněnou cestou. V jedné zatáčce uviděli nádhernou dívku v hedvábném kimonu s hedvábným pásem, která se nemohla dostat na druhou stranu. "Pojď, dcero," řekl najednou Tanzan. Vzal dívku do náruče a přenesl ji přes rozbahněnou cestu. Ekido až do večera nic neříkal, dokud nedorazili do chrámu, kde měli přespat. "My mniši se máme vyhýbat blízkosti žen," řekl Tanzanovi. "Zvláště pak krásných a přitažlivých, protože je to nebezpečné. Proč jsi to udělal?" "Já jsem tu dívku nechal tam u cesty," řekl Tanzan, "ty ji ještě stále neseš?" (101 zenových příběhů, Budapest, 1994)

Já jsem tu dívku opravdu fyzicky nesl a pak jsem ji opustil. Ty jsi pro ni fyzicky nehnul ani prstem a přesto ji ve své mysli opustit nedokážeš? V tomto starém příběhu slyšíme poznatek nejmodernější hlubinné psychologie. Dnešní vědci by při rozboru tohoto příběhu mluvili o Hemmung, acting out, o resentimentu nebo podobných věcech. Jestli v nás ještě zůstalo trochu maďarské (východní!) krve, porozumíme tomuto příběhu i bez vysvětlování. My mu nejen rozumíme, ale umíme si z něho vzít i ponaučení. Například, jak nelidským se stává člověk, který slepě lpí na náboženských předpisech. "My mniši se máme vyhýbat blízkosti žen." Náš mnišský slib, spása naší vlastní duše je pro nás důležitější než to, že se lidé plácají v blátě. Dokud to vydržíme, v duchu pozorujeme s pohoršením svobodu (Tanzan přenesl dívku přes cestu) těch, kteří se nestali otroky náboženských předpisů. Ale svou nespokojenost a odsouzení v sobě nedokážeme potlačovat dlouho. Vysvětlíme svému svobodomyslnějšímu bratru, že se zachoval nepatřičně. Jak dobré by ale bylo, kdybychom se z celé věci poučili: Udělal jsem co mi lidskost přikázala, pak jsem celou věc "odložil" a jdu dál svou cestou. Věci je snazší "uchopit" než "odložit".

Tento příběh pochází z Východu, a přesto se v něm skrývá Boží pravda.

Čekání a očekávání

Nejdříve si musíme vysvětlit rozdíl mezi dvěma téměř stejnými slovy: čekání a očekávání. Ukážeme si to názorně. Americký příbuzný nám vzkázal, že nás brzy přijede navštívit. Začíná čekání. Čekáme na bližší informace o jeho příjezdu. Spolu s tím v nás vyvstane i očekávání. My jsme chudí, on bohatý, určitě nepřijede s prázdnou. Copak nám asi přiveze za dárky? Jak vysoko "vyšroubujeme" svá očekávání, to záleží na míře naší chudoby, ale i na naší povaze. Když host konečně přijede, naše čekání skončí, ale jiná otázka je, jestli nebudeme zklamáni ve svých očekáváních, která jsme si po celou tu dobu pěstovali.

Čekání a očekávání. Tuto dvojici nalézáme také v Bibli. Proroci jeden po druhém mluví o příchodu Spasitele světa. Hned za zaslíbením přichází čekání a spolu s ním i očekávání. Mezi Boží zaslíbení se postupně navrší lidská očekávání. Ta se v průběhu staletí dají rozdělit na dvě skupiny. V první skupině se očekávání stávají stále honosnějšími a odvážnějšími. Typickým příkladem je "Lev" (lev z Judy, Mesiáš) porazí "Orla" (římskou říši). Očekávání z druhé skupiny jsou stále intimnější, hlubší a klidnější. "Zde je můj služebník, jehož podepírám... Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, a nezhasí knot doutnající..." (Iz 42, a dále viz Iz 53).

Není to tak úplně vždy, ale většinou je to tak, že čekání pocházelo od Ducha svatého, ale očekávání bylo plodem lidských duší zmítaných hříchem a bolestí. Očekávání se stupňovala směrem k násilí, vítězství a odplatě. "Spravedlivých" (cadiků), jimž stačilo, že se zjevil trpící Boží služebník, bylo málo. Dokonce i Jan Křtitel zaváhal: Opravdu jsi tím, kdo má přijít (vždyť "jenom" kážeš milost hříšníkům!), nebo máme čekat jiného (vítězného bojovníka s rukama od krve)?

Ježíšovi učedníci také nebyli prosti tehdejších rozšířených očekávání. "A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael." (L 24, 21). Jako příklad může posloužit i Saulovo obrácení. Také on očekával slavného Mesiáše a nedokázal křesťanům odpustit, že jako Mesiáše vyznávali Ježíše přibitého na kříž. Každý žid, který se stal křesťanem, musel podstoupit urputný vnitřní boj se svými dosavadními očekáváními, a co je ještě důležitější, musel získat pomoc Ducha svatého, aby poklekl a kapituloval: "Můj Pán a můj Bůh!" (J 20, 28).

Starým i Novým zákonem prostupuje varování: dávejme si pozor na svá očekávání. I my jsme v pokušení, abychom Boží zaslíbení zatemnili svými lidskými očekáváními. Když se pak ve svých chybných očekáváních zklameme, zanecháváme i vlastního čekání. Když vytušíme, že se Ježíš nevrátí tak, jak jsme si dosud mysleli a očekávali, utichne i naše modlitba: "Přijď, Pane Ježíši!"

Stejnou věc zažíváme i v mezilidských vztazích. Do našeho trpělivého a klidného čekání se vkrádají naše nenasytné žádosti a očekávání. "Dárek", který dostaneme od "bohatého příbuzného" (jiného člověka) nám nikdy není dost velký.

Ale dá se vůbec čekat a zároveň neočekávat? Nedá. Přesněji řečeno, dá, ale jen s modlitbou. Tedy: Bože, ochraňuj moje záludné srdce, až přijde "bohatý příbuzný", abych se těšil spíše z toho setkání, než z dárků. Je to těžký úkol, ale nelze jinak. Musíme svá očekávání, která mají svůj původ v utrpení a žádostivosti, oddělit od klidného a trpělivého čekání na naplnění opravdových Božích zaslíbení. "Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina!" (Pl 3, 26).

Dávání

Zastavme se v období ztřeštěného dávání dárků na pár minut nad následující anekdotou: Když jednou rakouský básník Rainer Maria Rilke pobýval delší dobu v Paříži, procházíval se den co den stále po stejné ulici. Pokaždé míjel starou žebračku sedící na rohu jednoho náměstí. Seděla tam bez výrazu a nehybně, vždy na tomtéž místě. Nikdy na nikoho nepohlédla, nikdy nikoho o nic nahlas nepožádala, nikdy nikomu nepoděkovala, pouze vztahovala ke kolemjdoucím své ruce prosící o almužnu. Básník jí nic nedal. Jeho francouzská přítelkyně, která ho obvykle doprovázela, vyjádřila svůj údiv - ona sama do napřažených dlaní žebračky občas nějakou drobnou minci hodila. Jednou se Rilkeho zeptala, proč té ubohé ženě nic nedá. Odpověděl: obdarovat potřebuje její srdce, ne její ruce. Po pár dnech tudy Rilke opět procházel, tentokrát však s nádhernou kyticí bílých růží. Když dospěl k místu, kde seděla stará žebračka, vložil krásné sněhobílé květiny do jejích mozolovitých dlaní a beze slova se chystal odejít. Pak se však stalo něco opravdu překvapujícího. Stará žena vzhlédla k dárci, vrávoravě se postavila, spěšně sáhla po básníkově ruce, políbila ji a s kyticí v náruči odkulhala pryč. Celých sedm dní nebyla k vidění. Osmého dne se opět objevila, seděla na svém obvyklém místě a opět žebrala. Rilkeho francouzská přítelkyně byla těmito událostmi zcela zmatená. Z čeho ta stará žena celý minulý týden žila? ptala se básníka. Rilke odpověděl: Ze svých růží.

Není těžké pochopit, co se nám tato anekdota snaží říci. Dary by měly směřovat v první řadě a hlavně k "srdci", ne do "rukou" (tělo, šatník, vitrínka, knihovna, kuchyně). Příběh však vyvolává i určité otázky: Je správné být nekompromisní v rozhodování se mezi buď a nebo? Znamená to, že buď dám něco ze srdce, anebo nedám vůbec nic? Jestliže mé srdce není pohnuto k upřímnému darování, je pro mě pokrytecké nechat svou ruku vykonat gesto dávání, které ode mě společnost očekává? Jakou roli, jaký význam mají slova, když je dáván dar? Jsem si jistý, že mnohem větší, než si myslíme. Hodnota nejjednoduššího dárku vzroste, když k němu přidáme pár dobře míněných slov (potřesení ruky, objetí). Například: "Vím, že si zasloužíš mnohem víc, než toto. Ber tento malý dárek jako znamení, jako zálohu... Jsem tvým dlužníkem. Dej mi čas na splacení...".

Je otřepanou frází, že "láska si najde svou cestu". Ona si ji ale opravdu najde. Hodnota daru vzůrstá, jedná-li se o něco neočekávaného, překvapivého, jestliže můj dar není měřitelný pouze penězi, ale poukazuje na určité úsilí představivosti z mé strany a ukazuje, že jsem se pokusil vcítit se do svého bližního, najít skrytou "propast" v jeho životě a moudrým výběrem daru se ji pokusil zacelit.

Můj jedenáctiletý vnuk hodně zkusil od starších a přerozumných členů naší rodiny (měl jsem co dělat, abych mu vrátil zpět jeho duševní rovnováhu). Vymyslel, že mi jako vánoční dárek namaluje náš rodokmen. Nestálo ho to ani halíř, ale o to více práce mu to dalo. Nebylo jednoduché dát dohromady pět větví, které vyrůstaly z jednoho kmene a samy se dále větvily, a ještě to všechno pěkně namalovat. Udělal mi tím větší radost než mnoho jiných drahých dárků.

Krátce řečeno: dárky by měly být dávány ze srdce a do srdce. Naše dávání by nemělo být řízeno povinností nebo rutinou. Musíme se však těšit i z těch zázračných chvil, kdy - jak často se to stává - při rutinně začatém předáváni daru se náhle skleské srdce rozechvěje citem ryzí lásky. "Neměli bychom mít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu." (Ř 15, 1b-2)

Pochybnost

Chtěl bych obhájit či dokonce ospravedlnit pochybovače: je nám dovoleno upřímně pochybovat. Skutečný rozdíl mezi lidmi nespočívá v tom, zda pochybují či ne. Každý, kdo začal myslet, začne i pochybovat. Někteří tuto skutečnost přijímají, jiní ji zase popírají či potlačují. Je možné věřit bez přemýšlení, ale není možné myslet bez pochybování. Největší přikázání nám říká: "Miluj svého Boha... celou svou myslí." Mysl nepracuje správně, pokud jen prostě schvaluje, nýbrž pokud o učení pochybuje. My jakožto duchovní poradci musíme tomuto problému věnovat pozornost, protože v našich sborech jsou pochybovači mnohými šmahem a bez lásky odsuzováni. "Ti, kdo pochybují, půjdou do pekla." To je ale hrubá chyba. Měli bychom mnohem pečlivěji vzít v úvahu dobrotivou starostlivost, kterou Ježíš věnoval Tomášovi (J 20), a vyrýt si tuto příhodu hlouběji do svých srdcí.

Nechme se poučit od psychologů. Jedním z vynikajících výsledků C. G. Jungovy školy byl výklad činnosti "stínu" (Schatten). Stručně řečeno jde o to, že každý duchovní proces zaujímající místo ve světle vědomí vrhá "stín". Ten může být popírán i potlačován, což je však nanejvýš nebezpečné, protože síly "stínu" pracují bez ohledu na popírání; naopak, čím násilněji je popíráme, tím větší je jejich destruktivní moc a dříve nebo později potlačená psychická energie propukne v bouřlivou explozi. Například tam, kde se na povrchu projevuje sebedůvěra, je v hloubce skryta úzkost, nejistota. Kde se zvnějšku klade velký důraz na čistou ctnost, tam je v hloubi střežená potlačená chtivost, závist a násilí. Stejně jsme na tom i s vírou. Stínovou rubovou stránkou víry je pochybnost. Není to hřích ani nemoc. Je to znak zdravého duchovního života zahrnujícího myšlení. To samozřejmě platí pouze, pokud je pochybnost prostředkem, nikoliv cílem, či pouhou intelektuální zábavou. Tomášova pochybnost nebyla zábavou, ale hluboce vážnou žízní po osobní zkušenosti pravdy. Pochybnost (prostředek!) prožitá v objetí milosti vede k radostnému poznání: "Můj Pán a můj Bůh!" (J 20, 28). Nevyhánějme tedy ze svých sborů pochybovače, kteří poctivě hledají, kteří mají odvahu říci: "Nejsem schopen přijmout toto dogma." Ti, kdo milují Ježíše celým svým srdcem a věnují všechno své úsilí jeho následování, mohou vyhlížet "onen den" s důvěrou, dokonce i když si nepřejí stát se lesníky v husté džungli dogmat.

Každá lidská bytost začíná svůj život vybavena dvěma schopnostmi. Máme "prvotní důvěru" (Urvertrauen) a "prvotní strach" (Urangst). Jestliže strach postupně získá moc nad důvěrou, může pochybnost vést k zoufalství. Na druhou stranu, jestliže důvěra (prvotní charakteristika živé víry) převládne nad strachem, stane se pochybnost naším skafandrem, ve kterém se můžeme potápět do jinak nepřístupných hlubin duchovního světa, v němž jsou skryty největší poklady pravdy. Chytrost není rozhodující. Ti, kdo mají čisté srdce, mohou čelit otázkám, pochybnostem, které při nich vyvstávají, s důvěrou. Tito lidé budou hledat, dotazovat se a očekávat odpovědi s dětskou důvěrou. Postoupí tak na svých stezkách dále než ti, kdo zůstali na úrovni slepé víry a poslušnosti.

Evangelium říká pochybovačům: "Hledejte a naleznete..." Vyneste na světlo "Schatten", pochybnost skrytou za svou vírou, kterou vyznáváte, aby mohla spočinout v uzdravujícím objetí slitovné lásky.

Prokleti?

Následující slova apoštola Pavla patří mezi nejdrsnější v celém Novém zákoně: "Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!" (Gal 1, 9). Pokud se učíme tato slova zpaměti a spěšně je recitujeme, když potkáme křesťanské spolubratry, jejichž víra a myšlení neodpovídají zcela těm našim, evangeliu tím rozhodně nesloužíme. Poopravme interpretaci těchto slov tím, že se na ně podíváme ne z pohledu dogmat, nýbrž historie.

Historický údaj pocházející přímo z Bible celkem jasně ukazuje, že sám Pavel kázal "jiné evangelium" než to, které bylo kázáno Ježíšovými apoštoly v prvním sboru v Jeruzalémě. Za méně než dvacet let po Ježíšově pozemské službě musel být svolán "koncil", aby rozhodl, kdo káže "čisté evangelium". Někteří tvrdili: "Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni." (Sk 15, 1). První sbor uctíval Ježíše jako Mesiáše, Spasitele, ale věřící k této víře přidávali Mojžíšovy zákony včetně obřízky. Bylo-li toto "čisté evangelium", Pavel naproti tomu učil něco jiného, a tak nás nemůže překvapit, že si jeruzalémský sbor i přímí Ježíšovi apoštolové mysleli, že Pavel je heretik a falešný učitel. Posílali do sborů, které Pavel založil, vyslance a zkoušeli přesvědčit své tamní spolubratry, aby přijali učení "oficiální církve" (zákazy jídla a pití, židovské svátky a obřady). Naše víra se trochu zakymácí, když si uvědomíme, že to byla tato učení, pocházející z doby před jeho obrácením a praktikována v původním sboru, která Pavel nazval "jiné evangelium" a proklel je. Musíme přijmout, že právě tak, jak si byl apoštol Pavel jistý, že představuje čisté Ježíšovo učení, byli si jisti i jeho oponenti, že se mýlí a pravdu mají oni. Je nepopiratelným historickým faktem, že takto křesťanství začínalo.

Od té doby uplynulo téměř dva tisíce let, ale situace se vůbec nezměnila. Světlo evangelia se rozptýlilo do mnohobarevného spektra. Oddělila se ortodoxní, římskokatolická a protestantské církve a v každé z nich se rozmožily další podskupiny. Podstata věci však zůstala stejná: každá nová denominace ospravedlňuje svou existenci, své založení prohlašováním, že pouze ona káže čisté evangelium. Proč by se jinak organizovaly odděleně, kdyby uznaly, že čisté evangelium je kázáno i jinde? Co na to řekneme?

Pro mě je základní historickou pravdou, že ačkoliv existuje pouze jedno evangelium (Ježíš Kristus je Spasitel světa), může být kázáno mnoha různými způsoby, může být osvětleno (nebo zatemněno) mnoha různými obřady. Jednoduché evangelium musí být překládáno do jazyků, způsobů myšlení, kultur a míry opatrnosti všech lidí světa. Různé způsoby "představování" evangelia se nám mohou jevit nezvyklé, cizí nebo přímo urážlivé, nezapomeňme však, že náš tradiční přístup je cizí pro mnohé lidi třetího světa, stejně jako je jejich přístup cizí nám.

Nenazývejme tedy pestré ekumenické způsoby představování jednoho evangelia různými evangelii. Namísto toho zkoumejme, zda skutečně kážeme věčnou osvobozující Boží lásku zjevenou v Ježíši Kristu. Je čisté evangelium přítomno v našem učení, a co je ještě důležitější, v našich životech?

Chvála nevědomosti

Správní filozofové přemítají nad věcmi, o nichž se běžnému člověku ani nesnilo. Jeden významný filozof, Schelling, vznesl otázku: "Proč vůbec něco je, když by místo toho nemuselo být vůbec nic. Proč je to se mnou tak, že jsem, když by bylo stejně tak možné, že bych nebyl? Moje matka mohla být neplodná, nebo mě mohla potratit. A když už tedy jsem a ne nejsem, tak proč jsem? Kvůli čemu existuji, co je smyslem mého života?" I takto může vypadat počátek plodného filozofování.

Tento řetězec myšlenek uvede do pohybu naši fantazii: "Díky svému vědeckému poznání se můžeme propracovat až k nevědomosti. Úkolem vědy je dostat se k bodu, kde již poznání selhává. Nevědomost je nezbytným zdrojem našeho konečného poznání. Ale pouze získaná nevědomost je dokonalou nevědomostí" (Karl Jaspers). Čili běžná každodenní nevědomost je bezcenná. Duševní nedostatečnost nás zavede do problémů. Ale získaná nevědomost je cennou silou, která nás žene kupředu. Vědomá nevědomost je významnou duševní hodnotou. Získaná nevědomost je původcem a motorem opravdového, konečného poznání. Přibližme si to: "Na počátku byla nevědomost." Malé dítě neví nic, ale chce vědět všechno. Je zvědavé, věčně se ptá, vrší poznatek na poznatek. Pak ho okouzlí pýcha z poznání: "Vím toho hodně." Hloupý člověk dojde k tomu, že ví všechno. Do všeho mluví, všechno ví líp a na všechno má názor. Rozumný člověk si však s tím, jak roste jeho poznání, postupně uvědomuje, jak moc toho ještě neví. Opravdu moudrého člověka (například Sokrata) přímo pokouší myšlenka, že "ví, že nic neví." To už je ale přehnané. Na druhé straně je ale pravda, že rostoucí poznání si s sebou nese i svůj nepoměrně rychleji rostoucí stín, kterým je nevědomost. Nositel Nobelovy ceny za fyziku ví mnohem jasněji, jak mnoho toho neví, než vysokoškolský student fyziky. Ten vědec má mimo naši primitivní nevědomost ještě nevědomost získanou. Co tohle všechno znamená pro věřící?

Jsou věřící lidé, kteří prostě všechno vědí. Vědí, kdo je obrácený a kdo ne, kdo bude spasen a kdo zatracen. Přesně vědí, kdy se vrátí Ježíš... Oč vyšší úroveň oproti tomuto má Ježíšova získaná nevědomost: "Ani Syn neví, kdy přijde ten den..." (Mk 13, 32). Ježíš měl s Otcem podivuhodně intimní vztah. "Všechno je mi dáno od mého Otce..." (Mt 11, 27). Ale současně pokorně přijímal omezení, která byla dána jeho lidstvím. K nim patřilo i to, že "nevěděl". Ježíš nebyl Bůh, ale Bohočlověk, a to znamenalo, že toho věděl nesrovnatelně víc než my (protože v něm byl Bůh), ale jeho poznání mělo své hranice (protože byl také člověkem). Pokorné přijetí nevědomosti bylo součástí jeho dokonalé poslušnosti.

Kdo nemá děti, ten ví, jak se mají děti vychovávat. Kdo vychovává své děti se spoustou modliteb, ten se brzy dostane k bodu, kdy neví, jestli dělá něco dobře nebo špatně. Tato získaná nevědomost je zárukou, že svoje děti bude vychovávat čím dál lépe. Běda dětem, jejichž rodiče vždy a za všech okolností přesně vědí, co mají dělat. (V takových rodinách zpravidla poletují vzduchem otcovské "výchovné" pohlavky a celá věc končí vyobcováním potomka z rodiny.)

Kdo ví všechno a v rámci toho samozřejmě ví i to, že bude spasen, je člověk hodný politování. Ale kdo si nashromáždil dostatečné množství "nevím" a během toho - uprostřed veškeré nejistoty lidského bytí - přijal jako dar jistotu, že jeho Spasitel žije, ten je neochvějně šťastným člověkem.

Stres a rakovinotvorné myšlenky

Tato úvaha nebude teologická, nýbrž spíše biologická, tedy o životě. Jedná se o fyzický, nikoliv o psychický život, pokud je ovšem vůbec možné oddělit jasně jeden od druhého. Následující řádky pojednávají o činnostech jednoho důležitého principu fyzického, tedy pozemského života: "...víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána" (2K 5, 6). Žijeme v určité vzdálenosti od Pána, ale, pokud vedeme své životy moudře, můžeme tuto vzdálenost zkrátit. A právě o tom mluví následující kapitola.

Slovo "stres" se stalo velice módním, a to právem, od doby, kdy ve svých všedních životech klopýtáme od jedné stresové situace ke druhé. Stres je obranný fyzický nebo psychický proces, kdy po vnějším ohrožení organismu následuje jeho vystupňovaná reakce, která zpravidla působí i organické změny.

Jasněji řečeno: jedná se o obranný mechanismus proti neočekávaným životním situacím. Neočekávané, hrozící, nebezpečné situace, které mám na mysli, jsou například nečekaná smrt blízkého člověka, rozpad manželství, ztráta zaměstnání, finanční bankrot, nešťastná láska atd. Existují lidé, kteří prožívají i sebemenší nehody jako obrovské tragédie, a naopak lidé, kteří mohou pracovat navzdory těm nejtragičtějším událostem se stoickým klidem.

Světoznámý maďarský vědec János Selye jako první popsal psychologii stresu. Zabýval se předešvím jeho negativnímu účinky. Následně byla jeho teorie dále rozpracována a dnes je běžné mluvit o fenomenu "dobrého" a "špatného" stresu. Z toho vyplývá, že ne všechny druhy stresu jsou škodlivé. Naopak, pro dynamičnost života a růst je určitý stupeň stresu nutný. Pokud se dospívající lidé obrátí zády ke svým rodinám, aby zkusili sami své štěstí ve světě, jedná se také o stres. (Je mnohem horší, pokud k tomuto procesu nikdy nedojde, než pokud mu musíme čelit v pravý čas!) Každý rodič musí být schopen vypořádat se se stresem způsobeným takovouto či podobnou událostí, které jsou sice bolestné, ale ve výchově nezbytné.

Důležitým bodem pak je, že existují druhy stresu, které posilují naši schopnost vypořádat se s životem, ale existují také jiné druhy stresu, na které nestačíme a které způsobují naše nemoci, vyčerpávají naše biologické síly a škodí našim osobnostem. Zvládání stresu proto patří k nejdůležitějším "vědám". Nemůžeme se vyhnout škodlivému stresu, ale můžeme mu čelit tak, že přispěje k našemu duchovímu vývoji a blahu. "Pro ty, kdo milují Boha, je i stres prospěšný."

Rakovinotvorné myšlenky: Rovněž myšlenky mají uzdravující moc, nebo nám mohou způsobit ještě horší nemoc, než jakou jsme trpěli předtím. Osobně i veřejně nebezpečný je velice rozšířený klam v řadách "superkřesťanů", podle něhož je "pozitivní myšlení" ďáblův vynález, protože v naší generaci se s tímto způsobem myšlení setkáváme především v hnutí New Age. K tomuto závěru docházejí i přesto, že na úrovni lékařské vědy z tisíců klinických testů jednoznačně vyplývá, že tělo závisí na duši, stejně jako duše na tělu a tyto dvě části tvoří neoddělitelný celek. Pokud je například duše zahořklá, zoufalá, smutná či se topí v beznaději, může to mít značný vliv na fungování těla. Známým vtipem se stal "syndrom tchýně": Nesnesitelná tchyně způsobuje žaludeční vředy - zvláště v případě civilizovaného zetě. Civilizovaný zeť totiž nezačne ječet ani ničit nábytek; namísto toho své nadávky tiše polyká, přesně do chvíle, kdy se začnou ozývat jeho žaludeční vředy: dost, dál už ten nátlak neunesu. Aby člověk dokázat reagovat klidně a se správnou mírou humoru na špatné vnější zacházení, potřebuje k tomu znát jedno z největších tajemství života.

Slovo "rakovinotvorný" se vztahuje k látkám, které způsobují rakovinné nádory, a k psychickým vlivům se stejným účinkem. Klinické testy jednoznačně ukázaly, že vývoj rakovinových nádorů není pouze biochemický proces (výsledek kouření, pití alkoholu, nezdravá strava, atd.), ale je též výsledkem karcinogenního účinku psychického poškození plynoucího ze stresových situací, které nebyly zvládnuty. Šokující statistické závěry udávají, že v osmdesáti procentech případů rakoviny s vnější příčinou prodělal pacient nějakou hluboce traumatickou duchovní zkušenost v období do dvou let před vypuknutím nemoci. Rakovina není pouze výsledkem přítomnosti rakovinotvorných chemických látek v těle, nebo nepřítomnosti látek důležitých pro zdravý růst (vitamíny, stopové prvky, atd.), ale též psychického poškození zapříčiněného duchovními traumaty, kterým nebyla věnována náležitá pozornost. To je jeden z nejdůležitějších objevů lékařské vědy dvacátého století.

Z předchozího je vztah mezi stresem a rakovinotvornými myšlenkami zřejmý: jestliže člověk neudělá patřičná opatření, jestliže si dovolí stát se beznadějným cílem účinků stresu, usnadňuje tím "mobilizaci" buněk se sklonem k rakovině, které jsou přítomny vždy v každém těle. Každý případ stresu, který nebyl zvládnut, má karcinogenní účinky na tělo.

A právě zde vidíme důležitost "pozitivního myšlení". Právě zde odhalujeme, jak osobně i veřejně nebezpečné je učení, které se pokouší zrazovat nás od tohoto léčivého způsobu myšlení. Vždyť jedním z tajemství zdravého žití je nevpustit nečisté, negativně nabité pocity a myšlenky do našich myslí, abychom si nezačali kopat vlastí hroby.

Negativní myšlenky budou přicházet v každém případě, aniž by byly zvány. Nemá cenu být dobrý; moje nemoc je jistě smrtelná; můj nepřítel je nenapravitelně zlý; nechci odpustit; můj manžel mi ničí celý život; všechny oběti, které jsem přinesla svým dětem, byly k ničemu..."! Pokud vědomě neodoláme takovým myšlenkám, brzy začnou náš život ovládat a my se staneme pesimistickými, deprimovanými a smutnými. Samozřejmě není jisté, že se účinky negativního myšlení projeví ve formě rakoviny, ale je jisté, že se v našem fyzickém životě projeví.

Co tedy máme dělat? Obraťme se po vší té biologii trochu k teologii. Křesťanský život znamená život prožívaný pod vlivem moci Ducha Svatého, život napodobující život Krista. Je to život, který nespočívá v zoufalém lidském zápase, ale v síle sesílané z nebe a darované nám jako dar. To je skutečný, účinný lék v boji proti zárodkům stresu a rakovinotvorných myšlenek. Čím větší dávkou Svatého Ducha se naplníme, tím zdravější, vítěznější budou naše životy. Při prvních nesmělých náznacích negativních myšlenek je třeba je hned chytit pod krkem a říct: "Zůstaň venku, ty karcinogenní bídáku! Dovnitř se nedostaneš!"

A jestliže po tom všem bude ještě někdo ve své "křesťanské" nepoučitelnosti opakovat, že tato věda je ďáblovým vynálezem, chci mu připomenout, že jestliže skutečně čte Bibli jako "inspirovanou ve své celistvosti Duchem Svatým", měl by také brát vážně, co napsal Pavel Filipským: "Konečně bratří přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi." (F 4, 8.9)

Na všeobecnější rovině můžeme přidat ještě další z apoštolových výroků: "Nedej se přemoci zlem (negativním), ale přemáhej zlo dobrem (pozitivním)" (Ř 12, 23).

Odpadnout od milosti?

Jsem si jist tím, že od Boží milosti odpadá mnohem méně lidí, než kolik se jich trápí slovy apoštola Pavla: "pozbyli jste milosti" (Gal 5, 4). "Ano, odpadl jsem od milosti, protože i když jsem se obrátil, znovuzrodil a přijal duchovní dary, zapletl jsem se pak do takových hříchů, které nelze odpustit." K věřícím, kteří znají Bibli, promlouvá ještě jeden text, který je děsí: "Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začít a vést je k pokání..." (Ž 6, 4-6). Toho, kdo opravdu od milosti odpadl, už vůbec netrápí, jestli se tak stalo, nebo ne. Koho ale tato věc sužuje, ten od milosti jistě neodpadl. Hlubší prozkoumání apoštolových slov nás přivede k překvapivým závěrům.

Zaprvé: padnout je možné pouze do milosti. Do sféry spasitelné Boží lásky nemůžeme vejít tanečním krokem a se zdviženou hlavou. "Bože, slituj se nade mnou, hříšným!" Teď si uvědomuji, jak jsem hloupý, ale jak jsem byl pyšný na svou inteligenci! Jak pokrytecká byla sebeláska, díky níž jsem byl přesvědčen, že jsem zvláštní člověk, lepší než ostatní! Cestou těchto zjištění lze "spadnout" do Boží milosti. Čím spíše někdo spadl do hlubin svého dosavadního života v sebelásce, tím hlouběji pak spadne do Boží milosti.

Je možné od takovéto milosti odpadnout? Je, ale ne tak, jak to učí naše sebeobviňující srdce (1J 3, 20!) ve své pomýlené "teologii", ve svém filozofování, které se sice zdá být logické, ale duchu evangelia je cizí. Stručně a jasně řečeno, nejsou to naše hříchy, které nás odlučují od Boží milosti, ale naše znepokojující a stísňující zbožnost, nebo spoléhání se na "náboženské výkony", nebo dokonce zalíbení v nich.

Tak učil i apoštol Pavel. Historicky byla situace takováto: Apoštol hlásal evangelium nezasloužené milosti. Bůh nás nemiluje proto, že jsme dobrými lidmi, ani pro naše náboženské výkony, jimiž bychom si odpracovali svoje hříchy a vysloužili si tak Boží lásku. Miluje nás, ať už jsme dobří nebo ne, protože je naším milosrdným otcem a my jsme jeho děti. Naše hříchy náležejí do sféry vlivu Boží lásky, nikoliv hněvu. Toto Boží slitování a lásku musíme přijmout skrze víru, ponořit se, spadnout do nich. Milost je umocněná a zosobněná Boží láska.

Apoštolovo učení o milosti bylo pro mnoho lidí nepřijatelné. (Stejně tak je tomu i dnes!) I někteří z okruhu nejbližších Ježíšových učedníků uvažovali následovně (děje se tak i dnes): "Ano, je zde Boží milost, ale jen pod podmínkou, že..." A pak následovaly nejrůznější náboženské požadavky. Tenkrát to byla obřízka, židovské svátky a pravidla o pokrmech a nápojích. Dnes to může být třeba obrácení podle daných kritérií, překřtění (nový křest), placení desátků, bezvýhradná poslušnost místnímu duchovnímu, zatracování jiných vyznání... "Falešní bratří", kteří se vkradli mezi Galatské (2, 4), je chtěli přesvědčit, aby kromě přijetí milosti vírou ještě plnili i její podmínky. Požadovali náboženské výkony. Pavel neústupně hlásal, že ten, kdo se dal na tuto cestu, odpadl od milosti. Dnes to ten, kdo se chce stát lepším křesťanem než ostatní a být dokonale svatým. Toto tvrzení je překvapivé, ale na druhé straně i logické. Když je někdo dokonale svatý, k čemu je mu milost? Spíše od milosti odpadají samolibí křesťané, než ti, kteří sice zápasí s hříchem, ale jsou pokorní.

Až se budu vracet

Příběh o milosrdném Samaritánovi by byl úplný, i kdyby skončil na tomto místě: "posadil jej (oběť lupičů) na svého mezka a zavezl ho do hostince" (L 10, 34). Už tak by byla skvěle ukázána Samaritánova lidskost, jeho bratrská láska. Udělal to, v čem kněz i levita selhali. Zachránil život nešťastnému muži. Ježíš zde však příběh neukončil. Dodal, že Samaritán svěřil onoho muže do péče hostinského - zřejmě měl velmi naspěch a nemohl si dovolit zůstat ani na pár dní v hostinci - a udělal to, aniž by po hostinském chtěl, aby pracoval zadarmo. Dal mu dva denáry a při odchodu řekl: "Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já to to zaplatím, až se budu vracet." Můžeme se radovat z toho, že Ježíš dodal svému příběhu tento obrat, ale připomeňme, že toto skvělé podobenství by bylo úplné i bez něj. Jestliže ho k němu tedy přidal, musí v něm být nějaké zvláštní poučení. A toto poučení se nachází ve slovech "až se budu vracet". Za těmito slovy se skrývá obrovské bohatství. "Nemůžu s tím mužem teď zůstat. Musím pokračovat ve své cestě. Ale nezapomenu na něj. Jakmile budu moci, vrátím se k němu, a bude-li to stále potřebovat, pomohu hostinskému a postarám se o něj."

"Až se budu vracet." Vrátil se, zatímco my se často nevracíme tam, kde jsme zanechali nedokončenou nějakou důležitou úlohu. Podívejme se na tyto dva druhy konců v podobenství: lupiči zanechali muže na ulici polomrtvého, zatímco křesťané často nechávají ty, kterým se začali věnovat, polozdravé. Máme-li odvahu, čelme té spoustě věcí, které jsme zanechali nedokončené. Jsme obviňováni nenapsanými dopisy, nesplněnými sliby, neuskutečněnými návštěvami, penězmi, které zůstaly v našich peněženkách poté, co jsme je v jednom ze svých lepších okamžiků chtěli darovat jedné rodině v nouzi. V těchto záležitostech nejde o to, že bychom se dopustili hříchu nebo někoho zranili. Jde pouze o to, že jsme udělali první kroky, a pak selhali. Přesto jsem si jist, že mnozí z nás prožili, jak obrovský, někdy až podivuhodně obrovský, význam má pro trpícího zdánlivě triviální dotek, spontánní pohlazení, prostá návštěva, jež navíc vyžadují jen minimální úsilí. Tím víc se na nás hodí odsouzení slovy Bible "vyhnul se mu". Jednou něco uděláme, něco začneme, ale nikdy se nevrátíme, nikdy nepokračujeme. Později bychom se mu vyhnuli jako každý jiný.

Vyjasněme si ještě jinou věc. Odpovězme na velmi jasnou námitku, a sice: "Nemůžeme se uvázat k jedné osobě na celý svůj život, i když služba, kterou jí prokazujeme, je pro ni důležitá. Potkáváme jiné lidi, dostáváme nové úkoly. Možná by také bylo nezdravé připoutat k sobě jednoho trpícího člověka." Na tomto argumentu je mnoho pravdivého. Má odpověď na něj je jednoduchá a jasná: svou službu můžeme považovat za skončenou tehdy, když jsme svého bratra přivedli do společenství sboru, do "hostince" z podobenství. Jakmile jednou začne navštěvovat církev, jakmile najde modlitební skupinu uvnitř sboru a začne s ní spolupracovat, můžeme uvolnit svá pouta. Naše služba skončila, když je náš uzdravující se trpitel obklopen dvěma, třemi, pěti, deseti lidmi. Tak ho předáme Ježíši Kristu do přímé péče. Smíme se společně modlit za to, co je nekonečně více než naše šťastné lidské společenství: aby mu zazářil Kristus (Ef 5, 14).

Pravda ve slově "i"

Rád bych, abychom teď zaměřili svou pozornost na slůvko, které má pouhé jedno písmeno. Tím slůvkem mám na mysli "i" v kontextu verše: "Myslím, že i já mám Ducha Božího" (1K 7, 40). Už na první poslech poznáme, že se ve slově "i" skrývá obrana. Situaci v korintském sboru známe. Byli tam mnozí, kteří velmi hlasitě rozhlašovali, nejen že je v nich Duch svatý, ale že jsou jím naplněni, že jsou Svatého ducha zcela plni. Ve svém přehnaném sebevědomí na apoštola Pavla pohlíželi jako na někoho, kdo k nim nepatří, nebo se na něho přímo dívali spatra. V duchu, ale často i nahlas, si kladli otázku, jestli v apoštolu Pavlovi vůbec je Duch svatý, když káže evangelium jiným způsobem. Ke cti apoštolově budiž řečeno, že se neurazil, ani všechny okolo neujišťoval, že v něm je samozřejmě ještě víc Ducha nežli v jeho hlučnějších bratřích. Jen skromně odpověděl: "Myslím, že i já mám Ducha Božího."

Když si pečlivě prostudujeme 1K 7, najdeme tam ještě jiné místo, kde mluví apoštol se zahanbující pokorou: "...přikazuji - ne já, ale Pán - aby..." A krátce nato čteme: "Ostatním pravím já, a ne už Pán..." Ten, kdo zná život a praktiky v prvních křesťanských sborech, vycítí v těchto verších hlubokou pokoru. Ježíš už nebyl mezi těmito křesťany přítomen tělesně, ale v o to větší hojnosti dával Svatého ducha jejich sborům a těm, kdo v nich pracovali. Podle vzoru starozákonních proroků se brzy vyvinula formule užívaná při kázání a pro ujištění: "Tak praví Pán!" Prakticky tato slova znamenala, že to, co po nich následovalo "neříkám já, ale Pán; berte moje slova tak, jako bych je neříkal já, ale Pán." Ve světle této praxe stojí za zamyšlení, ba za následování, apoštolova pokora a snad ještě spíše jeho moudrost v rozlišení závazného a bezprostředního Božího slova od svých vlastních křesťanských (!) myšlenek a teologie. Sem patří i tento verš: "Co se týká neprovdaných, nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu jako ten, kdo je pro milosrdenství Páně hoden důvěry" (1K 7, 25).

Z pokorných slov apoštola Pavla je možné vzít si mnoho ponaučení. Do jejich světla například musíme postavit halasná tvrzení mnohých dnešních "proroků", kteří takto pyšně vynášejí soud nad historickými církvemi: "Svatého ducha máme my. Velké církve jsou bez života a jejich věřící, stejně tak jako duchovenstvo, postrádají dar Ducha." Bylo by pochopitelné, kdyby v nás jako reakce vyvstalo pokušení pustit se do protiútoku: "To vytržení mysli, které nazýváte Svatým duchem, není nic víc než vychloubání vašich marnivých Já." I kdyby to byla pravda, my na cestu hádek Korintských vstoupit nesmíme. Měli bychom si vzít příklad z apoštola Pavla a dozrát ke smířlivé pokoře slůvka "i". "Bratří, přijměte, že i v nás, ve velkých historických církvích pracuje Duch svatý!" Není třeba nikoho vášnivě napadat, ale naopak nastal čas opustit přístup menšiny, která má potřebu se neustále vysvětlovat a obhajovat, do něhož i naše nejlepší duchovní tlačí nafoukané sekty, které očividně plné Ducha nejsou. Apoštolův příklad nás vede k pokoře i přesto, že je tento Ježíšův dar mezi dnešními Korintskými nedostatkovým zbožím. Ale i tak je při nejvyšší míře pokory možné (i pro nás), abychom po mnohých modlitbách a v radostné jistotě vedení Duchem svatým řekli: "To neříkám já, ale Pán."

Používat své vlastní síly?

Diskutovali jsme ve sboru s mládežnickou skupinou o knize, jejíž nadpis je pro věřící velice provokativní: "Řešení životních problémů použitím vlastních sil" (od E.T. Grendlina). Používat své vlastní síly? Copak máme tak mocné síly, že můžeme řešit i ty největší problémy svého života bez pomoci ostatních? Základní poučkou myšlení věřících je nejen, že nejsem schopný vyřešit své problémy sám, nýbrž že ani ostatní lidé mi nemohou pomoci. Potřebuji přímou účast Boha, osobní spasení, abych se zbavil svého omezení a vstoupil do svobodné a úplné lidské existence. To jsme se naučili, to vyznáváme. Teď však před námi leží kniha, která prohlašuje, že si můžeme pomoci sami použitím vlastních sil

Onu mládežnickou skupinu navštěvují mladí věřící. Nebylo divu, že diskutovaná kniha vyvolala u některých odpor a odmítnutí. Přijali jsme ale výzvu a začali přemýšlet a debatovat o tématu "vlastní síly". Opravdu žádné nemáme? Možná, že všichni nějaké vlastní síly máme, ale jsou svázány různými protichůdnými silami: špatnými návyky, zlými myšlenkami, leností, krátkodobou radostí z hříchu (Žd 11, 25). Dal jsem mládežníkům příklad: Jeden muž se stal beznadějným alkoholikem. Jeho manželství tím trpělo, až nakonec požádali o rozvod. Pak si ale ten muž uvědomil, že soudce rozhodne, že jeho děti, které velice miloval, zůstanou s matkou. Strach z jejich ztráty byl tak silný, že sebral všechnu svou vůli a přestal pít. Stejně jako předtím nechodil do žádné církve. Vyřešil svůj problém použitím vlastních sil.

Během diskuze uvedl jeden mladík zajímavý obraz: Jeden přívoz plný pasažérů se začal potápět. Lidé bojovali ve vodě a volali o pomoc. Někdo jim hodil záchranné kruhy, na nichž bylo napsáno Ježíšovo jméno. Ti, kdo je chytili, byli zachráněni. Pak si někteří všimli, že břeh je nadosah. Začali kopat nohama, plavat, jak nejlépe dokázali, a dospěli tak na břeh - za použití svých vlastních sil. Nemějme předsudky; je možné být zachráněn i tímto způsobem!

Jedna dvaadvacetiletá studentka řekla také něco velmi moudrého: "Tuto knihu by si měli přečíst především věřící, protože ti jediní často ani nezačnou používat vlastní mysl a duši pro duchovní cvičení, nevynaloží ani nejmenší úsilí. Velmi rychle svěří své životy Ježíši v naději, že On vyřeší všechny jejich problémy. Ježíš však nesebral ochrnutého muže a nenosil ho, nýbrž mu raději přikázal vstát a jít!"

Je pravdou, že Ježíš nás uzdravuje uvolněním a znovuoživením sil, které jsou v nás uvězněny. Tato cesta záchrany je mnohem těžší než nečinná důvěra v Boha, ale věřím, že je to cesta, po níž nás Ježíš nutí jít.

Ona velice chytrá dívka také řekla, že nevěřící by, na druhou stranu, tuto knihu vůbec číst neměli. Ti jsou zase až příliš sebevědomí a myslí si, že mohou své problémy řešit úplně bez Boha. Na to jsem odpověděl, že pokud chce někdo změnit používání svých vlastních sil, existují dvě možnosti, které buď vedou k úspěchu, nebo ne. Pokud uspějí, měli bychom se za ně radovat, protože věříme, že takové "vlastní síly" jsou v konečném rozboru pouze zdánlivé. Veškeré uzdravení v sobě skrývá Boží uzdravující lásku. Takové vlastní síly jsou úspěšné, protože v nich pracuje Bůh. A je-li takový nezávislý pokus neúspěšný, musíme doufat, že dotyční snad dosáhnou bodu, kdy dokáží Boha ve svém bezmocném, ubohém stavu požádat o pomoc.

Lepší než Bůh

Máme být lepší než Bůh? To je ale hloupá otázka! Ale ne tak docela, když uvážíme, že nám Bůh přikázal, abychom milovali své nepřátele (Mt 5, 43-48), zatímco On sám je Bohem, který touží po pomstě. "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: 'Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.'" (Ř 12, 19) Jestliže já miluji svého nepřítele, zatímco Bůh se mu mstí, pak jsem lepší než Bůh. Náš morální cit se bouří proti takovéto "teologii": Já mám svého nepřítele pouze milovat a věřit Bohu, že se mu pomstí. Jak najít řešení tohoto zapeklitého problému?

V listech apoštola Pavla. Problém je v tom, že apoštol používá termínů trestního práva při vysvětlování těch nejhlubších pravd evangelia, a proto bývá často nepochopen. Zajisté ho ani každý pochopit nechce, neboť jestliže je apoštolovo tvrzení pravdivé, museli bychom celou svou teologii přepracovat. V listu Římanům čteme, že Hospodin "dává spravedlnost bezbožnému" (Ř 4, 5). V těchto několika slovech zaznívá nejtroufalejší prohlášení Písma. Podle něho Bůh miluje hříšníky a bezbožné. Nesnaží se je dostat do pekla, ale právě naopak: Chce je vytáhnout z pekla, které si sami vytvořili, a uzdravit je ke spáse. Právě to totiž znamená, že Hospodin ospravedlňuje hříšníka.

Proč se této dobré zprávě nedostává v našem teologickém uvažování důrazu, jaký si zaslouží? Vysvětlení je prosté. Když uvažujeme o Bohu, náš "smysl pro spravedlnost" vyžaduje, aby i sám Bůh byl "spravedlivý", tj. aby miloval dobré lidi a trestal hříšníky. Další vysvětlení: My velmi toužíme po lásce - i po té Boží. Ale toužíme marně; lásky je mezi námi málo. Naší lásky vůči druhým i jejich vůči nám. S tím málem se snažíme moudře hospodařit. Vyžadujeme, aby nás druzí mimořádně milovali, zatímco my tu svou trochu dělíme mezi malé množství vyvolených, tak malé, aby se na každého dostalo alespoň něco.

Jsou tedy vyvolení, které milujeme, a ostatní, které už milovat nestačíme, což platí obzvláště o našich nepřátelích.

Dopouštíme se vážného teologického omylu, když svůj zažitý zvyk rozdělování lásky přenášíme na Boha. Domníváme se, že i On miluje jen nemnohé vyvolené a nemá dost lásky na to, aby jí zahrnoval každého. Nad ostatními mimo okruh svých vyvolených pak "spravedlivě" panuje. Odplácí jim podle jejich zásluh: dobré odměňuje, hříšníky trestá. Je pochopitelné, že rozumní lidé s takovýmto vybíravým Bohem nechtějí mít nic společného. Kde je tedy nějaká schůdná cesta?

Není jiná cesta než náš návrat od představy pomstychtivého Boha k Ježíšovu Otci, který "dává svému slunci svítit na zlé i dobré" (Mt 5, 45), který "je dobrý k nevděčným i zlým" (L 6, 35), který namísto poučování přijímá marnotratného syna polibky, který bez jakýchkoli výčitek odpouští dluh deseti tisíc talentů, a jehož věrným obrazem je Ježíš Kristus (Ko 1, 15), ten, který se i na kříži modlil za své nepřátele (L 23, 34).

Pokud je Bůh mstivý nebo jen "spravedlivý", proč bych já měl být lepší než On? Ale jestliže je takový, jaký byl mezi námi Ježíš Nazaretský, i já sám s radostí zkusím milovat ty, kdo mě proklínají, a zkusím se modlit za ty, kdo mě pronásledují... Ke všemu, i k lásce, mi dává sílu Kristus. Ale dává ji pouze On!

Poučení z klobouku

Následující příběh se stal v Americe. Jeden kazatel kázal se svou ženou evangelium na veřejných prostranstvích a v parcích. Jeho žena nejdříve zazpívala a zahrála na kytaru, pak - jakmile byli obklopeni zvědavým zástupem - muž kázal. Nakonec poslal kolovat svůj klobouk na dary. Svou evangelizaci ukončil krátkou modlitbou; prosil o Boží požehnání pro posluchače a děkoval za jejich příspěvky. Při jedné příležitosti se klobouk vrátil prázdný. Kazatele to však neuvedlo do rozpaků; svěřil své posluchače do Boží péče a uzavřel svou modlitbu slovy: "Děkuji ti, Pane, že jsem od těchto lidí dostal zpět alespoň ten klobouk." Pak odešel domů a následujícího dne pokračoval ve své službě s nezlomným zápalem.

Příběh nám připomíná apoštolova slova: "a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci" (Ef 5, 20). Z textu vyplývá, že máme děkovat Pánu, přestože je náš "klobouk" prázdný, když ho dostaneme zpět. Světští lidé to vyjadřují rčením, že člověk musí umět prohrávat. Nedostavil se viditelný výsledek, ale pokračuji. Jednou z nekrásnějších věcí, které kdy byly řečeny o Bohu, je tato: "on je dobrý k nevděčným i zlým" (L 6, 35). Tato slova vyřkl Ježíš, který svého Otce znal a jednal podle toho.

Je těžké naučit se těmto dvěma věcem: pokud něco dobrého dostaneme, musíme za to být velmi vděční, ale pokud činíme dobře ostatním, nesmíme očekávat vděčnost vůbec žádnou.

Vraťme se k příběhu, kterým jsme začínali. Co by se stalo, kdyby se kazatelův klobouk vůbec nevrátil? Byl by také vděčný? Jedná se o teoretickou otázku, na niž můžeme odpovědět zase jen teoreticky: ano, bylo by možné být vděčný i tak. Možná třeba takto: "Děkuji ti, Pane, že ten klobouk, který býval můj, sluší teď někomu jinému." Tato myšlenka se možná jeví jako legrační, ale jde o smrtelně vážnou věc: chceme být, zkoušíme být, daří se nám být vděčnými za všechno? Smíme jít dokonce ještě dál a ptát se: potvrzujeme Boží vůli v hloubi našich srdcí? Proč máme děkovat za vše? Vždyť ve světě je tolik kruté nespravedlnosti! Máme ji přijímat? A dokonce za ni děkovat?

Uveďme vše na pravou míru. Především musíme pečlivě posoudit, zda skutečně došlo k velké nespravedlnosti, nebo zda jen někdo nezranil naši pýchu či se nedotkl našich zájmů. Takové čestné sebezpytování zastaví mnohé protesty. Na druhou stranu, jestliže někdo opravdu zhřešil proti Božímu pořádku, smíme a musíme bojovat, abychom znovu nastolili zničený řád. Avšak i v takových případech existují důvody, proč být vděčný. Například: Můžu být vděčný, že jsem to byl já, kdo zasáhl. Kdyby byl na mém místě někdo jiný, možná by reagoval nemilosrdně a nesnažil by se o usmíření jako já. (Opravdu se o něj snažím?) Nebo: jaké požehnání, že se ta nespravedlnost stala právě mně, protože mé chování, když se snažím vrátit věci do pořádku, svědčí o Kristu před mými bližními. Můj nepřítel se ve mně nebo mým prostřednictvím může setkat s Kristem. Mé činy, můj "způsob boje" ho mohou dovést k osobní zkušenosti s Kristem.

Zdá se, že v tomto případě "za všecko" skutečně znamená za všecko. Je to lekce, která vyžaduje dlouhý čas, než se ji člověk naučí. Začneme tím, že budeme vděčni za málo, pak za trochu víc, pak za spoustu věcí a nakonec za všechno.

Pověra

Pověra zabíjí. Z varovných příkladů si uveďme jeden: "Jednu na první pohled zdravou ženu, matku pěti dětí přijali do jedné kanadské nemocnice. Měla podstoupit nějakou lehkou operaci. Tato operace proběhla hladce, pacientka nabyla vědomí, ještě než ji odvezli z operačního sálu. O hodinu později náhle zkolabovala a přes veškerou snahu lékařů druhý den ráno zemřela. Při pitvě byla objevena vnitřní krvácení, aniž by však byla zjištěna jakákoli jejich příčina. Později se lékaři dověděli, že když bylo nemocné pět let, předpověděla jí věštkyně, že zemře ve třiačtyřiceti. Týden před operací pacientka oslavila své třiačtyřicáté narozeniny a sestře a ošetřovatelce se zmínila, že nepočítá s tím, že by operaci přežila."

Tato žena se sama odsoudila k smrti tím, že uvěřila tomu, co o ní řekla věštkyně. V tomto případě vražedná předpověď přišla zvnějšku, ale člověk je dost chytrý i dost hloupý na to, aby si svými pověrečnými předpověďmi dokázal zničit život. "Cítím, že dnes budu mít špatný den." Tak někteří začínají den, aniž by pro své zbytečné sýčkování měli nějaký logický důvod. Ale jakmile je tato věta vyřčena, spustí se vnitřní, psychický mechanismus, jemuž se v odborné literatuře říká "sebesplňující předpověď". Takový člověk opravdu bude mít špatný den. Ale nemůže za to vinit "zlý svět", ale sebe samého, protože to byl on, kdo se vlastní rukou přivedl do neštěstí.

Naši pozornost si zaslouží vědecké vysvětlení moderních pověr. Podle něho se moderní člověk odcizil od lidí, od společnosti (individualizace). Stal se vykořeněným a postrádá sílu společenství, o které by se mohl opřít. Jeho uspěchaný život se na druhé straně stal nevypočitatelným, obtíženým hrozivými riziky. Bylo by dobré nahlédnout do budoucnosti, alespoň vědět, co se dá očekávat v příštích dnech - ale není pomoci. Ani věda, ani náboženství (ani jednomu už lidé nevěří!) nedávají spolehlivé odpovědi. A toto je chvíle pro návrat dávných kultů a pověr, v této chvíli člověk hledá pomoc u vykladačů snů, astrologů a guruů. Poslední věta jednoho francouzského filmu zní: "Lidé nikdy nebyli ochotni věřit tolika věcem, jako od té doby, co nevěří ničemu.

Prostá víra v milujícího Boha se vytratila, její místo tedy zaujímají zástupy zraněných a zraňujících pomocníků.

V oblasti náboženství bývají reakcí na všeobecně rozšířenou pověrčivost radikální učení a kázání. Ta nemluví jen o vnitřních, duševních mechanismech v člověku, ale o démonech, nadzemských mocnostech a zlých silách, které jsou mimo člověka, a o posedlosti jimi. V Bibli je silně zakotven tento pohled: Duch Svatý v nás pracuje ke spáse, ale proti němu současně působí svou silou Satan, který nás chce uvést do zatracení. S politováním musíme konstatovat, že mnoho věřících je zaujato více kázáními o Satanu, než těmi, která hlásají Ježíšovo vítězství. Ale Ježíš "odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství" (Ko 2, 15). Kvůli množství kázání o Satanově ničivé síle se často setkáváme s úzkostnými lidmi, kteří se - v důsledku své víry - spíše bojí ďábelských sil, než aby se radovali, že Ježíš má i dnes moc porazit každé prokletí, pověru nebo ďábelskou posedlost. I "biblicky" založené kázání může nadělat spoustu škody, jestliže s ním nejde ruku v ruce osvobozující síla Ducha svatého, jejímž charakteristickým znakem je namísto úzkosti chvála a radost z Kristova vítězství.

Máme všechno vsadit na jednu kartu?

Jedna žena si hořce stěžovala poté, co ji po neúspěšném pokusu o sebevraždu vzkřísili. Když vyprávěla svůj příběh, stále opakovala větu: "Ale já jsem vsadila všechno na jednu kartu." Tou kartou byl její manžel. Žili spolu šťastně patnáct let. Neměli děti; štěstí, které věnovali jeden druhému, jim stačilo. I u nich se však projevila pravda ukrytá ve známé maďarské písni: "Když rozděláš oheň, stejně uhasne, není lásky, která nepomine." Když pominula, její manžel odešel s mladší ženou a jeho manželka se pokusila o sebevraždu. "Vložila vše na jednu kartu," která ji zradila. Obyčejný člověk by to shrnul následovně: manžel je bídný hříšník a jeho žena nevinná oběť. Je tomu tak opravdu?

Nebudeme zacházet do detailů, položíme si pouze jednu otázku: je správné vsadit všechno pouze na jednu kartu? Určitě se jedná o okázalý způsob chování, v širším slova smyslu by mohl být nazván dokonce hrdinským, nemůžeme ho však zcela přijmout. A sice proto, že z Božího slova jsme se naučili něco lepšího. Konkrétně to, že ve skutečnosti máme své životy sázet na dvě nebo případně (o tom lze diskutovat) na tři karty: "Miluj svého Boha... Miluj svého bližního jako sám sebe." (Mt 22). Tato slova mluví o třech druzích lásky a ze zkušenosti víme, že kdo vsadí vše pouze na jednu z nich, jakkoli se může zdát hodnotnou, bude dříve nebo později ochromen touto dobrovolnou, hrdinskou jednostranností.

Je jednoduché vidět chybu v tom, když vše vsadíme na sebelásku. V tom případě miluji všechny ostatní - včetně Boha! - jen do té míry, do jaké taková láska obohacuje nebo ovlivňuje můj vlastní život. Mnohem těžší je uznat, že i vsadit všechno na milování Boha je stejně špatné. Bůh, jak věříme, od nás ani takovou lásku nepožaduje a takový závazek je nezdravý z hlediska duševní hygieny jako každá jiná "sázka na jednu kartu". Vysvětleme si to: v první řadě nás napadnou poustevníci a asketové, kteří se skrývali v hlubinách lesů a nepřáli si nikoho vidět. Můžeme to však aplikovat i na spravedlivé, kteří sami sebe sice nevyhánějí do lesů, ale prohlašují, že pro ně je Bůh vším ve všem. Mohou o tom horovat a zaníceně kázat, aniž by si uvědomili, že ve skutečnosti vedou velice omezený život: Deus et anime mea (Bůh a má duše nade vše).

Zastavme se proto u pravdy, která říká, že "nit trojitá se teprv nepřetrhne" (Kaz 4, 12). Platí to ovšem pouze tehdy, jsou-li všechna tři vlákna nitě těsně propojena. To znamená, milujte Pána, svého Boha, který vás pošle, dokonce ještě předtím, než ho začnete uctívat (viz Mt 5, 23-24), ale určitě i potom, k vašemu bližnímu, abyste ho mohli velice milovat. A pak: chci-li vážně milovat svého bližního, uvědomím si, že na to má síla nestačí. Moje duše se učí dokonale milovat bližního díky vztahu vzájemné lásky s Bohem. A nakonec, jak nedávno objevila psychologie, a co mnoho věřících stále odmítá přijmout, Boha a svého bližního mohu milovat opravdově pouze tehdy, jsem-li na tom dobře sám se sebou, miluji-li sám sebe. Přijměme to, jsme chybující věřící a stále máme některého druhu lásky příliš mnoho nebo málo. Měli bychom však přinejmenším teoreticky pochopit, že zdravá lidská bytost bude splétat spravedlivě rozdělenou trojitou nit nebo, abychom se vrátili k původnímu podobenství, vše vsadí na tři karty.

Svědomí

"Buď pánem své vůle a služebníkem svého svědomí" - v tomto přísloví je skryta pravá životní moudrost. Zní sice pěkně, ale to, jak vlastně svědomí funguje, si žádá vysvětlení. U většiny lidí je vůle ovládána základními životními instinkty. Chtějí lásku, peníze, štěstí a slávu. Skutečně hodnotný život však začíná tímto rozhodnutím: Chci být člověk. Chci být člověk, který rozumně uvažuje, soucítí s ostatními a slouží společnosti. Pánem své vůle se stanu, pokud dávám pozor, aby mé rozhodnutí být skutečně lidským bylo opravdu uskutečňováno a abych nebyl vražednou a nelidskou "vůlí většiny" strháván mezi anonymní masy.

Problém svědomí je složitější. Teologové, psychologové a vědci z mnoha jiných vědních oborů diskutují o jeho pravé podstatě. A kolik jen existuje vědeckých škol, světových názorů a ideologií, tolik na tuto otázku zazní odpovědí. Tento široký problém lze zjednodušit do jedné základní otázky: je svědomí nejvyšším soudem, nebo je pouze prostředníkem? Vytváří své odmítavé nebo souhlasné soudy, anebo je pouze zprostředkovává? Je nezávislou dílnou, nebo dostává materiál, který zpracovává, odjinud? Abychom to ještě více zjednodušili, platí lidové rčení: "slovo svědomí - slovo Boží"? Nebo svědomí samo potřebuje očištění, uzdravení, osvícení svatým Duchem, jinak jeho hlas zůstává "neurčitým zvukem"? My věříme té druhé odpovědi. Pojďme v přemýšlení trochu dál a uvědomme si velký rozdíl mezi oběma postoji. Je-li svědomí nejvyšším soudem, pak jsem sám svým vlastním soudcem, a když naslouchám a rozumím hlasu svého svědomí, promlouvám sám k sobě. Na druhou stranu, dostává-li mé svědomí pokyny odjinud, pak je celé mé já souzeno za své činy, opomenutí a hříchy vyšším soudcem. Je pochopitelné, že si lidé tuto nepříjemnou pravdu přejí popřít a - obvykle z "vědeckých" důvodů - trvají na tom, že svědomí není více než "společenský výtvor". Tvrdí, že to, co do mě vložili v dětství, to se bude po celý život ozývat v mém svědomí. To by znamenalo, že jeho příkazy jsou relativní, u každé osoby rozdílné a nemusejí být brány vážně.

Musíme však přijmout, že ačkoliv tento výlučně lidský duchovní orgán má obrovský smysl (poučuje nás o Zákoně, viz Ř 2, 14-16!), nemění to nic na skutečnosti, že v hříchu je i samo svědomí zkaženo, a proto potřebuje uzdravení, spásu. Slovo Boží mluví jasně: "...krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu..." (Žd 9, 14). Jeden ze světoznámých psychologů, Viktor Frankl, během svých výzkumů přišel na to, že člověk nemůže sám sobě předepisovat morální zákony. Měl (přinejmenším!) odvahu ve svých knihách psát slovo "Bůh" s velkým počátečním písmenem. V jedné z těchto knih ("Der unbewusste Gott", míněno "Bůh, který žije a pracuje ve světě našeho podvědomí") napsal: "Za mým já nestojí nějaký druh všelidského nadčlověka (superego). Za naším svědomím stojí skutečnost Božího Ty, která se obrací k nám. Kdyby to byl pouze lidský výtvor, hlas svědomí by neměl moc..." Dejme tomuto učení za pravdu a na jeho základě dodejme k poučce, kterou jsme začínali: Buď pánem své vůle, služebníkem svého svědomí a udělej ze svého svědomí služebníka Ježíše Krista.

Heretici

Chvála herezi

Ty největší osobnosti v dějinách křesťanství byli zpočátku heretiky. Potom je historie rehabilitovala a dnes už jsou to "hrdinové víry". V čele této řady stojí Ježíš Kristus. Byl obviněn z hereze, odsouzen na smrt za rouhání a přibit na kříž. První mučedník, Štěpán, byl také heretik, a to nejen v očích židů, ale i té větší z obou frakcí, které se vytvořily v jeruzalémském sboru z důvodu odlišných náboženských názorů. Je známo, že se už na počátku vyskytlo následující rozdělení: menšina osvícenějších helénistů stála proti většině křesťanů ze židů, kteří se dále drželi tradic svých předků. Tento konzervativní tábor považoval za heretika i apoštola Pavla, protože netrval na obřízce, svěcení soboty a jídelních předpisech.

Když se stalo křesťanství státním náboženstvím, začali být "heretici" krvavě pronásledováni. Prakticky to byl císař, který z pozice moci (tedy mečem) rozhodoval, kdo je heretik a kdo pravověrný křesťan. Z mnoha jiných je nejtypičtější příklad Jany z Arku. Této venkovské dívce bylo sedmnáct let, když poprvé slyšela "hlasy". S jejich pomocí se dostala do vysoké politiky a vedla vojska od vítězství k vítězství, přičemž stála proti státu, církvi, králům, kléru, inkvizici i papeži, a když se stala francouzskou národní hrdinkou, byla roku 1431 upálena jako nebezpečná kacířka. Načekala se dlouho - za svatou ji prohlásili až roku 1920. Z dlouhé řady osobností, které stihl podobný osud, zmiňme jen Jana Husa a Girolama Savonarolu. I oni byli heretici, i oni byli upáleni na hranici. Osudem Martina Luthera byla exkomunikace kvůli kacířství, a samozřejmě byl za heretika považován i Jan Kalvín, a to nejen katolíky, ale i některými směry reformace. Nemusíme ani mnoho "hřešit", nemusíme se ani příliš vzdálit od svatých tradic, a přesto se můžeme lehce ocitnout ve společnosti exkomunikovaných heretiků.

Jestliže někoho pohoršuje, že jsem Ježíše nazval heretikem, tomu připomínám, že se v této knize Ježíše dotýkáme z pohledu historie, nikoliv dogmatiky. Podle mého názoru není pro Ježíše hanbou, ale naopak výsadou, že za své kacířství podstoupil smrt na kříži. Ani já se nebudu stydět, když někteří tuto mou knihu ohodnotí jako naprosto kacířskou. Z toho, co bylo zmíněno, je už jasné, jak relativním pojmem je hereze. Má osobní vzpomínka je toho dokladem: Když jsem byl ve Finsku a jeden průměrně informovaný církevní pracovník zjistil, že jsem kalvínského vyznání, spontánně vyhrkl: "Ale vždyť je to sekta!" Uprostřed té masy Finů, kteří jsou téměř ze sta procent luteráni, je skutečně možné dívat se na těch několik kalvinistů, kteří se tam zatoulali, jako na sektáře. Na druhé straně by zase mohli přísní skotští nebo holandští kalvinisté nazývat sektářem nějakého zatoulaného luterána. Také je známo, že někteří naši duchovně nevyspělí katoličtí bratři pohlížejí na všechny protestanty jako na ty, jejichž cesta vede rovnou do pekla. Ti, kdo rádi používají nálepky a mezi nimi třeba i nálepku "hereze", ti tím vypovídají spíše sami o sobě, než o těch označených.

Charakteristickým znakem hereze je, když nějaká menšina, tu a tam to může být třeba i jedinec, sebere odvahu a postaví se proti většině. Bez ohledu na diskutabilní argumenty pro a proti musíme z psychologického hlediska ocenit, že existují lidé, kteří na sebe vědomě berou bolestné následky svého odporu vůči většině. Podle svědectví historie jsou tito heretici, kteří vystupovali z loudavé masy, těmi, kdo posunuli svět kupředu. Sluší se tedy, abychom "bludy" heretiků řádně zkoumali. Vyjděme z toho, že spása našeho světa přišla díky "herezi" našeho Mistra.

Je bez pochyby, že jsou i heretici, kteří nejednají z čistých pohnutek. Existují takoví, kteří se musejí lišit za každou cenu, ctižádostivci, rebelové... Stačí, když si při pohledu na ně vzpomeneme na Gamalielovu moudrost: "...pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit..." (Sk 5, 38-39).

Co se týče této knihy, jistě se najdou i tací, a nebude jich málo, kteří řeknou: "Konečně! Konečně někdo řekl to, co si myslíme a čemu věříme i my." Již celá desetiletá mám možnost sledovat hnutí obnovy ve světovém křesťanstvu. V dnešní době jsou nejvíce slyšet evangelikálové, fundamentalisté a pietisté. Ale nevymřeli ani přemýšliví věřící. Nechci se pouštět do sporu s jinak věřícími, budu šťastný, když dospějeme k pokojnému soužití jeden vedle druhého. Všichni, tedy jistě i já, se musíme zbavit předsudků a musíme se naučit - za současného zachování si své odlišnosti a za vzájemné úcty - společně chválit toho, který dává svému slunci svítit na pietisty i liberály a déšť posílá na pravověrné i heretiky.

Byl Ježíš heretikem?

Jsem stále více přesvědčen, že Ježíš je největší hodnotou celého křesťanstva. Chodit do kostela a číst Bibli má smysl jen proto, že se zde jedná o Ježíše. A co víc! Já ten okruh rozšířím a řeknu, že Ježíš Kristus je největší hodnotou celého lidstva. Ježíš je jedinou a hlavní nadějí lidstva. Dospěli jsme k tomu, že se člověk buď naučí následovat Ježíše a bude žít, nebo ho bude ignorovat a zahyne. V současnosti velká většina lidstva Ježíše neposlouchá, a tak ne náhodou směřuje následkem toho přímo k záhubě.

Ale kým byl tento Ježíš? Člověk by si řekl, že je to jednoduchá otázka, ale když si uvědomíme množství odpovědí, které na ni dostaneme, budeme ohromeni. Ateistický filozof, který se bude zabývat jeho osobou, nám řekne, že Ježíš byl takový a takový. Něco nám řekne i socialistický revolucionář - něco úplně jiného. Na otázku "Kdo byl Ježíš?" dostaneme rozdílné odpovědi i v rámci křesťanství. Římský papež nám odpoví jinak než jihoamerický katolický biskup, atd. Je zarážející, kolik různých odpovědí na tuto otázku můžeme dostat. Ale je to dobře, protože to tento problém dělá živým. Podle mého názoru si na otázku "Kdo je Ježíš?" musí znovu odpovědět každá další generace. Pochopili naši předkové správně, kdo byl Ježíš? V poslední době jsme poznali mnoho nových věcí o světě i o člověku. Co můžeme odpovědět na otázku: "Kdo byl Ježíš?" ve světle těchto poznatků? Máme dvě možnosti, jak přistupovat k tajemství Ježíše Krista. Odpověď můžeme najít, budeme-li postupovat shora dolů nebo zdola nahoru. Pohled shora dolů je přístupem dogmatiky a jde v něm o to, že Otec, Syn a Duch svatý tvoří Boží plnost. V ní Ježíš, tedy Syn, žije ve společenství Otce a Duchem svatým. Druhou možností je pohled zdola nahoru, a to je historický přístup. Kdo k Ježíši přistupuje ze strany historie, ten vyjde z toho, že v Nazaretu vyrostl jeden mladý člověk. Když mu bylo kolem třiceti let, vystoupil, začal kázat a pak ho odsoudili na smrt. Na smrt ho odsoudili právě kvůli herezi. A tím jsme se dostali k věci! Když položím otázku: "Byl Ježíš heretik?", už jsem tím vlastně rozhodl o způsobu našeho společného uvažování a kterým směrem se bude ubírat. - "Byl Ježíš heretik?" To je typicky historická otázka! Na smrt ho odsoudili jako heretika. Ale v čem spočívala jeho hereze? Vážím si těch, kteří se cestou dogmatiky, cestou filozofie Boha snášejí z výšin teologie do každodenního světa. Ale já věřím, že je třeba znovu prožít to, co se přihodilo před dvěma tisíci lety - tak, jako se ve vývoji lidského zárodku odvíjí celá historie vývoje člověka. My musíme jít ve stopách toho muže z Nazareta a zjistit, jak k tomu došlo, že ho odsoudili na smrt za herezi.

To slovo si nejdříve musíme vysvětlit. Heretik. Co to znamená heretik? Kdo je to heretik? Odpověď se nám vejde do čtyř písmen: heretik je jiný. Výrazně se odlišuje od ostatních. Když si to rozebereme trochu více, musíme vedle sebe postavit tři činitele. Je dán určitý společenský a náboženský systém, který lépe či hůře funguje, a v něm se objeví někdo, kdo je jiný! Přemýšlí, učí a koná jinak, než společenský a náboženský řád požaduje; takto vzniká napětí mezi heretikem a danou společností. Vyvstane napětí a začne boj a čím více je v sázce, tím spíše jde o boj na život a na smrt. Ježíš byl heretik a v sázce bylo mnoho, je tedy pochopitelné, že boj skončil jeho smrtí.

Nyní ukážu příklad tohoto napětí. Jak se z někoho stane heretik a jaký je jeho osud? V desáté kapitole Janova evangelia říká Ježíš podivuhodné věci: ",Já a Otec jsme jedno.' Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: ,Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?' Židé mu odpověděli: ,Nechceme Tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh!'"Ježíš tedy vyznal, že on a Otec jsou jedno! Řekl něco, co se do tehdejšího náboženského systému nehodilo, a oni to vzali jako rouhání a chopili se kamenů, aby ho ukamenovali. Dokonce, jak si můžeme všimnout, Písmo praví: opět se chopili kamenů! Takže ne poprvé! Toto napětí se stupňovalo, až se z něj zrodila smrt. Židé nad Ježíšem vynesli rozsudek smrti a přinutili Piláta, aby ho nakonec vynesl také. Je zajímavé, že už v samotné Bibli se setkáváme se slovem heretik (řecky hairetikos) a hereze (řecky hairesis). Bude velmi poučné nalistovat si pár míst, kde se toto slovo vyskytuje. Například Sk 24, 5. "Shledali jsme (židovská velerada, náboženští činitelé), že tento člověk jako morová nákaza po celém světě vyvolává nepokoje mezi Židy a je hlavou nazorejské sekty." Potom v poslední, 28. kapitole - Pavel už je v Římě jako zajatec a nechává k sobě pozvat představené židovské synagogy. Mluví s nimi a vydává svědectví o své víře. Na to představení řeknou: "Rádi bychom slyšeli, jaké je tvé smýšlení, neboť je nám znamo, že všude jsou proti této sektě." (V obou případech je na místě českého sekta v řečtině hairesis.) Takže se zrodila nazaretská hereze, proti níž všude brojili. V knize Skutků máme také zaznamenáno, jak. V 17. kapitole apoštol Pavel káže v Tesalonice, ve městě dojde ke srocení davu, zajmou ty, kteří se zajímají o evangelium apoštola Pavla; odvlečou je k představeným města a křičí: "Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám a Jáson je přijal do svého domu! Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš!" Je překvapivé, co se stalo z tohoto mírumilovného hnutí nazorejců: "Buřiči!" "Pokládají za krále někoho jiného: ne římského císaře, ale Ježíše!" Je velmi poučné, jak lidé zkreslují pravdu. Ježíšovi následovníci ve skutečnosti usilovali o nový svět lásky, míru a pravdy a vládce tohoto nového světa není tady nebo tam, ale tím vládcem je Ježíš Kristus. Poučné je, jak rychle se z Ježíšova hnutí stala "hereze", a proto jeho příznivce pronásledovali jako heretiky! No, naším úkolem je tedy rozebrat, co bylo tou "herezí" v Ježíšově hnutí. Jak už jsem řekl, heretik = jiný. Jiný než ostatní. A to platí zvláště o Ježíši. Byl jiný, velmi jiný než lidé v jeho okolí a za to musel zaplatit smrtí. Ale co to je "jiný"? Zde opět zdůrazním něco velmi důležitého. Byl jiný ve svém učení. To se dá lehce ověřit. Ježíš přinesl nové myšlenky. Ale jeho jinakost se tím nevyčerpává, byla mnohostranná. Opět budu číst z Písma, abych ukázal něco víc, než bylo Ježíšovo učení a skutky, a čím se Ježíš lišil od vůdčích osobností své doby.

»Znovu přišli do Jeruzaléma. Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší a řekli mu: "Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?" Ježíš jim řekl: "I já vám položím jednu otázku; odpovězte mně; a já vám povím, jakou mocí to činím! Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe či od lidí? Odpovězte mi!" I dohadovali se mezi sebou: "Řekneme-li 'z nebe' namítne nám: 'Proč jste mu tedy neuvěřili'? Řekneme-li však 'od lidí'?" - to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: "Nevíme." A Ježíš jim řekl: "Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím." « (Mk 11, 27-33)

Tato scéna je mimořádně zajímavá. Hlavním problémem byla moc. Jakou mocí to činíš? Jak jsi přišel k tomu, že vystupuješ a učíš? Kdo tě k tomu zmocnil? Vystoupit a učit se dá z lidské vůle a bez Božího pověření, ale je možné k tomu to pověření od Boha dostat. Na jiných místech evangelia čteme ještě o třetí možnosti. Zákoníci tvrdili, že dal Ježíšovi zmocnění Belzebul. Neboli, že své činy koná s pomocí démonských sil. Takže byla velmi zajímavá otázka, jak Ježíš přišel k tomu, že koná mocné činy, učí a koná s viditelnou mocí. Tato otázka velekněží zneklidňovala. Nejlacinější odpověď na ni byla, že od Belzebula, protože nechtěli uznat, že od Boha. Ježíš geniálně odpověděl protiotázkou: "Jakou mocí to činím? Nejdříve vysvětlete, odkud pocházela moc Jana Křtitele. Pověřili jste ho vy? Ne! Konal to lidskou silou? Proč jste mu tedy neuvěřili?" Byli zmateni a neodpověděli mu. Řekli: "Nevíme." Na to odvětil Ježíš: "Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím." Jinými slovy: "Vy to víte moc dobře a jen pro svou zkaženost nechcete přijmout, že moje pověření nepochází od vás, ale od Boha!"

Vy to opravdu nevíte? Ze skutků, zázraků a síly, která ze mě vyzařuje, nechápete, odkud jsem k tomu dostal zmocnění? Vy to ani vedět nechcete? Protože jen tak je možné nevědět, odkud jsem to zmocnění dostal! Ježíš byl velmi mírný a pokorný, můžeme o něm říci mnoho dobrých věcí, ale je jasné, jak neotřesitelná byla jeho vnitřní jistota, že dostal pověření bezprostředně od Otce, že jsou s Otcem jedno, že je Otci plně podroben a je jím naplněn, že s ním přišel mezi lidi Bůh. Při vší jeho skromnosti v něm byla tato jistota neotřesitelná. Zde je tedy prvopočátek Ježíšova kacířství. Proč byl Ježíš heretikem? Protože nezapadal do oficiálních struktur. Své poselství dostával bezprostředně od Otce a přímo ho předával lidem.

Na konec ještě přidám jednu myšlenku, kterou bych rád přiblížil to, jakým byl Ježíš heretikem, i vašim srdcím. Dosud jsem pouze řekl, že byl jiný než většina. Velmi jiný! Byl nesnesitelně jiný. Ale co bylo evangeliem v tomto heretiku Ježíšovi (a je to nejdůležitější myšlenka dnešního večera), že byl tak jiný, že se v jeho přítomnosti stávali jinými i ostatní lidé. Takže tomu nebylo tak, že by byl prostě jen jiný a ostatní by ho za to oslavovali nebo zatracovali. Ježíš byl nakažlivě jiný. Byl tak jiný, že když se někdo dostal do jeho blízkosti, stal se také jiným. V tom šťastnějším případě přijal Ježíšovu jinakost a začal ho následovat. V bolestnějším případě se Ježíši vzepřel a stal se jiným, protože v něm vyvstala žárlivost, nenávist a závist. Takže ten, kdo mu řekl "ne", se také stal jiným. Ježíš byl natolik božsky odlišný, že lidi provokoval k rozhodnutí. Buď aby mu řekli: "Ano, i já se chci stát jiným než ostatní." Anebo: "To se nedá vydržet! Tu čistotu, pokoru, tu Boží moc, která je v tomto prostém nestudovaném tesaři, nelze odpustit!"

Dobrá zpráva je, že Ježíš byl heretik tím, že byl velmi odlišný. Ale byl odlišný nakažlivě, provokativně. Pomalu se kolem něho vytvořil zástup učedníků, kteří si řekli: "I my bychom chtěli být jiní než ostatní lidé, tak jako byl Ježíš."

Spasení z nábožnosti

Vyšli jsme z toho, že Ježíš byl heretik - v tom smyslu, že byl jiný! Myslel i jednal jinak než jeho okolí. Ještě něco o jinakosti; něco o spasení. Ježíš se odlišoval od věřících a teologů své doby i v této nádherné a majestátní věci. Obecně se mělo za to, že je člověk padlý, hříšný, hodný odsouzení, smrti a věčného zatracení. Člověku je potřeba v jeho hříšnosti nějak pomoci, dopomoci mu k odpuštění. Spasení je, když se nějak vypořádáme s lidskými hříchy. Ježíš byl v této věci mnohem radikálnější než ostatní. Ostatní totiž tvrdili, že člověk sice hřeší, ale koná také dobré skutky. Protikladem k hříchu může být třeba nábožnost. Právě nábožnost může být řešením lidské hříšnosti. Když se člověk modlí, nebo si pro sebe mumlá verše z Tóry, nachází se ve vztahu spasení, ne jako když... A teď následuje výčet hříchů. Ježíšův radikalismus spočíval v tom, že podle něho je člověka nutné spasit i z nábožnosti. Tím se dostal do osudného konfliktu s teology své doby. Můžeme to vyjádřit tak, že člověk nepotřebuje spasení jen ze svých špatných sklonů a hříchů, ale i z dobrých vlastností a z nábožnosti. Jen tak mezi řečí zmíním mateřskou lásku. Mateřská láska nepotřebuje spasení? Tento sám o sobě úžasný, dokonalý dar a bohatství? Mateřská a rodičovská láska bezpochyby patří mezi kladné lidské vlastnosti, a přesto ti, kteří ji prožívají, dávají ji nebo dávali, ti tiše a se sklopenýma očima uznají, že i rodičovská láska spasení potřebuje.

Ježíš šel ještě dál, byl ještě radikálnější a tvrdil, že lidé potřebují spásu i ze své nábožnosti. Co je to nábožnost? A co je to spasení z nábožnosti? Ve třetí kapitole prvního listu Janova čteme: "Kdyby nás totiž odsuzovalo naše srdce, Bůh je větší než naše srdce a ví všechno." (1J 3, 20 NBK) Jsem přesvědčen, že se zde jedná o dokonalý popis spasení a nábožnosti. Podstatou nábožnosti je, že nás naše srdce obviňuje. Slovy moderní psychologie: v našem srdci je úzkost, pocit viny, máme sebetrýznivé tendence a těmi žijeme s Božím jménem na rtech. To je nábožnost. Všimněme si nábožných lidí. Jsou úzkostliví, trápí se vědomím vlastní hříšnosti a vždycky jsou náchylní k sebetrestání a k ustavičnému pokání. Církev je pak obdaří učením o lidské zkaženosti a asketickými cvičeními, která jejich sklony k sebetrýznění dovedou k úplné dokonalosti. Toto je nábožnost. Naše srdce nás odsuzuje. A do této situace přišel Ježíš a kázal, že Bůh je větší než všechno, co se děje v našem srdci. To je evangelium: Bůh je větší než celý tento náboženský mechanismus. Je pochopitelné, že to Ježíšovi nemohli odpustit. On kázal Boží lásku a ne duchovní cvičení. Ježíše je možné postavit do protikladu i vůči Janu Křtiteli. Jan Křtitel mluví o neuhasitelném ohni: pšenice bude shromážděna do sýpky, ale plevy budou spáleny neuhasitelným ohněm. Takže dobří a zlí lidé budou rozděleni - hříšníci budou spáleni neuhasitelným ohněm. Pro Janovu povahu je tento "neuhasitelný oheň" charakteristický. Pro Ježíšovu povahu je naproti tomu charakteristická královská hostina. Ježíš ji zmiňuje několikrát v různých obměnách; jsou tam povoláni i zmrzačení a chromí i všelijak nehodní. Bůh zve hříšný svět na královskou hostinu. Zde je Ježíšův pohled na spásu - člověka je nutno spasit i z úzkostlivé nábožnosti. Řečí mystiky není spasení nic jiného než "ponoření se do Boží lásky". Toto Ježíš kázal, podle toho jednal a pomáhal lidem, aby se do Boží lásky ponořili. Takto vypadá spasení podle Ježíše.

Druhá myšlenka: Zbožní lidé té doby se vyznačovali tím, že upřednostňovali Boha na úkor člověka; Ježíš upřednostňoval člověka na úkor náboženství. Ne na úkor Boha, protože není možné být zaměřen na druhé lidi a Boha z toho vynechat. Ježíš byl zaměřen na člověka na úkor nábožnosti. Zde by bylo možno citovat celou řadu veršů. Jen si vzpomeňme na to, jak uzdravoval a jaké pohoršeni způsobil tím, že nebyl dostatečně teocentrický, nedodržoval dostatečně přísně sobotu; milejší mu byl nemocný člověk, kterého uzdravil i přesto, že byla sobota. Nebo můžeme vzpomenout na tvrdé podobenství, které Ježíš vyprávěl o milosrdném Samaritánovi. Je zde zbitý a zraněný člověk a jdou kolem něho představitelé náboženství: kněz a levita; a to, že toho člověka obešli, si jistě patřičně teologicky zdůvodnili: "Krev znečišťuje!" A mohli mít jistě i jiné náboženské pohnutky k tomu, aby ho mohli obejít - a oni ho také obešli. A pak tam byl ještě někdo jiný - Samaritán, který zastavil a slitoval se nad ním. Ježíšův způsob uvažování ukazuje naprosto jasně jiný text: "Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mt 5, 23-24). Jasně zde vyjadřuje svůj postoj k náboženství a mezilidským vztahům. Jestliže si při provádění náboženských úkonů vzpomeneš, že jsou v nepořádku tvé vztahy k jinému člověku, pak zanech náboženství a jdi napravit své vztahy!

V tehdejším světě to byla obrovská hereze, protože tento svět byl zatížen především na "miluj Hospodina, svého Boha!". Věděl sice, že za tím následuje ještě "miluj bližního svého", ale když se na životy a skutky tehdejších zbožných a svatých podíváme dynamicky, nebo třeba z pohledu statistiky, musíme říct, že lidé Ježíšovy doby žili hlavně tím prvním: "Miluj Hospodina!" Především miluj Hospodina! Ježíš ten, abych tak řekl, "dynamický posun", provedl ve prospěch člověka: "Miluj svého bližního!" Tvůj vztah k bližnímu je přinejmenším tak důležitý, ne-li důležitější, než tvoje plnění náboženských povinností. V tomto bodě došlo k ostrému střetu a můžeme koneckonců říct, že tato cesta Ježíše dovedla až na golgotský kříž. Ježíš ve sporech se zbožnými své doby používal humor i hluboké teologické argumenty. O tom je řeč i v sedmé kapitole Markova evangelia. Jde o to, proč Ježíšovi učedníci nejsou "nábožní"? Proč nedodržují náboženská pravidla? "Řekl jim: ,Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: »Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne...« ...Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.' A ještě řekl: , Jak dovedně (v orig. "pěkně") rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! '"

Když čtu tento text, vždycky mi utkví, že rušili pěkně... Rušit Boží přikázání je možno hrubě a rouhavě, nebo je Boha možno jednoduše zapřít - ateismus apod.; ale nábožnost je ve stálém pokušení, aby rušila Boží vůli a prosazovala lidské myšlenky a tradice pěkně. Ve 21. kapitole Matoušova evangelia je podobenství, v němž Ježíš říká: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království." - "Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měli za proroka."

Když srovnáme oba tyto postoje a pokusíme se proniknout do myšlení té druhé strany, pochopíme, že zde nebylo jiné východisko než "na smrt s tím heretikem Ježíšem!" Další myšlenka: Ježíš a Starý zákon. O jejich vztahu jsem mluvil již v průběhu předchozích večerů. Nechci se opakovat, ale rád bych tuto věc doplnil, aby naše představa byla správná a úplná. Jaký byl Ježíšův pohled na Starý zákon a do jaké míry byla jeho cesta spasení ovlivněna Starým zákonem? - Pro Ježíše byl pochopitelně Starý zákon slovem Božím, ale v poněkud volnějším smyslu, protože on nepřicházel k Boží pravdě skrze literu, ale tuto literu naopak četl ve světle Boží pravdy; a proto tedy mohl říct "slyšeli jste, že bylo řečeno, já však vám říkám..." On znal Boží vůli a byl v jeho lásce i v něm samém i bez Bible. Právě proto tak dobře vykládal Starý zákon. Je to složitá otázka a já v tomto srovnání uvedu jen závěr. Podle mého názoru - a mnoho teologů samozřejmě tvrdí totéž, nevymyslel jsem si to - i podle názoru současné teologie nebyl pro Ježíše centrem Starého zákona Mojžíš, ale Izaiáš, a sice Iz 53. Tento zpěv, v němž se píše o tom, že Hospodinův trpící služebník nesl naše hříchy, se ve Starém zákoně vyjímá téměř jako nějaká tajuplná vložka. Věříme, že byl ubit od Boha a že trpěl za nás. Teologové tvrdí, a s vírou to vyznávám i já sám, že spíše než Mojžíšův zákon, byla pro Ježíše jádrem Starého zákona právě tato kapitola. On se nestavěl proti Starému Zákonu, ale nad něj. Starý zákon mluví o tom, jak pod zvláštním Božím vedením někteří tento "podzemní pramen" nalezli. Navzdory všem hlasitým prohlášením došli k tomu, že svět vykoupí "trpící služebník" a ne všechna ta proroctví o krvi, zemětřeseních a Božím hněvu. V židovském národě se postupně zrodilo očekávání vítězného Mesiáše. Ježíše se pak snažili přimět k tomu, aby tuto roli naplnil, ale on ji nepřijal. Není divu, že tato očekávání vyvstala, neboť i ona mají biblický základ, ale pro Ježíše byl Iz 53 ze všech proroctví nejdůležitější a nejzávaznější. A odsud vychází nevyřešený a neřešitelný spor o to, za koho se Ježíš považoval. Považoval se za Mesiáše, nebo ne? Biblické bádání směřuje spíše tím směrem, že se nepovažoval za Mesiáše, ale spíše za onoho "trpícího služebníka". Ale v lidu, dokonce i mezi dvanácti Ježíšovými učedníky natolik vřela a plála touha po tom jiném Mesiáši, že na Ježíše uvalili mesiášský titul a po Velikonocích ho ctili jako Mesiáše. Pomalu a postupně pak vyšlo najevo, že Ježíš skutečně byl Hospodinovým Pomazaným (jak se titul "Mesiáš" překládá do češtiny), ale ne v tom smyslu, jak to vyžadovaly lidové představy.

V desáté kapitole Markova evangelia je tento nádherný verš: "Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." Ježíš vybudoval království služby. Ježíš byl Mesiášem-služebníkem až do té míry, že za svůj lid položil život.Vrcholem jeho služby byla smrt na kříži! - Už mnohokrát jsem mluvil o tom, že tato smrt na kříži nesloužila k uklidnění a usmíření Božího hněvu. "Já a Otec jsme jedno." - a když trpí Ježíš, trpí s ním i Otec! Tuto cestu ale musel projít, aby ukázal hloubku a nepředstavitelné bohatství Boží lásky. Golgotský kříž tedy mluví o Boží lásce, nikoliv o Ježíšově lásce v protikladu k Božímu hněvu. Mluví o lásce Boha, který se ztotožňuje s lidstvem. Ať je člověk jakkoli hluboko, Bůh sestupuje ještě níže, aby člověka vyzdvihl. Ježíšovo učení o spáse bylo ponořit se do Boží lásky a tu je nejlépe vidět na golgotském kříži. Tam je vidět, kým je Bůh. A samozřejmě je tam také vidět, kdo jsem já, jací jsou nábožní i jací jsou ti, kteří nábožní nejsou, je tam vidět, jaký je člověk. Na kříži je možno nejlépe vidět a také tam bylo možno nejlépe zakusit. Tam je opravdu možné ponořit se do Boží lásky. Myslím, že není třeba mnoho mluvit o tom, že ovocem spasení je zase jen láska. Tak, jako spasení spočívá v tom, že se ponořím do Boží lásky, jeho výsledkem je potom to, že neseme ovoce Boží lásky. O tom učil i Ježíš ve svých podobenstvích. Asi nejúžasnější je podobenství o dvou dlužnících. Jeden dlužil deset tisíc talentů, a protože nebyl schopen zaplatit, čekalo ho vězení pro dlužníky, ale král mu ve svém milosrdenství odpustil. A nyní přichází závazek. Dlužník se ponořil do Boží lásky a dostalo se mu odpuštění hříchů. Nyní by tedy mělo následovat, že tuto lásku bude předávat dál, ale podobenství praví, že namísto toho začal škrtit člověka, který mu dlužil směšnou částku. Ježíš tak upozornil na to, že Boží lásku můžeme ohrozit nedostatkem své vlastní lásky. Ovocem spasení je tedy láska k našim bližním.

Ještě tuto poslední myšlenku, že totiž podle Ježíše se nevine cesta ke spasení pěkně rovnoměrně stále vzhůru, ale nachází se na ní zlom. Zlom a obrácení v tomto případě znamenají totéž. Tato myšlenka je pěkně vyjádřena v osmé kapitole Markova evangelia: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mně. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl získat zpět svůj život?" - Zapři sám sebe! To je ten zlom v lidském životě. - O tom by se zase dalo dlouho mluvit, ale z této kazatelny přece vždycky zaznívá, že není hříšné samo mé Já, že nemáme ničit své Já. Tím, co je třeba zapřít, aby se mohl rozvinout můj život a má osobnost v té podobě, jak to zamýšlel Bůh, je ta zkažená a hříchem svázaná stránka našeho Já. - "Následuj mě!" to je Ježíšův vzkaz pro nás. Následuj mě, ne mou literu, ne Bibli! Mě! Mě, který jsem zemřel a vstal; mě, který žiji! Následuj mě! To je Ježíšovo učení o spasení.

Nepřidáš se k většině

Nepřidáš se k většině. (2M 23, 2) Nepřizpůsobujte se tomuto věku! (Ř 12, 2) Plamen Ducha nezhášejte! (1Te 5, 19)

Slyšeli jste tři verše, v každém z nich se píše, abychom něco nedělali. I takováto negativní formulace nám může posloužit jako výchozí bod pro celý řetězec myšlenek, zvláště pak jestliže ji doplníme o "ale naopak..." Nepřidávej se k většině, ale naopak... Co mám tedy vlastně dělat? Nepřizpůsobuj se tomuto věku, ale... Jak se mám tedy chovat? Nezhášej plamen Ducha, ale... Jak mám tedy plamen Ducha střežit? - To jsou neobyčejně bohatá témata.

Nepřidáš se k většině! Je třeba dokazovat, že Ježíš (pokud někdo, tak Ježíš!) nešel s davem a nenechal se jím unášet? Ježíš šel svou vlastní cestou! A když tu myšlenku budeme rozvíjet, přijdeme na to, že Ježíš nebyl v pokušení připojit se k cestě zákoníků a farizeů. Pokušení, s nímž musel zápasit, bylo vpravdě náboženské povahy, a byl jím Jan Křtitel! V té době šly s Janem Křtitelem celé zástupy a přišel k němu i sám Ježíš. Ale musel se rychle rozhodnout, jestli chce s tímto davem jít dál po cestě, kterou ukazoval Jan, nebo jestli i v tomto případě platí: Nepřidáš se k zástupům, které se valí za Janem Křtitelem. Jsem přesvědčen o tom, že toto bylo pro Ježíše větším pokušením, než to, že se nemá přidávat k cestě farizeů. Ježíš musel zaujmout postoj i vůči Janu Křtiteli. A na tomto místě si opět objasníme pojem hereze. Jan Křtitel byl veliký. Ježíš o něm říká velké věci: "Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel." A přesto se musel rozhodnout, že po Janově cestě nepůjde. Jan Křtitel přinesl nové víno, ale chtěl jím naplnit staré měchy. Reformní hnutí Jana Křtitele se ve skutečnosti omezovalo jen na věci morálky. Jan nepochyboval, že Mojžíš má pravdu, Eliáš má pravdu a vůbec, že má pravdu celý Starý zákon. Problém byl pro něho v tom, že lid podle nich nejedná. A to od kněží až po toho nejposlednějšího muže. Janovo hnutí tedy bylo hnutím morální obnovy, samozřejmě náboženské povahy, s pokořováním se před Bohem, pokáním z hříchů, křtem... Ale v podstatě, jak už jsem řekl, chtěl Jan nalít nové víno do starých měchů. A na tomto místě se Ježíš musel rozhodnout: nechoď s tímto nábožným davem, ani se zástupy okolo Jana Křtitele! Ty máš svou vlastní cestu: nové víno do nových měchů!

Tento problém přetrvává dodnes. Má ho každý z nás a mají ho i církve. Způsoby, jakými se církve snaží nalévat nové víno do svých měchů, jsou takřka otřesné. Je tomu tak, protože cítí, že slova i obřady se vyprázdnily. Chtělo by to něco nového, nový oheň nebo nové víno. (Jsou to jen obrazy, je jedno, jaký příměr použijeme.) Chce to něco nového, ale důrazy v církvích mají velkou setrvačnost: "Dej nám, Bože, nové víno - do starých měchů!" Do starých schémat, starých tradic a staré dogmatiky. Zde je místo, kde se musí rozhodnout každý z nás; a zde je také ona Ježíšova hereze! Nepřidávej se k většině! Ani k té zesvětštělé většině, ani k té nábožné, která Boží cestu pochopila jen napůl. Ježíšovým úkolem bylo, aby našel svou vlastní cestu, bojoval a modlil se za ni a šel po ní i přesto, že ho dovede až na golgotský kříž. "Buďte mými učedníky! Následujte mě!" A je tu ještě jeden úkol: "Nepřidávejte se k většině!"

Druhý verš: Nepřizpůsobujte se tomuto věku (podle jiných překladů: světu)! Nesnažte se podobat tomuto světu, neidentifikujte se s ním! Zde se objevuje jedno velmi zajímavé řecké slovo: aión. Znamená období nebo epochu v běhu světa. Epocha může trvat celé tisíciletí, ale může to být také jen jedna generace. Ten text chce tedy říct, abychom se nepřizpůsobovali této epoše, abychom nechodili s dobou, s touto společností! Druhé slovo je ještě zajímavější: syschématizesthai. Toto složené slovo v sobě skrývá mnoho významů. Byl to mimo jiné i termín z astronomie. Znamenal, že hvězdy "jdou spolu", jak tvrdila a učila starověká astronomie. Jedna hvězda zapadne a druhá vyjde. Přibližují se a vzdalují; přibližují a vzdalují; ti staří hvězdáři už pohyby hvězd dobře znali. Takže sloveso syschématizesthai označovalo společnou cestu hvězd; apoštolovým slovům tedy máme rozumět ve smyslu: "Vy se této hry neúčastněte!" Hvězda má v naší době i přenesený význam (např. filmová). Lidé se připodobňují hvězdám. Jsou hvězdy, které vystupují vzhůru, ale i ty, které sestupují; a zákonem tohoto světa je přizpůsobovat se hvězdám, které stoupají. Svět umí nemilosrdně zapomínat i na ty hvězdy, které ještě včera vynášel až do nebe. Mistři světa, populární zpěváci - hvězdy, které bývaly veliké, se dnes staly ničím. Apoštol říká něco v tom smyslu, abychom nenásledovali takovéto hvězdy. Tento svět má své hodnoty - pomíjivé a proměnlivé, má své hvězdy! Ať vaše životy nejsou závislé na těchto změnách a pohybech těchto hvězd! Neidentifikujte se s nimi. Jestliže jsem před tím řekl, že se Ježíš nenechal strhnout davem učedníků Jana Křtitele, na tomto místě musím podotknout, že se nenechal strhnout ani davem svých vlastních učedníků. Ježíš byl nezávislý i na svých vlastních učednících. Vzpomeňme na květnou neděli: Ježíše do Jeruzaléma doprovázel jásající zástup, ale on se tím nenechal ovlivnit! Dobře viděl za tím vším holou realitu a nad Jeruzalémem pláče. Takže ani hvězdy, ani davy, ani křesťané, ani ateisté, nenechte se strhnout žádným proudem! To je výsadou křesťana. Není to jednoduché, ale přináší to radost, ta možnost jít svou vlastní cestou. A nejskvělejší je ten třetí verš: "Plamen Ducha nezhášejte!" Zde vstupujeme na nejsvětější půdu a můžeme tu ukázat Ježíšovo kacířství v plném světle. Ježíš totiž přišel a hlavním rysem jeho hereze bylo: "Lidé, přiblížilo se Boží království, už buší na dveře: Obraťte se!" Kdybychom tyto náboženské obraty převedli do běžného jazyka, znamenalo by to: "Lidé, přišla k vám Boží moc taková, jaká tu ještě nebyla!" Ježíš si byl samozřejmě vědom svého mesiášství, takže mohl říct: "Se mnou, skrze mě přichází nová světová epocha. Mým příchodem se otevřela nebesa a Boží moc se z nich valí na svět a je možné mít na ní podíl." Už toto samo o sobě bylo pro velekněží znakem pýchy, ale ještě více na ně zapůsobilo, když z toho Ježíš vyvodil důsledky. Říkal: "Lidé, začal nový svět! Přiblížilo se Boží království a klepe na dveře! Dosud jste žili své duchovní životy v osamělosti; byli jste nábožní a snažili jste se být dobrými; snažili jste se ze sebe dostat, co se jen dalo! Posty, modlitbami a asketickými cvičeními jste dělali všechno proto, abyste se stali dobrými a svatými lidmi, cadiky, spravedlivými před Bohem, ale pochopte, že toto není ta cesta! Ta cesta je v tom, že přijmete Boží moc a s její pomocí se stanete novými lidmi!" Bible tuto Boží moc nazývá Duchem svatým. Stejně tak i Ježíš. Když ho obviňují, že mocné činy a zázraky koná s pomocí Belzebula, jeho odpověď je: "Ne, činím to Duchem Božím!" Podle jiného evangelia: "Prstem Božím." - dělám to tedy Boží silou, Boží mocí! V Ježíši se Boží moc přiblížila a stala se dostupnou; a jeho největší herezí bylo, že když už ta Boží moc přišla, pak není možné nepřijmout ji a nadále se nutit do zažité nábožnosti založené na lidských silách. Nejenže je to nemožné, ale podle Ježíše je to i nebezpečné. Protože kdo oddaně praktikuje nábožnost lidských sil a možností, ten se dříve nebo později stane samolibým a domýšlivým. Tak jako říká Ježíš v jednom nezapomenutelném podobenství: Farizeus a celník v chrámě. Farizeus se v hrdosti na své náboženské výkony modlil takto: "Bože, děkuji Ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i jako tento celník." Nábožnost je nejen bezvýsledná, ale mnohdy i nebezpečná, protože produkuje příliš mnoho sebejistoty, pýchy, pohrdání, odsuzování a nelásky a tyto věci jsou v protikladu ke spasení. Tady můžeme posoudit Ježíšovo neodpustitelné kacířství. Celý národ byl nábožný, sotva byl v té době na zemi jiný národ, který by byl nábožný tak jako Židé. Je zkrátka ohromující, že i po dvou tisíciletích přes veškerou svou sekularizaci stále zapalují svíčky, když přijdou svátky. Je úžasné, jak tento národ nábožný byl i zůstal. A Ježíš tuto výjimečnou vlastnost židovského národa napadl. To není dobré! To nestačí! Učiní vás to jen povýšenými a pyšnými. Tohle není ta cesta! Ta spočívá v tom, že přijmete moc od Boha! Vždyť jsem tady! Je tu, byl mezi vás vylit Duch svatý a vy ho můžete přijmout, a tak už nemusíte klečet, zapalovat svíčky a vykonávat všechny ty obřady! Přímo od Boha můžete brát sílu, požehnání a nový život.

V tomto vidím největší Ježíšovu "herezi". Že totiž napadl celý systém, dobře vystavěný staletý systém obětí, kadidel, zvuků, krve a všeho možného, celý tento systém napadl tím, že řekl: "Tohle vám nepomůže! Učiní vás to ještě hříšnějšími!" Promiňte mi, že jsem to možná trochu přehnal, ale je to pravda! Tato nábožnost ve vás jen pěstuje hřích, pýchu a nelidskost! Tak to nemá být ale: "Musíte se znovu narodit!" Musíte přijmout Ducha svatého, přijmout Boží moc, protože jen tak je dokážete povznést nad své pyšné a samospravedlivé Já. Zde je závěr našich posledních večerů: Ježíš byl heretikem, protože napadl obdivuhodný a bohatý systém, který neustále vyzdvihoval Boha; napadl ho tím, že prohlásil, že to není ta cesta. "Já jsem ta cesta, pravda i život!" Toto nám Ježíš odkázal. Máme se vydat touto cestou, bratři a sestry? Máme na této cestě Ježíše následovat? Máme přijmout Ježíšův soud, který vynesl nad naším pečlivě vystavěným náboženským systémem? Nepřidávej se k většině, nepřizpůsobuj se tomuto věku, a co je nejdůležitější: Nezhášej plamen Ducha! Nepáchej hřích ze všech největší: Nezhášej plamen Ducha!

Bible a církev

Alternativní teologie

Základní myšlenkou alternativní teologie je toto: Bůh není takový... Není takový, jak učí tradiční teologie. Ježíše koneckonců odsoudili na smrt, protože i On kázal, že "Bůh není takový". Není takový, jak se hlásalo v synagógách a jak učili farizeové a zákoníci. Ježíšovým Bohem byl Bůh - Abba. Abba je důvěrné, dětsky bezprostřední oslovení pro Boha Otce. V očích strážců tradic to bylo nepřijatelné, nesnesitelné a kacířsky důvěrné vůči vznešenému, spravedlivému a vší slávy hodnému Bohu, který je tak svatý, že jeho jméno ani není dovoleno vyslovit nahlas.

Alternativní teologie není nic víc ani nic méně než dotažení evangelia o Bohu - Abba do důsledků. Tradiční teologové kázali schizoidního Boha. Podle nich byl Bůh milujícím Otcem a spravedlivým Soudcem zároveň. Své vyvolené, poslušné děti k sobě milostivě přivine, odpustí jim hříchy, zahrne je duchovními dary a po skončení jejich pozemského života jim dá podíl na životě věčném. Za to ostatním, neposlušným a nevěřícím jako spravedlivý Soudce snad už před narozením (předurčení!) vypsal jízdenku do věčného zatracení. Ukáže jim všechno, čeho se během svého krátkého života dopustili, a vynese spravedlivý rozsudek: věčné zatracení! Kalvinistické Soli Deo Gloria se zde uplatní tak, že spasení budou Boha chválit za jeho milost, zatracení za jeho spravedlnost.

Na tento řetězec myšlenek, na tuto židovsko-křesťanskou teologii Ježíš říká: Bůh není takový! A spolu s Ježíšem tvrdí i alternativní teologie, že Bůh není takový. Ale jaký tedy? Takový, jako otec marnotratného syna. Zde můžeme začít rozvíjet svou teologii. V Ježíšově slovníku byl symbolem nejvyšší autority otec. Kdyby mohl použít vhodnější symbol, jistě by ho pro nezměrně milosrdného Boha použil, ale lepší příměr neměl. Aby se však vyhnul možným nežádoucím asociacím (přísný a trestající otec!), nenazýval Boha jednoduše "otec", ale "tatínek", "táta". Přiznejme si to upřímně, to podobenství pokulhává. Živý Bůh je mnohem více a je nesrovnatelně milosrdnější než nejlepší pozemský otec, jakého si lze představit. Čili: tak jako musíme dospět od svých náboženských představ k Ježíši jako vtělenému Slovu, a jako se skrze Ježíše musíme dostat k nebeskému "Tatínkovi", k "Abba", stejně tak musíme od tohoto Abba postoupit k "více než Abba", pro jehož pojmenování už nemáme vhodný lidský výraz, kterého už nelze pojmenovat ani pojmout rozumovými prostředky, jemuž se lze přiblížit zcela jinými aktivitami srdce (vroucnost, klid, chvála, sebevyprázdnění, poslušnost). Přesněji řečeno, můžeme s radostí přijmout Jeho přiblížení k nám. K Bohu se můžeme dostat blíže cestou mystiky než dogmatiky. Musíme rehabilitovat mystiku, která získala špatnou pověst a kterou chytří dogmatici odmítají proto, že mluví o věcech, které jsou neuchopitelné a neověřitelné. Mystici se sklánějí před svobodou svrchovaného Boha: "Vítr vane, kam chce..." Ježíš k sobě přitáhne všecky (J 12, 32). Člověk se nemá obrátit ze strachu ze zatracení, byl by to skutek způsobený neurotickým nutkáním! Namísto toho se máme v objetí nezasloužené Boží lásky osvobodit od svých úzkostí, obav a pocitů viny. "Neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?" (Ř 2, 4)

Cožpak tedy neexistuje věčné zatracení? Existuje, ale musíme vědět, o čem mluvíme. O věčnosti mluvíme zpravidla nezodpovědně a lehkovážně, aniž bychom se zachvěli pod tíhou tohoto závažného slova. Až zemřeme, vystoupíme z dimenze pozemského času a přejdeme do onoho světa, v němž už není prostor ani čas a v jehož "věčné záři" se před námi ukáže každá hanebnost, hřích a chyba, jichž jsme se během svých pozemských životů dopustili. A my se budeme stydět, budeme trpět a plakat sami sobě tváří v tvář. To je zatracení. A protože tam už nebude čas, můžeme tento způsob existence nazvat věčným. Ale i v tomto stavu nás Bůh miluje. "Zamiloval jsem si tě věčnou láskou" (Jr 31, 3 - vlastní překlad). Takže nejen zde v dimenzi pozemského času, ale i mimo ni. Tak, jako každý hřích marnotratného syna spočinul v objetí milosrdného otce, tak se i naše velmi zasloužené zatracení - spolu s námi - ponoří do oceánu Boží lásky...

Pro úplnější pochopení se dotknu ještě jedné myšlenky. "...toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem." (Sk 2, 36) Důraz je zde na tom, že to byl právě Ježíš, kdo byl učiněn Pánem a Mesiášem. Nebyl to nikdo jiný, kdo vstal z mrtvých, a Ježíš se ani nikým jiným nestal, když byl vzat do nebe. Takže se věc nemá tak, že by byl do nebe vzat laskavý a pokorný Ježíš, ale jednou se vrátí na bílém koni s rukama od krve k vykonání posledního soudu. Podobné dodnes vyznávané "kristologie" se zrodily v době římské říše a uctívání císařů a do značné míry stojí v protikladu proti původnímu biblickému textu. Církev je v pokušení nechat Ježíše Nazaretského zastínit září vítězného Krista. Existuje pro to jednoduché vysvětlení: Je snadnější uctívat Krista v zářícím kněžském rouchu, než následovat Ježíše Nazaretského mezi chudáky vytlačenými na okraj společnosti.

Alternativní teologie se důsledně snaží o to, aby Ježíšovo evangelium mohlo zaznít novým jazykem odvážných myšlenek a ještě spíše se svatou "jednostranností" Boží lásky. "Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá..." To je základní postoj mystiků a i já bych chtěl svou teologii vést v tomto duchu.

Došlo jsem k neřešitelnému rozporu: Finitum non capax infiniti. Konečné nedokáže pojmout nekonečné. Bible je bohatou pokladnicí spontánních, autentických a osobních zkušeností s Bohem. Ale přesto ti, kteří byli těmito zkušenostmi obdarováni, nedokázali překročit svůj vlastní stín. Své zkušenosti s Bohem "verbalizovali", oblékli je do lidských slov a tím je nutně degradovali, snížili a učinili je diskutabilními. Nebeské věci přenesli do pozemského světa. Následující příměr také pokulhává, ale přece jen nám něco napoví: je to jako by pořídili fotografii třírozměrného modelu, nebo přímo originálu katedrály, a tak ho přinesli do dvojrozměrného prostoru. Snímek zobrazuje realitu, ale opravdu velmi ochuzenou, a je tak vždy potřeba ještě fantazie (víry!), abychom si vybavili chybějící třetí rozměr v celém jeho bohatství (světlo, síla, pravda, radost...).

Alternativní teologie je teologií globálního či kosmického rozsahu. Ježíš zemřel "za naše hříchy, ale nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. (1J 2, 2 - v originálním textu je použito slovo kosmos). Bůh chce, "aby všchini lidé došli spásy a poznali pravdu." (1Tm 2, 4) A podle naší radostné víry je jeho láska dost silná na to, aby jeho vůli proměnila ve skutečnost.

"...a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného." (Mt 17, 8) Sem jsem došel také. Ježíš se tyčí nade všemi (Mojžíšem, Eliášem, Augustinem, Kalvínem, Karlem Barthem). Kohokoli jiného lze postavit jen pod něho, nikoli vedle něho. Spojení jako "Ježíš a Kalvín" nebo "Ježíš ve světle vyznání víry" jsou nepřijatelná. Správný přístup je: "vyznání víry ve světle Ježíše". Například Apoštolské vyznání víry označuje přítele hříšníků, Ježíše, jako "soudce živých i mrtvých". Opravdu Ježíš nebude mít v posledních časech jiný úkol, než aby "přišel soudit živé i mrtvé?" Alternativní teologie zná milosrdnějšího Ježíše a má odvahu říci: Při vší úctě k Apoštolskému vyznání víry nastal čas pro nové vyznání, které by o Ježíšově životním díle mluvilo úplněji a věrněji.

Co nám říká krev: Hněv starozákonního spravedlivého Boha bylo možno usmířit jen prolitím krve. Tato "teologie" se vloudila i mezi křesťany. Ježíšovo evangelium ale mluví o něčem úplně jiném. Ne o tom, že by se "dobrotivý" Ježíš vydal na smrt proto, aby svou krví usmířil oprávněný hněv spravedlivého Boha. Apoštol Pavel použil veškerých svých znalostí Bible, aby dokázal, že Kristovým ukřižováním se právě tato starozákonní "pravda" naplnila. Ježíšovu smrt na kříži ale můžeme chápat i jinak. Dnes významná část světového křesťanstva uvažuje takto: Bůh Otec v dokonalé jednotě se svým Synem na golgotském kříži dokázal, že není hříchu, který by byl větší než jeho láska. "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí" (L 23, 34). Krev nepotřeboval Otec, aby už se nehněval. Byla nutná k tomu, abychom poznali, že pokud něco ohrožuje naše zájmy a vliv, jsme schopni i Bohovraždy. Ale ani Bohovražda nemohla změnit Boží lásku, která nás chce uzdravit a spasit. Ke spáse nás nasměruje, když v tom davu lůzy, která se této vraždy účastnila, rozpoznáme i sami sebe. Po tomto očišťujícím sebepoznání od Ducha svatého naše hrdá "zbožnost" zhořkne. V Ježíšově vzkříšení rozpoznáme Boží pečeť, jíž potvrdil a završil celé Ježíšovo životní dílo. Autoritu Ježíše přibitého na kříž nemusíme hájit my. Bible mluví sama za sebe. Snahy vyvýšit vážnost Bible tím, že pošlapeme všechnu ostatní literaturu, v neposlední řadě pak posvátné spisy jiných náboženství, nejsou Boží věci, jeho Slova hodny. Ty jsou plné bludů, říkají mnozí, Bible je však neomylná. Nejvíce takto mluví ti, kteří tyto spisy, jež tak hrdě odsuzují, nikdy neviděli ani z dálky. Vyzkoušejme se, podrobme zkoušce své uvažování a víru. Přečtěme si následující vyznání a sledujme, jaký dojem na nás udělá. Souhlasíme s ním, nebo je odmítneme?

"Autorita Písma svatého samozřejmě stojí v popředí, ale přesto jsem nejednou narazil na to, co řekli lidé žijící dávno před námi, pohané, nebo co napsali básníci, a přesto to znělo tak čistě, svatě a božsky, že musím věřit, že když to psali, musel je vést nějaký dobrý duch. Možné je i to, že Kristův duch vane na více místech, než bychom čekali. A že do společenství svatých patří i mnoho těch, jejichž jména v našem kalendáři nenajdeme.." (Erasmus Rotterdamský)

Já tyto řádky velkého humanisty, současníka Martina Luthera, čtu s velkým potěšením. Souhlasím a vyznávám každé slovo, každou myšlenku. Samo o sobě to nic neznamená, ale o to důležitější je otázka, co ve skutečnosti činí Bibli Biblí. Jednoduchá odpověď zní, že je to Duch svatý. To je ovšem pravda pouze v případě, když vezmeme vážně působení Ducha svatého v obou směrech. Když autoři psali jednotlivé knihy a listy Bible, byli pod vlivem, působením a požehnáním Ducha svatého. Ale to, co napsali, ještě samo o sobě není do písmen zakleté Boží slovo. Pomoc a požehnání Ducha svatého potřebujeme i tehdy, když Bibli čteme. Jen sám Duch dokáže zažehnout plamen Boží zvěsti, která se skrývá za těmi černými písmenky. Jestliže se tak nestane, jestliže zůstaneme na biblický text sami, můžeme ho rozebírat, vytvářet různé teologie a skutečně tak můžeme z té pomyslné biblické skály vydolovat důležité a i dnes platné pravdy; všechny tyhle věci jsou ale jen lidskými objevy. Ale ještě to není "Logos", Slovo Boží. V muzeích můžeme narazit na velmi věrné, ale přesto jen vycpané napodobeniny různých zvířat: lva, tygra, obrovského orla s rozpřaženými křídly... Jeden by se těchto zvířat mohl i bát. Ale my víme, že se jich bát nemusíme, protože jejich kůže je sice pravá, ale ten obsah pod ní není nic víc, než jen lidská vycpávka. Slýcháme hrozivá proroctví (přichází konec světa), moralizující evangelizování (odvraťte se od své zhýralosti), ale je snadné si všimnout, že "kůže" je od Boha (Tak praví Pán!), ale ten obsah je lidská "vycpávka".

Dospěli jsme k rozhodující otázce: Je-li to tedy přímý, osobní vliv Ducha svatého, co činí Bibli Biblí, omezuje se tento Duch na to, aby oživoval pouze text Bible? "Vítr vane, kam chce." Duch svatý má svobodu, moc, a co víc, má lásku k tomu, aby k lidem mluvil skrze "pohany nebo básníky". Za zamyšlení stojí velké rozhodnutí, které učinili překladatelé jednoho anglického biblického překladu, který vyšel v mnohamilionovém nákladu, když nám jeden často citovaný text (Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení...) předkládají takto: "Každý inspirovaný text je užitečný..." (2Tm 3, 16) Anglicky: "Every inspired scripture has its use..." V německém překladu, který se těší největší autoritě, tzv. Jeruzalémské Bibli: "Jede von Gott eingegebene Schrift ist nützlich..." = "Každé písmo inspirované Bohem..." Zde je celá šíře evangelia: Každý text může být inspirovaný Duchem Svatým, ba dokonce: Duch může využít i neinspirované texty k tomu, aby nás inspiroval. Z této rozmanité šíře se rodí méně hlučných sporů než z těch teologií, které se odkazují na literu Bible (katolická, reformovaná, baptistická, adventistická, charismatická, fundamentalistická a tak ještě velmi dlouho dále), jež jistě zarmucují Ducha Božího, protože každá z nich zpupně tvrdí, že jen v ní promlouvá čistá Boží pravda.

"Autorita Písma svatého samozřejmě stojí v popředí..."

Pluralismus

Jeden je člověk, jeden je Bůh, jedna Bible, jedna církev, jedna víra, jedno křesťanství... (Ef 4, 4-6). Když se ale na každé to "jedno" podíváme z blízka, přijdeme na to, že se v něm skrývá bohatý pluralismus.

Jeden je člověk. Tělo, duše i duch - každý z nich je složitou souhrou. Jeden je Bůh. Otec, Syn i Duch svatý také tvoří bohatou vnitřní jednotu. Otec je na nebesích, Syn je Slovem (Logos), které mě oslovuje, Duch svatý je Boží světlo, síla a láska, která pracuje v největších hlubinách mého nitra a odtud vystupuje do světla vědomí... A každý z nich je ještě nepopsatelně víc.

Dám přirovnání ze světa fyziky. Když vědci objevili, že jsou molekuly složeny z atomů, mysleli si, že nalezli nejmenší stavební prvek celého vesmíru, atom. Z této "dále již nedělitelné" konečné jednotky se časem vyklubala jednotka navýsost dělitelná; vyšlo najevo, že v sobě skrývá velké vnitřní bohatství, pluralismus. (A cesta do hlubin atomu stále ještě neskončila.)

Jedna je Bible. Opravdu jedna? Opravdu tvoří tak obdivuhodnou jednotu, jak tvrdí fundamentalisté? Opravdu v ní není žádné vnitřní napětí a rozpory, opravdu v ní každé slovo zapadá a je neomylné? K tomu, abychom tomuto mohli uvěřit, je třeba jisté dávky "cvičení mysli", opuštění normálních myšlenkových operací. Kdo se jen trochu odváží přemýšlet, velmi rychle dospěje k závěru, že Bible je opravdu jedna, ale proč by měla být jedna jiným způsobem, než je jeden Bůh nebo člověk? V jednotě Bible se skrývá bohatý pluralismus. Něco si o tom povězme. Nejde o to, aby se každý věřící člověk stal "biblickým učencem". Je ale nezbytně nutné, aby takoví lidé v církvi byli. Lidé, kterým se dostalo daru vyučování (1K12, 14 a 28). Jejich úkolem není, aby vykládali a biblickými verši zdůvodňovali kdysi dávno vytvořené věroučné články, vyznání víry a dogmatiku. Naopak, tyto lidské konstrukce je třeba neustále podrobovat biblickému zkoumání, a to i přesto, že byly svého času vytvořeny věřícími lidmi. Jednoduše řečeno, naše věrouka nestojí nad Biblí, ale Bible se vysoko tyčí nad každou věroukou! U vědomí toho všeho teď pojďme ukázat něco z toho biblického pluralismu, z té různorodé duchovní jednoty.

Ono to ani nemůže být jinak. Vždyť Bible vznikala po dobu asi dvou tisíc let a je dílem nespočetného množství autorů. Tito pisatelé nebyli loutky, jimž by byl nějaký svatý text nadiktován. Každý z nich byl zvláštní osobností a tvůrčí individualitou a bohatství jejich osobností se samozřejmě promítlo i do těch textů. Během těch tisíciletí se způsob lidského uvažování, lidské vědění a myšlení velmi měnilo a tříbilo a to se ve svatých spisech pocházejících z různých období odráží také. V této různorodosti je zvláštní kapitolou vývoj, kterým prošly původně kočovné pastevecké kmeny, jež se později zformovaly v národ, usadily se, zabraly nebo vystavěly města, zvolily si krále...Během té doby se stále více stýkaly s okolními národy a jejich náboženstvím a kulturou. Ani tyto nemohly zůstat bez vlivu na pisatele Bible. Nemusíme ani zastírat například to, že když židovský národ ještě vůbec neexistoval, už tisíc let před jeho zformováním starobabylonští neboli sumerští kněží vyprávěli příběhy o stvoření a o potopě světa. Tyto příběhy bibličtí pisatelé znali a nepopírali je. Naopak, ještě z těchto starých kultur čerpali.

Po několikasetletém, podrobném, svědomitém a vědeckém zkoumání můžeme učinit závěr, že Bible je souborem alternativních teologií. Jen jeden příklad, který o tom svědčí: Většina starozákonních historických knih je souborem, geniálním spojením, tří jasně odlišitelných zdrojových textů. Nejstarší kořeny můžeme odhalit v tzv. "jahvistických" textech. Kromě jiných osobitých vlastností jsou charakteristické tím, že Boha nazývají jménem Jahve. Po dlouhém období ústního předávání byly tyto texty poprvé zapsány někdy kolem roku 950 př. n. l. Vůči nim představuje alternativní teologii sbírka "elohistických" textů, které byly napsány asi dvě stě let poté. V nich je Bůh důsledně nazýván "Elohim". Třetí skupinu představuje sbírka tzv. "kněžských" spisů. Tato nejmladší látka vznikala s největší pravděpodobností až po babylonském zajetí (někdy mezi lety 538 a 450 př. n. l.). Je pro ni charakteristické, že už neklade důraz na "svaté příběhy", ale na čisté učení. Je to vidět na zajímavé skutečnosti, že ze dvou příběhů o stvoření je první "kněžský" spis (1M 1) a je to převážně učení. Druhý příběh je "jahvistický" a je podán výraznou příběhovou formou (1M 2).

Na žádnou z těchto tří skupin textů nemůžeme pohlížet jako na dílo jednoho autora (tím méně Mojžíše). Svaté dědictví (příběhy, divy, zkušenosti s Bohem, zákony) se předávalo z pokolení na pokolení a tato látka se během té doby vybrušovala, formovala, shromažďovala a "modernizovala". Sestavení pramenů do jednoho celku bylo výsledkem společné práce několika generací kněží. Na této dlouhé cestě se z Boha kočovných pastýřů - jednoho Boha mezi množstvím jiných bohů - stal Stvořitel, Pán a Spasitel vesmíru. Jediný pravý Bůh vyvýšený nad spoustu model.

Toto všechno je jen lžička na ochutnání z několika sudů vědy o Bibli. V případě Nového zákona asi nemusíme složitě dokazovat, že teologie apoštola Pavla byla jiná než Janova nebo než teologie zanedbávaného, ale s těmi předchozími rovnocenného autora listu Židům. Podle naší křesťanské víry je Bible jedna tím způsobem, že její jednota dostává konečný smysl a platnost v Ježíši Kristu. Na něj ukazoval Starý zákon, o něm vyprávěla evangelia a zpětně na něj odkazovaly pozdější novozákonní spisy. Pestrost a bohatství způsobů, jakými Bible ukazuje na Ježíše, vzbuzuje svatý údiv. Ježíš je synem Davidovým, Mesiášem Židů, Kyriem (Pánem) národů, Božím Logos (Slovem), veleknězem obětujícím sebe sama, Ecce Homo, Syn člověka plný božství...

Jsem přesvědčen, že objektivní biblické studium zbavené předsudků různé odstíny (které se našemu omezenému lidskému vnímání mohou jevit jako protimluvy) neopomíjí, ale naopak je vyzdvihuje. Budeme-li přemýšlet čestně a statečně, setkáme se s tím, že "je psáno", ale na jiném místě "je také psáno" (např. Mt 4, 7). V těchto případech nerozhodujeme mezi jedním nebo druhým textem na základě své teologické moudrosti, tím méně se snažíme dokázat, že mezi oběma texty není napětí, nějakým teologickým trikem. Raději se s vyznáním své nevědomosti poníženě obrátíme k Ježíši Kristu: "Pane Ježíši, Ty jsi vtělené živé Slovo, ukaž nám svým Duchem, co má tenhle zdánlivý rozpor ukázat právě nám." Božími dětmi jsou ti, které - v neposlední řadě při čtení Bible - vede Duch svatý.

Hříšníci i svatí, starý i nový člověk, žebrák i princ, věřící i pochybující, nejistí, ale ne zoufalí, pronásledovaní, ale nikoliv opuštění, zemřelí a vzkříšení... Takoví jsme my, lidé, v nepopsatelném bohatství, pluralitě lidské existence. Tak, jako se věčné Slovo vtělilo v Ježíši Kristu, tak se také, na nižší úrovni, vtělilo Boží slovo do textu Bible.

Vlivem vysokého elektrického napětí vzniká za určitých podmínek elektrický oblouk. I nám někdy, pokud vědomě přijmeme některá duchovní napětí a myšlenky stojící ve vzájemném protikladu, může zazářit duchovní oblouk, "zazáří nám Kristus" (Ef 5, 14). Prožití toho světla je jednou z nejnádhernějších věcí v lidském životě. Velice hřeší ten, kdo své spoluvěřící zbavuje tohoto prožitku tím, že jim vnucuje nějaký už hotový věroučný systém, který je třeba bez přemýšlení přijmout. Vyznavače alternativní teologie mimo jiné charakterizuje i statečné hledání pravdy, která může vést i za hranice strnulých tradic.

Je také psáno

Bibli můžeme číst tak, že se zastavíme nad jedním veršem a hledáme jeho skryté bohatství. Lze i ale číst i tak, že stavíme verše proti sobě: zde je psáno toto, jinde zase něco jiného. Tyto protimluvy rádi vytahují ateisté, aby tak podkopali hodnověrnost Bible. I my známe tato protikladná místa, ale nám ukazují jen to, že Bible je "dialektická" kniha. Verše, jež lze postavit proti sobě, spolu ve skutečnosti souzní a společně, v napjaté harmonii, postihují pravdu kompletněji, než by ji postihovaly jednotlivě. Například jeden verš: "Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista" (Ef 4, 15). Naproti tomu druhý verš: "On musí růst, já však se menšit" (J 3, 30). Jak to tedy je? Mám růst, nebo se zmenšovat? Zde je řešení: V duchovním světě je možné růst jen tehdy, pokud se naše Já bude stále zmenšovat. Zastavme se na chvíli s údivem nad zjištěním, že růst je ve skutečnosti neproniknutelným tajemstvím. Vědci se ho sice snaží vysvětlit, ale ani oni jeho podstatu neznají. Odhalili kosmický zákon entropie. Je to zákon zániku, snižování energie a nakonec také zákon smrti. Kde se naproti tomu vzala "antientropie" života a růstu? Cožpak ve světě smrti přece jen vítězí život? Cožpak přece jen existuje zákon růstu? Pěkně o tom vypráví jeden starý text z Talmudu:

"Najdi svého strážného anděla! Nad každým stéblem trávy je ustanoven anděl, který se nad ním sklání a šeptá mu, aby rostlo."

Jak toto tajemství vypadá triviálně, když někdo řekne: "No jasně, to je životní síla!" Jako by tím něco vysvětlil! Přitom řekl jen tolik, že život a růst jsou tu proto, že život chce žít. Mimochodem, dnes i ta nejpřísnější věda uznává, že růst není ovlivněn jen souhrou biochemických pochodů. Je prokázaným faktem, že nejen malé dítě, ale i zvíře, dokonce i rostlina lépe a rychleji roste, je-li zahrnována pozornou láskou (jedná se tedy o nemateriální příčinu), nežli bez ní. Staré rčení, "hospodářovo oko (tj. láska) činí úrodu hojnou", je dnes prokázaným faktem. Bible o tom mluví takto: "Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst."

Vnější spolupráce (Pavel, Apollos) je zapotřebí, ale tajemstvím růstu je ve skutečnosti šepot Božího anděla, který k růstu vyzývá! Přesněji řečeno tím, co ve mně růst způsobuje, je láska Ježíše Krista a Duch svatý.

Vnitřní, duchovní růst k věčné spáse doprovází to, že se mé marnivé, sobecké a násilné Já zmenšuje. Například poznání roste tak, že spolu s tím, jak stále lépe poznávám nádherný Boží záměr se světem, stále hlouběji si uvědomuji, jak málo toho vím já sám a jak jsem malý (ale přesto v sobě nesu věčnost!). Nebo v oblasti svobody: Moje svoboda roste tehdy, když ji umím ovládnout, když ji dokážu sám dobrovolně omezit. V lásce je možné růst zase tak, že si ve světle Ducha svatého všimnu té spousty pokrytectví, která se skrývá za mými projevy lásky. Moje zbožnost roste zdravě, když si uvědomím, že víra je Boží dar. Moje vůle a snaha nestačí na to, aby vedly k živé víře. "Věřím, pomoz mé nedověře!" (Mk 9, 24)

Tělesný růst má své hranice, růst duchovní takováto omezení nemá: "Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr... ...ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží" (Ž 92).

Pýchavka řekla dubu: "Jak pomalu rosteš!"

Malá Bible uvnitř velké Bible

Každý má v rámci Bible vytvořenu pro svou vlastní potřebu sbírku vybraných veršů, svou malou Bibli, která mu potvrzuje to, čemu věří. Je to nepříjemné zjištění, ale nejnepříjemnější je na něm to, že je pravdivé. Věřící se mezi sebou dokáží domluvit tak těžko proto, že si každý myslí, že jeho malá sbírka dogmat představuje celou Boží pravdu a jeho malá Bible je celé Svaté písmo. Měli bychom si všimnout toho, že "veškeré Písmo" je tak nesmírně bohatou pokladnicí, že z něho lidské srdce pojme jen malý zlomek. Opravdu se ale najdou věřící, kteří po celý život vystačí s několika vybranými verši. Neberme jim to. Ale přesto by bylo dobré, kdyby mezi radosti naší víry patřilo i nové a nové objevování veršů, jichž jsme si do té doby nikdy nevšimli, a kdybychom jimi obohacovali své malé soukromé Bible. Já touto radostí žiji a považuji za své poslání, abych tyto zapomenuté verše poskytoval svým bratřím. A to teď také udělám:

"Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám" (1K 10, 15). Malým okénkem těchto několika slov můžeme nahlédnout do Pavlovy duše, do jeho povahy a metod pastorační péče. Zajímavé je na těchto slovech to, jak Pavel vyzdvihuje soudnost členů korintského sboru. On něco tvrdí a neříká tím: "Jste ještě malí, začátečníci ve víře, já jsem naproti tomu zvláště vyvolený Boží služebník. Já jsem apoštol. Já vím, co je pravda, vy to nevíte. Buďte pokorní a poslušně přijměte mé učení." A ještě méně tím říká: "Já teď píši Bibli a každé moje slovo je slovem Božím." Apoštol mluví pokorně a píše: "Ostatním pravím já, a ne už Pán..." (1K 7, 12). "...nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu jako ten, kdo je pro milosrdenství Páně hoden důvěry" (1K 7, 25).

"Posuďte sami..." - to jsme četli ve verši citovaném na začátku. Je opravdu obdivuhodné, s jakou pokorou apoštol Pavel k sobě vyzdvihuje mezi sebou rozhádané a hříchy obtížené korintské. Bere je jako rovnocenné partnery a podrobuje se jejich soudu. Mluví k nim "jako k rozumným lidem". Nepohlíží na ně vertikálně, jako na sobě podřízené, ale horizontálně; oslovuje je jako sobě rovné bratry a sestry. Nic jim nenutí, vždyť - a to je jeho nejúžasnější myšlenka - stejný Svatý duch, jaký vede jeho, pracuje i v nich. Jestliže se jejich srdce rozžhavená věroučnými spory uklidní, poznají pravdu sami. Pro apoštolovo "násilné" prosazování autority zde tedy není místo.

Apoštol toto všechno myslel vážně a považoval to za samozřejmé. To, co napsal, nebyla psychická manipulace nebo laciné lichocení. Tehdy, v počátcích, to takto ve sborech skutečně bylo. Ještě stále se uplatňovala pravda o všeobecném kněžství. Tenkrát se snažili, aby "malí" co nejrychleji dosáhli "zralého mužství", v němž by - podle Ježíšových slov! - "byli sami s to posoudit, co je správné" (L 12, 57). Ale brzy došlo k pokřivení: došlo k tomu, že byli věřící vedeni k poníženosti a byli nuceni lidské slovo a učení o hierarchii ctít jako neomylnou Boží pravdu.

Také tyto "neoblíbené" verše bychom měli zapracovat do svých malých nekompletních Biblí. Měli bychom více důvěřovat tomu, že milost Ducha svatého působí i bez nás, i jinde a také v jiných lidech.

Nebible v Bibli

Svou křesťanskou víru stavím na celé Bibli v takovéto její dualitě: Životní dílo Ježíše Nazaretského je pravým a konečným biblickým poselstvím. Ale lidský rozum nestačí. Potřebujeme pomoc Svatého Ducha k tomu, aby písmena ožila a my v nich spatřili Ježíše, jaký byl, co dělal a jaké je jeho poselství. Uvažuji dialekticky: Bible je sice vrcholem světové literatury, ale jsou v ní obsaženy i "nebiblické" věci. Tuto překvapivou věc jsem poprvé slyšel od Jánose Victora, největšího maďarského reformovaného teologa dvacátého století. Co se tím rozumí? Já pokládám židovský národ za Bohem vyvolený. Ale v Bibli je i lidský faktor, nepřijatelný lidský faktor. Najdeme tam jednoznačný židovský nacionalismus i rasovou diskriminaci. "Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl" (Ř 9, 13). Já vím, tyto nepřijatelné projevy se zrodily v zájmu přežití židovského národa. Ježíšův Otec ale nikoho nemá v nenávisti jen proto, že není Židem, a jiného nemiluje více jen proto, že Židem je. Proto také nemohu za "Boží slovo" přijmout vyhlazování národů "na Boží příkaz" (viz např. Joz 6). Uvedu i příklad z Nového zákona, kde nemohu přijmout slova apoštola Pavla: "Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!" (Ga 1, 9). Samozřejmě že existuje "jiné evangelium" v tom smyslu, že je možné Boží spasitelnou lásku hlásat i v jiném teologickém systému.

Uvažuji z pohledu historie, nikoli dogmatiky. Židovský obraz Boha se utvářel v průběhu několika tisíciletí. Bůh právě se rodícího kočovného národa byl jedním mezi více bohy. Později se stal bohem nad všemi bohy a potom se všichni ostatní bohové stali modlami bez života a Jahve se stal jediným opravdovým Bohem. Nebo z jiné strany: Nejprve to byl pomstychtivý Bůh, jehož "zřítelnicí oka" byl Izrael, a běda tomu, kdo tomuto jeho lidu smlouvy ublížil. Později se z něho stal spravedlivý Bůh-soudce, který každého soudí podle jeho skutků. A nakonec Ježíš kázal "Abba", dobrého Otce, který "dává svému slunci svítit na zlé i dobré" a který chce "aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu". Toto je vrchol. Dále už jít nelze. Ježíšovi učedníci vyrostli v těch předchozích obrazech Boha a ty považovali za absolutní. Není tedy divu, že když předávali Ježíšovy radikálně nové myšlenky, prosvítaly jimi i některé rysy těch předchozích obrazů Boha. Zvláště mnoho cizích prvků se do Bible dostalo z karikatury Boha, jak jej představuje židovská apokalyptika - pomstychtivého a s rukama od krve.

Bibli je třeba číst s modlitbou a přemýšlením. Po správné cestě jde ten, kdo se soustředí na skutečného Ježíše. Od něho se naučí, jaký je Bůh. Přesněji řečeno, ve společenství s ním prožije Boží lásku, která vše přesahuje, a v duchu této zkušenosti pak bude číst "veškeré Písmo". Nenechá se zmást "předježíšovskými" (tím méně "poježíšovskými"!) obrazy Boha. Ježíš je jediným věrným zpodobněním Boha (vtělením, inkarnací). Při uvažování nad jinými obrazy Boha se musíme odvolávat na něj. Kdo se svého času obrátil ke spravedlivému Bohu-soudci, ten se musí obrátit znovu, a sice k živému Ježíši Kristu a jeho Otci.

Na závěr ještě zmíním tři myšlenky.

Názor, že každá myšlenka, nebo dokonce slovo Písma, jsou stejně platnou Boží pravdou, je mylná. To tvrdí fundamentalisté. Namísto toho platí, že v daných verších je tolik pravdy, kolik je v nich Krista.

Přestože nejsem kompetentní k tomu, abych rozhodoval o tom, co je v Bibli "nebiblického", musím vědět, kdo je středem Bible a co je jejím konečným poselstvím. Na to se musím soustředit vždycky, když Bibli čtu. Ale celou Bibli musím číst s otevřeným srdcem, protože:

Duch svatý je suverénní, Boží mocí. Tak jako dokázal proměnit kokrhání kohouta ve slovo Boží (když ho Petr zapřel), tak může i "nebiblické" části Bible klidně použít k tomu, aby nás oslovil. Má v tom naprostou svobodu. Naší úlohou je pak toto: vyvinout při studiu Písma maximální úsilí, abychom pochopili jeho pravé poselství, jeho "alfu a omegu", to, že Bůh je láska.

Takto Ježíš shrnul celý Starý zákon a spolu s ním i svůj vlastní program: "Jděte a učte se, co to je: ,Milosrdenství chci, a ne oběť'. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9, 13).

Fundamentalismus

Profesor Jürgen Moltmann přednášel na téma "Křesťanství ve třetím tisíciletí". Tato skvělá, na budoucnost zaměřená přednáška zmizela v propasti lhostejnosti. Vyzdvihnu z ní jen jednu myšlenku, čímž se přidám k těm, jež pěstují teologickou disciplínu zvanou "házení hrachu na stěnu".

Budu citovat myšlenky, které zazněly o fundamentalismu. "Fundamentalismus je jednostrannou posedlostí základem. Avšak živý základ, který by nepřinášel různorodost v životech jeho vyznavačů, neexistuje. Základ, který požaduje uniformitu, není základem života, ale strnulosti a smrti. V živé církvi se příklon k základu - tím základem je Ježíš! - a ta spousta pestrých duchovních darů navzájem doplňují natolik, že není třeba ani pluralismu, ani fundamentalismu."

"Proč se fundamentalismus a apokalyptika dnes tolik šíří?" táže se profesor Moltmann. Jeho odpověď zní v jádru takto: Protože se v našem století lidstvo zklamalo téměř ve všem: ve vědě, technice, civilizaci, kultuře, ideologiích i v institucionalizovaných církvích... "Od Černobylu je nám jasné, že pokud budeme takto žít dál, země nás, lidstvo, už dlouho nesnese." Kde z tohoto všeobecného zklamání najít východisko? Odpověď fundamentalistů zní: východiskem je cesta zpět! Zpět ke starým hodnotám, které jsme zradili! Toto vyznávají islámští (zbožní!) fundamentalisté, takto to funguje v katolické organizaci Opus Dei, tak to vidí "evangelikálové", američtí evangeličtí fundamentalisté (kteří vydávají miliardy na "vědecké" potvrzení toho, že Bůh stvořil svět za šestkrát dvacet čtyři hodin, a není opravdový věřící, který nevěří a nevyznává, že každé slovo Bible je neměnným a platným Božím zjevením).

Psychologicky vzato je fundamentalistická identita křečovitá, uzavřená vůči ostatním a uzavřená vůči jakýmkoli změnám. Fundamentalisté se přidržují "základních hodnot" a všude vidí nepřítele, jemuž je třeba se bránit a stranit se ho. Otevřenost a pluralismus jsou podle nich tím největším nebezpečím... Před třiceti lety už jsme si říkali, že takovémuto staromódnímu, křečovitému a primitivnímu fundamentalismu bude brzy konec. Dnes se však zdá, že to nebude modernismus, ale právě fundamentalismus, který bude mít v následujícím století navrch. Na konci dvacátého století se jeví, že bezvýsledný konflikt mezi modernismem a fundamentalismem dále trvá.

Nechceme nikomu fundamentalismus rozmlouvat. Kdo zasvětili této teologii svůj život, Bůh jim ji požehnej. Jen o to prosíme, aby tak halasně neodsuzovali ostatní. Aby nemetali slovy jako: liberálové, nereformovaní, nevěřící. Kéž by přijali, že se dá evangelium hlásat i jiným jazykem.

Muži a ženy okolo Ježíše I.

K Ježíšovu dílu můžeme přistupovat z pohledu strnulé dogmatiky, ale i z perspektivy rušné historie. Slovo se stalo tělem. Bůh vstoupil do historie, takže historický přístup je opravdu biblickým "nástrojem". Nyní se po této cestě trochu projdeme. Ježíš žil ve společnosti patriarchální (tedy v takové, kde má hlavní slovo muž) a otrokářské. Otázka zní: Přijímal Ježíš tento historicko-společenský kontext jako daný od Boha, nebo se ho snažil napravit? Odpověď je jasná: Ježíš nepřipravoval revoluci, aby stávající společenský systém změnil, ale ani se mu poslušně nepodřizoval. S božskou svobodou překračoval společenská omezení dávaje tím najevo, že tím, kdo má poslední slovo, není zvykové právo. Mezi jednotlivci a v malé skupině vytvářel společenské vztahy svobodně.

Ježíšovi učedníci něco z jeho skandálních "vylepšení" pochopili, ale celkově vzato zůstali v "tom starém". Nové u nich nad starým nezvítězilo. To je vidět v celém Novém zákoně, a sice tak, že jednou zaznívá Ježíšovo nové, jindy zase mojžíšovské staré. Slabinou fundamentalismu je, že tuto dvojakost nedokáže rozlišit a odmítá ji uznat. Jak často říkávám, tehdejší společenské zřízení bylo kulisami, v nichž Ježíš kázal evangelium a nový řád Božího království. Hrubé chyby se tedy dopouští ten, kdo pokládá tyto "kulisy" (vládu mužů, otrokářství) za věčně platný Boží řád. Tím oslabuje to nové, co nám Ježíš přinesl.

Učebnicový příklad: Ještě v 19. století někteří lidé - s odvoláním na biblické verše - považovali otrokářství za Boží zřízení a s touto nelidskostí se podařilo skoncovat jen za cenu krvavých bojů. Čili jestliže každé slovo "veškerého Písma" je slovem Božím a modelem společenského uspořádání, proč tedy fundamentalisté nebojují za návrat otrokářství? Vždyť i sám apoštol Pavel navrátil uprchlého otroka jeho pánu (viz list Filemonovi). Toto je velmi důležitá skutečnost: Každý, aniž by si to přiznal, biblické verše filtruje a klidně přechází ty, jež historie učinila přežitými (genocida na Boží příkaz, krvavé oběti, dietní předpisy...).

Historie překonala (teoreticky!) uspořádání společnosti založené na nadvládě mužů a vyhlásila rovnost obou pohlaví. Ne tak církev. V tomto bodě církev (fundamentalisté, římskokatolická církev) tvrdí, že "kulisa" - tedy způsob, jakým muži zacházeli se ženami - je dodnes platným Božím řádem. Tedy muži ať vládnou a ženy ať poslouchají. Muž mluvit může, ale ženy ať mlčí.

Pestrý biblický svět je poučný. Například apoštol Pavel dává dvě různé rady: "Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou..." (Gal 3, 27-28). Na jiném místě ale, v napomenutích, považuje psané i nepsané patriarchální zákony přímo za Boží řád. A co víc, dokonce je používá i k argumentaci, viz 1K 11, 13-14, kde apoštol argumentuje zákony "přírody", že se ženy mají přizpůsobit stávajícím společenským zvyklostem.

Další křiklavý příklad: komu se Ježíš poté, co vstal z mrtvých, zjevil jako první? Evangelia říkají jednohlasně, že ženám. Bylo to natolik nezvyklé, že když o své velikonoční zkušenosti vyprávěli mužům, "připadala jim ta slova jako blouznění a nevěřili jim" (L 24, 10-11). Ale apoštol Pavel o tom vypráví takto: "...byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti..." (1K 15, 5). Proč se nedržel historické pravdy? Pro neříká ani slovo o ženách? Protože podle praxe jeho doby nebyla přiznávána hodnota svědecké výpovědi, kterou učinila žena. Někde hluboko to jistě souvisí i s tím, že "ženy přinesly hřích na svět" (Evino jablko).

Ženám se toho od Ježíše dostalo nesrovnatelně více než mužům. Dobře to ukazuje třeba i to, že Ježíš zakázal rozvázání manželství, rozvod. Pro ženy tento zákaz nepředstavoval nic nového, protože ony stejně ani před tím neměly právo se rozvést. (V římské říši toto právo ženy měly, ale v židovské společnosti nikoli!) Ježíš se tímto zákazem jednoznačně staví na stranu žen. Chránil je tak před bezmeznou nadvládou mužů, kteří mohli ženu vyhnat z domu i kvůli jedinému připálenému pokrmu. A to jsme nemluvili o mnohoženství a o tom, že sexuální styk s prostitutkami, otrokyněmi a svobodnými ženami nebyl považován za cizoložství. Takže toto byl přirozený společenský (Boží?) řád. Kdy a proč se tedy tyto Boží "pořádky" staly hříchem, cizoložstvím? I zde mocně zapůsobil "filtr". Dnes už "boží řád" vypadá jinak. Ženy by měly vzdávat tisíceré díky za Ježíše a nový řád, který nám přinesl!

Muži a ženy okolo Ježíše II.

V předchozí kapitole jsme objasnili, že Ježíš toho přinesl mnohem více ženám než mužům. To jistě zakusily i ženy v Ježíšově okolí, které byly k přijetí Ježíšova evangelia otevřenější a citlivější než poněkud těžkopádní muži. Typickým příkladem může být, když jedna z žen v posledních dnech Ježíšova života pomazala jeho hlavu drahocenným olejem. Ženy vycítily, že je Ježíšův život v ohrožení. Na druhé straně muži propočítávali, kolik peněz se za tento drahý olej dalo získat (Mk 14).

První židokřesťanské sbory a po nich i sbory ostatní ženám velmi rychle odňaly všechno, co dostaly od Ježíše. Velmi rychle se začalo považovat za sektářské, když někde ženy žily dále v té svobodě, kterou jim Ježíš přinesl. Většina se navrátila ke starému "řádu". Ve snaze přizpůsobit se okolnímu světu a v neposlední řadě židovské praxi se "boží řád" zpřísnil: muži měli práva, a úlohou žen byla poslušnost. Středověké sněmy dokonce řešily otázku, jestli ženy mají nesmrtelnou duši. Jako by v Bibli nebyl příběh o Marii a Martě. Ježíš Martě děkuje za její snahu, ale - mírně řečeno - ospravedlňuje i Marii (L 10). Ježíš považuje i Marii za schopnou a vhodnou k tomu, aby s ní mluvil o těch nejdůležitějších pravdách, o Božím království. Církev až do dnešních dnů tuto vhodnost žen zpochybňuje a omezuje.

Na podporu tohoto omezení se nejčastěji argumentuje tím, že Ježíš za své učedníky vyvolil dvanáct mužů a žádnou ženu. Toto tvrzení si říká o závažnou nápravu. V první řadě se jeví, že sám počet dvanáct byl minimálně stejně symbolický jako byl historickým faktem, Marek uvádí jiných dvanáct jmen než Lukáš (Mk 3, L 6). I kumránskou eschatologickou sektu vedl dvanáctičlenný sbor, jenž čítal i tři zvláště důležité vedoucí. Tak je tomu i v evangeliích. Petr, Jakub a Jan měli poněkud významnější roli. Ale Ježíšových Dvanáct netvořilo uzavřenou společnost. Kromě poněkud nejistého seznamu jejich jmen se toho o většině jejich působení nic nedočteme ani v evangeliích, ani v dějinách prvních sborů.

Do Lukášových záznamů se dostal jeden mimořádně důležitý údaj. Existovaly ženy, které Ježíšovi nejen naslouchaly, ale opustily své domovy a následovaly Ježíše na jeho cestách, na nichž učil. Chodil od vesnice k vesnici... "...bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí". Pak následují jejich jména a dál text pokračuje: "...a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly" (L 8, 1-3). Je bez pochyby, že Ježíšovy vztahy se ženami, a to jak pracovní, tak přátelské, byly mnohem bohatší než to, co o nich čteme v evangeliích. V důsledku svého pohledu zaměřeného na muže, ale i proto, že je Ježíšův postoj k ženám šokoval, bibličtí pisatelé toho hodně vytřídili a zamlčeli.

Zde je typický příklad: Mezi nejvíce šokující příběhy patří ten, v němž pokrytečtí farizeové postaví před Ježíše hříšnou ženu, která měla být podle Mojžíšova zákona ukamenována (J 8). Tento příběh ve většině starých rukopisů chybí. Je Božím zázrakem, že unikl věčnému umlčení. Proč jej pozdější opisovači kodexů vynechali? Protože byli pohoršeni Ježíšovou chápající láskou, jeho "spolupachatelstvím v hříchu", viz: "Ani já tě neodsuzuji" (J 8, 11).

Dodnes trvají spory o vzájemném vztahu mužů a žen v kruzích politických i církevních. V těchto sporech hrají velkou roli společenské a hospodářské podmínky a navíc ještě lidské předsudky a v případě mužů žárlivé střežení jejich "Bohem daných práv". Ostré feministické protesty žen proti diskriminaci, kterou zakoušejí, jsou pochopitelné. Teologie, která se zrodila ze zaujatosti mužů a z různých zranění žen, ta "boží řád" spíše zastírá, než by jej vyjadřovala. Mimochodem, je velmi pravděpodobné, že kromě základního zákona vzájemné lásky, žádný věčně platný "boží řád" neexistuje. Tyto choulostivé otázky je třeba znovu řešit v každé nové společenské situaci a jejich řešení je nutné hledat ve světle (a moci) Ježíšovy univerzální lásky.

Musíme mít stále na paměti, že vztahy mezi muži a ženami jsou problémem velmi univerzálním a dynamickým. Lidské řešení tohoto problému může být zdrojem velké síly, ale jeho pokřivení může v životě každého člověka způsobit mnoho hořkosti.

Důležitým poznatkem je také to, že Ježíš říká své ano náklonnosti, lásce i sexualitě. Neodmítá je, jak z některých míst v jménu Boha nelidsky zaznívá (celibát, záslužná askeze, principiální podezíravost vůči sexualitě). I za přefiltrovanými biblickými texty můžeme vycítit duchovní bohatství plné lásky, které charakterizovalo Ježíšův vztah k ženám.

Duch svatý

Je možné vyřešit nějaký závažný teologický problém slovní hříčkou? Podívejme se na ten problém, pak na tu slovní hříčku a nakonec zvažme, kde je pravda.

Budeme mluvit o působení Ducha svatého. Do problému nás uvedou dva biblické verše stojící proti sobě. "Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží" (Ř 8, 14). Když to řeknu svými slovy, jde o to, že ne já, ale Duch svatý. Nepřemýšlím, nezvažuji a cíl nevytyčuji já. Tohoto všeho se mi dostává díky vedení. Mým úkolem je poslušnost a provádění pokynů. Čím jsem poslušnější, tím přesnějšího vedení se mi dostává, a čím jasnější je vedení, tím snadnější je poslušnost...

Ale psáno je také: "Duch je tím Pánem, kde je duch Páně, tam je svoboda" (2K 3, 17). A zase, jinak řečeno to znamená, že ne Duch svatý, ale já. Svoboda znamená něco v tom smyslu, že přemýšlím, zvažuji a svobodně se rozhoduji. Duch mi pomáhá, abych chodil ve světle, pomáhá mi, abych měl sílu poslouchat, ale nic mi nenutí. I to světlo a sílu nám dává on, ale nenutí nám je. Nerozhoduje za mě například, jestli můžu odpočívat, nebo se zapřít a vzít na sebe další úkol. Nebo jestli mám tiše trpět, nebo otevřít ústa a říct druhým lidem pravdu...

Mezi věřícími se vedení zdůrazňuje častěji než svoboda. Jako na lepšího křesťana pohlížejí na toho, kterému se dostává přesného a ještě přesnějšího vedení (kde mám otevřít Bibli, kolik peněz mám dát potřebným, mám vařit a uklízet, nebo mám napsat dlouho odkládaný dopis...). Tu a tam se setkáváme s tím, že se svoboda sama stává předmětem podezření: "Máš k tomuto (nezvyklému) rozhodnutí nějaký biblický důvod?" "Vede tě Duch svatý, nebo je to tvoje vůle?" Mimochodem, někdy se stává, že se někteří lidé na "vedení Duchem svatým" odvolávají i v případech, když je nad slunce jasné, že se za touto záminkou skrývá lidská vůle.

V první řadě musíme sami osobně prožít, jak velkou pravdu každý z těch veršů říká sám o sobě. Teprve když na vlastní kůži prožijeme napětí v těchto verších, dokážeme se radovat z osvobozující harmonie, skryté v této "slovní hříčce": "Duch svatý nás vede k dokonalé svobodě!" V této formulaci se dostává ke slovu pravda skrytá v obou verších, které do sebe pěkně zapadají. V počátečních obdobích naší víry potřebujeme, aby nás Duch svatý vedl krok za krokem - často i s pomocí zkušenějších věřících! Ale růst ve víře nesměřuje k tomu, abychom byli vedeni stále konkrétněji a podrobněji, ale právě naopak. Poté, co jsme byli nošeni na rukou, bude mít růst za následek, že se začneme stále více "stavět na vlastní nohy", abychom stále statečněji ve svobodě (a zodpovědnosti!) prožívali královskou důstojnost Božích dětí. Na této cestě nás povzbuzuje a pobízí i Ježíšovo slovo: "Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správně?" (L 12, 57).

Jednoho věřícího, kterému se nedostalo vzdělání, ale byl obdařen moudrostí, se jednou zeptali: "Ty jsi nestudoval teologii, tak jak je možné, že tak dobře rozumíš Boží pravdě?" On odpověděl: "Potřebuje se poštovní holub vyznat v mapách, aby se odkudkoli dostal domů?"Jestliže toto podobenství zařadíme do širšího kontextu, nalezneme v něm i řešení svého problému: "Vyznat se v mapách" (v teologii) je pro nás také důležité, ale mnohem důležitější je to, aby nás Duch svatý také obdařil zvláštní schopností "poštovních holubů", totiž schopností orientace. Duch svatý naplňuje své dávné zaslíbení: My jsme lid nové smlouvy. "...dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli..." (Ž 10, 16). Duch svatý nás vede zevnitř, prostřednictvím našich vlastních rozhodnutí.

Církevní dějiny

Církevní dějiny v kostce: Jestliže chceme krátce nastínit vnitřní historii prvního století rodící se křesťanské církve, musíme citovat tento verš: "Už nemáš takovou lásku jako na počátku" (Zj 2, 4). Naplněnost Duchem charakteristická pro první desetiletí se vyprázdnila a na konci století už "veliká církev" zabředla do věroučné a organizační strnulosti, která byla v přímém protikladu vůči prvotnímu nadšení, svobodě a otevřenosti. Abych povzbudil k přemýšlení, řeknu to tvrdě - ale přesně: Křesťanství začalo jako charismatické hnutí, ale na konci prvního století se z něho již stala fundamentalistická organizace. I v té době samozřejmě existovaly - tak jako tomu bylo později v dějinách církve znovu a znovu - malá společenství, která svým způsobem myšlení a života statečně vzdorovala způsobům "veliké církve". Těmi se teď zabývat nebudeme, ale naopak se zaměříme na duchovní směřování té většiny. Nevidím nic zlého na tom, když historikové, kteří nezkoumají vývoj křesťanského "hnutí" z pohledu nějaké konkrétní denominace, ale z hlediska širší historie, nazývají Ježíše "prvotním charismatikem".

Ono to tak opravdu bylo. V Ježíši se projevila taková nadlidská duchovní síla, která pomáhala a uzdravovala, že to bylo naprosto jedinečné, a sotva bychom našli vhodnější "odborný" výraz než "charismatik". I své učedníky obdařil charismatem, a to ještě před letnicemi. Viz: "I démoni se nám podrobují ve tvém jménu!" Tím víc to platilo po letnicích. Nelze to odborně označit jinak: I z nich udělal charismatiky. Apoštolové Petr a Pavel nejen kázali, vyučovali nebo šířili nějakou novou dogmatiku. Oba dva, a po nich i jejich spolupracovníci, uzdravovali, konali zázraky a šli po vítězné cestě Ducha svatého.V korintském sboru bylo plno bídy, ale nelze popřít, že to byl charismatický sbor. V ostatních sborech nebylo působení moci Ducha svatého tak jasně zřetelné, ale nikde jeho moc nepostrádali. S "Duchem" šla nutně ruku v ruce svoboda. Vnitřní svoboda forem, myšlení, organizačního uspořádání, liturgie a svědectví. Tyto svobody pochopitelně představovaly riziko, které se naplnilo. Ve jménu svobody se do církve vloudily cizorodé myšlenky i praktiky. Dar rozsuzování a zkoumání duchů fungoval špatně. To donutilo otce zodpovědné za čistotu evangelia, aby se vydali cestou fundamentalismu. Původně praktikované "všeobecné kněžství věřících" ustoupilo do pozadí a namísto něho se objevily církevní úřady. Přesné vymezení jejich úloh popisují již nejmladší spisy Nového zákona. Krok za krokem se vyvinula dogmatika svátostí (v té době zatím ještě jen dvou), jimž byla postupně přiřčena spasitelná moc. Neustále vzrůstala síla "tradic". Apoštolové netušili, že píší "Bibli", ale jejich spisy postupně získaly funkci svatých písem. Hlas Ducha svatého utichl a namísto něho zesílila vážnost litery. Vzniklo to, co teologové nazývají "Früh-katolizismus", raným katolicismem. Z Nového zákona lze odvodit praxi charismatickou i fundamentalistickou.

V průběhu církevních dějin - při probuzeních, během reformace - se tento proces znovu a znovu opakoval. Je lépe se s touto zákonitou tendencí smířit a raději hledat dobré řešení (modlit se za nové vylití Ducha, za probuzení, za duchovní dary), nežli charismatiky a fundamentalisty nemilosrdně stavět proti sobě. V Bibli je obsaženo obojí a jen pospolu to dává smysl.

Ekumenismus

Písmo svaté na mnoha místech zmiňuje jednotu: "Jedno tělo a jeden duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech..." (Ef 4, 4-6). Ve své poslední velké modlitbě Ježíš opakovaně prosil, "aby byli jedno... ...aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal..." (J 17, 22-23). Po dvou tisících letech, nejenže Ježíšovi učedníci nebyli "uvedeni v dokonalost jednoty", ale nedokáží se shodnout ani v maličkostech.

Řekněme si teď jednu zarážející myšlenku, a sice proto, abychom teď s biblickou střízlivostí pochopili tuto "jednotu", která před námi stojí jako úkol. Tvrdím, že sám Ježíš je "zodpovědný" za to, že se jeho následovníci zanedlouho rozdělili na různé skupiny. Nežli tuto myšlenku pohoršeně odmítneme, zamysleme se nad tímto: V osobě Ježíše Nazaretského se mezi námi objevilo tak nezměrné duchovní bohatství, že jej žádný člověk není schopen pojmout v celé jeho plnosti. Každému z jeho následovníků byla z bohatství Ježíšovy plnosti dána jen část. "Nyní poznáváme částečně" - v neposlední řadě i Ježíše Krista! Každý může spravovat jen to (částečné) duchovní bohatství, jehož se mu dostalo. I kdyby byl někdo dvakrát, nebo i pětkrát oddanější, stejně své vlastní meze nepřekročí. Jen společenství "údů", celé "tělo" (1K 12) je schopné, aby bylo obrazem plnosti "nevystižitelného Kristova bohatství" (Ef 3, 8). Ukažme si jeden nadmíru důležitý a názorný příklad.

Teologové hodně diskutují o tom, jaký byl Ježíšův vztah k Mojžíšovu zákonu, k Tóře. Tento problém tu nemůžeme rozebírat dopodrobna, shrňme jen výsledek, v němž panuje shoda: V Ježíši stojí v harmonii vedle sebe věrnost Tóře i její kritika. Stačí si pozorně prostudovat kázání na hoře a už tam nalezneme tuto podvojnou jednotu. Proto došlo k tomu, že se do jednoho tábora shromáždili ti, kteří vyznávali a kázali Ježíšovu věrnost Tóře, a do druhého ti, kdo vyznávali a kázali jeho kritiku vůči ní. Vyznavače toho prvního tábora nazýváme judaisty nebo židokřesťany (v čele s apoštolem Petrem) a ty druhé helénisty (v čele s apoštolem Pavlem). Písmo nám věrně zachycuje, jak věřící v Krista v těchto dvou táborech jedno být nedokázali. Už první generace křesťanů si říkala o vznik ekumenického hnutí! A toto první rozdělení v Ježíšově lidu se už potom táhne celými dějinami církve. I v dnešní době jsou "zákoníci", kteří z Ježíše dělají druhého Mojžíše, a jsou druzí, kteří ve jménu "svobody" získané od Krista se přenášejí i přes jeho vlastní slova s tím, že je už vede Duch svatý.

Když se řádně zamyslíme nad těmito fakty jasně patrnými z historie, pochopíme, jaká je podstata naší biblické "jednoty". Čili ne "ve mně je celá Kristova pravda, všichni ke mně!" Ale: nikdo z nás nedokáže uvést ve skutek plnost Kristova bohatství, proto musíme být na jedné straně věrní tomu částečnému poznání, kterého se dostalo nám, na druhé straně musíme poznávat a respektovat "částečnou pravdu", kterou mají ostatní. Jsme údy jednoho Kristova těla (1K 12) a naším úkolem je, abychom "usilovně hleděli zachovávat jednotu Ducha spojeni svazkem pokoje" (Ef 4, 3). Toto je cesta biblická, cesta poslušnosti a bratrského ekumenismu!

Alternativní evangelizace

Apoštol Pavel kázal jinak v synagogách a jinak na Areopagu (Sk 17, 22-31). Jinak kázal mezi Židy, a jinak mezi Řeky. To nebylo laciné taktizování, ale empatie, způsob práce Boží lásky, která se dokáže vcítit do života, údělu a myšlení druhých lidí. Nehledal, kde by mohl napadnout a odsoudit pohanství Atéňanů. Naopak, jejich zbožnost chválil a hledal, kde by na ni mohl navázat. Kde by si mohli podat ruce, aby jim mohl říct o Bohu "něco víc".

Pro křesťanskou misii bylo po celá staletí charakteristické, že původní náboženství domorodců (starých Maďarů, černochů, Indiánů) nejdříve povýšeně zadupala do země v domnění, že Kristův kříž více zazáří, když bude tisíciletá kultura národů pokydána nebo ještě lépe úplně zničena. Ani dnes nám není cizí toto pojetí, které je sice blízké Starému zákonu, ale na hony vzdálené smýšlení Ježíše Krista. Srovnejme některé znaky těchto dvou způsobů evangelizace.

Při práci mezi Židy začínali Abrahamem a přes Mojžíše došli až k Ježíši, kterého kázali jako Otcova zaslíbeného Mesiáše (viz Štěpánovo kázání Sk 7). V aténském kázání neslyšíme o žádném z nich vůbec nic. Není tam ani slovo o Mojžíši, o zákonu ani o Mesiáši. Naše ucho zpozorní, když zaslechne formulaci: "...bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil...". Další "skandál" ale je, že apoštol necituje ani jeden biblický verš, přestože znal celý Starý zákon zpaměti, ale bez zábran cituje pohanské básníky, jako by byla jejich pravda rovnocenná s Božím zjevením (v. 28). Další "herezí" je, že apoštol mluví jednou o Bohu, jindy o "tom božském" (řecky: to theion). Toto slovo zavání panteismem: "Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme." "Vždyť jsme jeho děti." Toto je také citát z jednoho řeckého básníka, který žil tři sta let před apoštolem Pavlem! A nakonec ještě jeden "heretický" postoj: Apoštol nemluví o hříších Atéňanů, ale o jejich nevědomosti. "Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit..." (v. 30).

Kdybych takto kázal já (dělám to velmi zřídka), považovalo by mě společenství věřících za ještě většího heretika, než je tomu nyní. Přitom se můžeme dozvědět od (nestranných) biblických učenců, že aténské kázání nebylo jediné, tím spíše jediné pochybené, mezi mnoha dobrými apoštolovými kázáními, ale naopak, jednalo se o jeho typické kázání. Lukáš do tohoto jednoho kázání zhustil všechny prvky, které tehdy při své misijní práci používali evangelisté rozptýlení po řecko-římském světě. Takto se zkrátka kázalo. Ve sborech, které potom vznikly, se samozřejmě vyučovalo o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, ale rozhodně se to neuspěchávalo.

Z těchto historických faktů můžeme vyvodit cenná poučení. Tím nejdůležitějším poznatkem je jistě to, že při evangelizacích nemusíme nevěřícím předávat nějakou ustálenou sumu "křesťanských znalostí". Nejprve se musíme vžít do jejich světa, pohledu na život, dokonce i do jejich slovní zásoby (to je empatie!), aniž bychom jim při tom nad hlavami švihali bičem předčasných soudů. Teprve poté, co je velmi milujeme, a i oni pochopí, že je přijímáme bez odsuzování, jim můžeme říct o tom, že život, který nám dal Ježíš, je pro nás nesrovnatelně cennější než všechny naše dřívější poklady.

Pavel kázal v Aténách dobře. Stojí za to se od něho poučit!

Budoucnost církve

"Ježíš bude pánem všeho..." - toto je budoucností církve. Ale je to budoucnost "eschatologická". Cesta, která k ní vede, je nevyzpytatelná, protože Bůh dal církvi, stejně tak jako každému člověku, svobodu být poslušnou i neposlušnou. Církev obou těchto možností široce využívá a nyní je otázkou, jestli v čase, který přijde, bude více té poslušnosti, nebo neposlušnosti.

"Ježíš je základem církve." Její budoucnost závisí na tom, jestli bude na tomto základu stavět, a co na něm postaví. K problému teď přistoupím nezvyklým způsobem. Ježíš Kristus byl prvním křesťanským vyznáním víry. "Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky" (Žd 13, 8). Ve světle tohoto verše nemůžeme dělat rozdílu mezi "historickým Ježíšem" a "oslaveným Ježíšem". Nejde to, a přesto je to nutné, protože "nejúskočnější ze všeho je srdce" (Jr 17, 9), a to platí i pro srdce zbožné, dokonce i obrácené a znovuzrozené. Ve světle oslaveného Ježíše bledne osobnost Ježíše Nazaretského. Je to pochopitelné, protože je (nemilosrdnou) pravdou, že je snazší uctívat oslaveného Ježíše, než následovat Ježíše Nazaretského. Dobře vím, že je to teologický nesmysl, ale ve víru církevního života vnímám, že tato rozdvojenost existuje. Přemýšlejme o ní: pozemským představitelem oslaveného Krista je římský papež. (Jaká sláva a lesk, stříbro, zlato, purpur, vatikánský stát... Tyto věci spíše připomínají Ježíše oslaveného.) Na druhé straně pozemskou představitelkou Ježíše Nazaretského je kalkatská Matka Tereza a bezejmenné zástupy, které slouží podobně jako ona. (Kolik pokory, chudoby, lidskosti, opravdové pomoci...!) Jsem ochoten (i když to není lehké) připustit, že tato dvojakost ve skutečnosti společně tvoří una sancta ecclesia, jedinou univerzální církev, ale těžko se dokážu zříct toho, že nazaretský Ježíš ve své lidské podobě byl Kristem. Těžko si umím představit, jak tentýž laskavý a pokorný Ježíš na konci časů přijede na bílém koni a jak se bude po kolena brodit v krvi, aby vedl s pomocí svých andělů proces posledního soudu (odsouzení, odplaty).

Apoštolské vyznání víry neříká nic o tom, že Ježíš Kristus svou smrtí vykoupil svět. Mluví jen o tom, že přijde soudit živé i mrtvé. Podle toho tedy konečným vyústěním historie bude soud a nikoli kosmické vítězství Boží lásky? ("Bůh bude všecko ve všem" 1K 15, 28!)

Navzdory všem tvrzením je pravdou, že v praktickém životě církve se Kristus stal Kristem na úkor Ježíše. Pokud to tak zůstane, nemůžeme od budoucnosti církve čekat mnoho dobrého. Správným směrem církve "semper reformari" (stále se reformující) je toto: Zpět k nazaretskému Ježíši a skrze Ducha svatého, který jej v nás a mezi námi probouzí, vzhůru do práce pro Boží království.

Řeknu to tvrdě: Kristologie je lidská spekulace, nazaretský Ježíš je historická skutečnost. On je opravdovým a pevným základem církve. Na Něm, na té opravdové Skále může a má církev stavět (1K 3).

Kde se skutečně pokračuje v konání těch skutků, které na zemi prováděl Ježíš (odpuštění hříchů, péče o hladové, nahé, nemocné a ty, kdo jsou ve vězení), tam je Ježíš oslavován a stává se Kristem. Mocně působící Duch svatý činí Ježíše Pánem a Kristem. A kde se Ježíš stal Pánem, tam dochází k vyřešení problémů církve novými způsoby. Problémů jako jsou tyto:

1) Problém hierarchie. Není tam moci papežské, biskupské a vůbec moci kněží. To, že kněží jsou "první mezi rovnými", je prázdná fráze. Bohatství, všechna ta nádhera a moc (nadvláda) duchovenstva je možná "kristovská", ale nemůže být "ježíšovská".

2) Finanční záležitosti. Nejsem stoupenec rovnostářství, ale do očí bijící a nespravedlivé finanční rozdíly mezi jednotlivými služebníky církve lze udržet jen ve jménu vlády "Krista". Kdyby byl Pánem opravdu Ježíš, zacházelo by se s finančními prostředky v církvi zcela jinak.

3) Vzdělávání. Ve světovém měřítku (a prakticky též v Maďarsku) narůstá míra negramotnosti. Kde je pánem "Kristus", tam lze zakládat vzdělávací ústavy pro dětičky z bohatých rodin a jednotlivé církve mohou soupeřit na poli vzdělávání elity. Kdyby se ke slovu dostal Ježíš, jistě by začal u toho, že by se každý (i cikánské děti!) naučil číst a psát.

4) Nacionalismus. Kde panuje "Kristus", tam slouží nacionalismus k obraně i útoku. "Deutschland über alles!" (Německo nade vše!) Hlavním tématem se stávají "lidská práva". Je pochopitelně nutné vybojovat si i ta, ale jak je z Bible patrné, Ježíš se na ten problém díval úplně jinak (Viz jeho postoj k Samařanům i římským okupačním silám!). "Modlete se za ty, kdo vás pronásledují!" (Mt 5, 44).

5) Teologie. V časech Jana Kalvína ve městě Ženevě panoval "oslavený Kristus" a zjednal tam pořádek (agresivním, diktátorským způsobem). Upálení Michaela Serveta na hranici se dá vysvětlit - klidně i za pomoci opravdu pádných argumentů - ale nelze je ospravedlnit. Rozmnožení hříchu si říká o "vládu meče". Je možné, že kdo jím vládne, je "Božím služebníkem" (Ř 13). Ale tyto skutky se mohou stát dílem Ježíše a jeho učedníků jen velmi nepřímo. Lze si představit založení "Křesťansko-demokratické" politické strany, ale nikoli strany "ježíšovské".

6) Bible. V současnosti není biblická teologie ničím jiným než směsicí teologických myšlenek Mojžíše, Eliáše, Davida, Pavla... případně Augustina, Jana Kalvína... Kdyby i na tomto poli byl Pánem Ježíš, pak by stál absolutně nade vším a v něm by se pak každému dostalo místa, které mu náleží.

7) Spasení. Kdyby byl v církvi Pánem Ježíš, nepřipustil by, aby teologové diskutovali s takovou chladnou elegancí o "spravedlivém" věčném zatracení, jež čeká na převážnou většinu lidstva. Pokud je (by bylo) věčné zatracení, pak by se o něm smělo mluvit jen v slzách. Na základě svého kritického studia historie pokládám za hodnověrnější to, že Ježíš na Jeruzalémem plakal, než to, že švihal bičem.

Všechny tyto věci jasně ukazují, kudy vede "úzká cesta" budoucnosti církve.

Dobro a "dobro"

Pro čtení Bible platí dvě jednoduchá pravidla:

1. Zvěst Písma chceme pochopit v plnosti, a proto se musíme seznámit s tím, co "je také psáno". Každý verš v Písmu má svého "kamaráda", který ho doplňuje, rozvádí a dává mu hlubší smysl.

2. Z těchto sdružených veršů má větší váhu ten, v němž je více evangelia, je z něho patrnější Kristův duch, jasněji z něho promlouvá Boží slitování a láska. Jednoduchý příklad, je psáno: Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu..." (Ex 21,24-25).

Je ale také psáno: "Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem" (Ř 12, 21). Je bez pochyby, ve kterém z těchto dvou veršů je více Kristova ducha, a je v něm platné poselství. Ale tímto poznatkem jsme ještě nevyřešili problém. Těžkost začíná tady: jakým způsobem můžeme a máme "dobrem" přemáhat "zlo"? Typický příklad: je despotický šéf a jeho věřící podřízený. Šéf právě svému podřízenému pořádně a nespravedlivě vynadal. Ten jde domů a přemýšlí, jak by se teď - a v podobných případech - měl jako křesťan zachovat. Musí si ujasnit tři věci:

1. Opravdu je ten šéf zlý a nespravedlivý tak, jak se o něm říká? Byl v tomto konkrétním případě opravdu jednoznačně nespravedlivý? A co je nejdůležitější: pokud je takový, jak se tvrdí, proč je takový (třeba i k němu byl nespravedlivý zase někdo jiný a on to teď zahořklý a zklamaný předává dál, nebo si povýšeným chováním kompenzuje svůj komplex méněcennosti)?

2. Jsem já opravdu tak nevinný a bezchybný kolega? Opravdu je moje práce i můj křesťanský duch v takovém pořádku, že si pokárání nezasloužím?

3. A otázka nad otázky: co je tím "dobrem", kterým máme a můžeme přemáhat "zlo"? V tomto bodě "správně vychovanému" křesťanovi vždycky naskočí tyto myšlenky: Musím se modlit za šéfa i za sebe. Musím se cvičit v pokoře a trpělivosti. Tu věc je třeba dát Bohu, on se postará, aby vyšlo najevo, že jsem měl pravdu...

Povíme si věc, která se opravdu stala. To, o čem jsme mluvili, se stávalo jednomu našemu bratrovi pravidelně. Despotický šéf mu ztrpčoval život. Nakonec se snažil svého podřízeného přinutit ke spáchání podvodu. Navíc nešlo o peníze, ale o osud mladých lidí! Tím se míra naplnila a náš bratr, který se do té doby choval klidně a mírně, přišel k šéfovu stolu, praštil do něho pěstí a rozkřikl se: "Tak dost! Je mi jedno, jestli proti mně zavedete disciplinární řízení, je mi jedno, jestli mě popustíte, ale takovouhle všivárnu neudělám!" Podle tradičních křesťanských norem obstál špatně. Nebyl mírný a pokorný, nebyl trpělivý, neovládl se... Já naproti tomu tvrdím, že v tomto konkrétním případě přesně toto bylo to "dobro", kterým bylo třeba bojovat proti "zlu".

Upřesněme si ten verš: Apoštol nemluví o naší dobrotě, ale o "dobru". "Dobro" je na nás nezávislá Boží skutečnost, kterou buď dostaneme, nebo ne, budˇnás naplní, nebo nenaplní. Neexistuje jednoznačné pravidlo, podle něhož by se dalo rozhodnout, co je tím "dobrem". K tomu, abychom "dobro" rozpoznali a získali, potřebujeme vedení Ducha případ od případu. Obecně jsou prostředky regulérního boje opravdu mírnost, trpělivost a neoplácení zlým. Jsou ale hraniční případy, kdy není dobré, aby se věřící choval jako ňouma, ale aby ukázal Boží slovo a pravdu jako "kladivo tříštící skálu" (Jr 23, 29). Ale v žádném případě ve vzteku, ale pod vedením Ducha.

Chvála koktání

Jestliže chceme Bibli správně pochopit, musíme se seznámit se zákonem verbalizace. Jde o to, že učedníci v Ježíšově blízkosti prožívali zbrusu nové věci. Tyto věci se pak pokusili srozumitelně vyjádřit slovy. Toto nelehké úsilí nazýváme verbalizací, vyjádřením slovy. Vícekrát se pokusili o to, aby to, co zakusili z nebeské moci, milosti a spasení, vyjádřili ještě jasněji a ještě srozumitelněji. (No vida, i my hledáme a vršíme slova, "koktáme".) Každý člověk má svůj vlastní "slovník" a každý má k dispozici, když chce něco vyjádřit, jen a pouze svou vlastní slovní zásobu. Tím se vysvětluje, že když učedníci v Ježíšově blízkosti prožívali zcela nové zkušenosti, každý o nich vyprávěl jinak. Petr kázal jinak než Pavel a Jan užíval jiných slov, když mluvil o tom, co prožil i Lukáš. Ilustrujme si to na jednom biblickém "protimluvu".

Jan píše: "My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry" (1J 3, 14). Když se obdařeni Kristovým bohatstvím ohlédneme zpět, musíme říct, že náš předchozí život byl spíše "smrtí" než životem. Mimořádné zážitky přinutily první učedníky k tomu, aby význam slov obrátili naruby: to, o čem se dosud domnívali, že je život, byla ve skutečnosti smrt. Opravdový život začal až s Kristem. Všechno se přehodnotilo a i stará slova dostala nový význam. Své staré životy jsme odevzdali smrti a v Kristu jsme "povstali k novému životu".

U apoštola Pavla "je také psáno": "...zbloudili z cesty pravdy, když říkají, že naše vzkříšení už nastalo..." (2Tm 2, 18). Překvapivě tvrdými slovy odsuzuje apoštol ty, kteří se radovali z toho, že v Kristu získali nový život, "vstali z mrtvých". V učení těch, kteří radostně prožívali, že "naše vzkříšení už nastalo", byly jistě myšlenky, které se daly pochopit i špatně. Protože neznáme všechny podrobnosti, musíme přijmout, že Pavlovo napomenutí bylo na místě: K našemu vzkříšení ještě nedošlo. Ve srovnání s konečným, slavným vzkříšením je možná přehnané nazývat to, co nyní prožíváme "vzkříšením". Je možné o tom vést spory, ale čím si můžeme být jisti, že Jan i Pavel, ba dokonce mnoho "bludařů" prožívalo stejnou Boží milost a požehnání Ducha svatého a spory plynuly z toho, že každý z nich svou zkušenost jinak "verbalizoval" (vykoktal).

Jak míjela desetiletí, následující generace - až dodnes - se politováníhodným způsobem stále více orientovaly na literu a stále více ztrácely ekumenickou schopnost rozpoznat za rozdílnými vyjádřeními společnou zkušenost s Kristem. Samozřejmě i my víme, že si mnozí vytyčili příliš těsné hranice a za různými vyjádřeními neumějí (nebo nechtějí?) rozpoznat, že Pán, který je jeden, má mnoho různých darů i mnoho různých učedníků.

Tisíciletým dluhem křesťanství je to, že je třeba upírat svůj pohled na podstatu a ne na slova. Nadarmo někdo říká táž slova (vyznání víry), v nichž jsem vyrůstal, jestliže jsou to jen slova bez vnitřního prožitku. Spíše je mým bratrem ten, kdo skutečnost vyjadřuje možná jinými slovy, ale mluví o tom, co z milosti Ducha opravdu prožil. Pravda, která řeší a urovnává náš "protimluv", zní takto: Již nyní můžeme opravdu okusit ze znovuzrození, ze vzkříšení a v radosti z toho můžeme očekávat vzkříšení úplné, až se čas naplní.

Shrnutí

Nakonec ještě shrnu nejdůležitější myšlenky této knihy:

1. Bůh není takový, jak nám říkali v hodinách náboženství nebo v kázáních. Máme zaslíbení, že sám Bůh bude naším učitelem. "Všichni budou vyučeni od Boha" (J 6, 45; 1Te 4, 9). Bůh je takový, jaký byl Ježíš Nazaretský.

2. Bible není seznamem a sbírkou dogmat, ale ohništěm Ducha svatého. Litera sama o sobě není slovem Božím. Slovem Božím se litera stává až poté, co je rozžhavena Duchem svatým.

3. Ježíš nám nezanechal hotovou stavbu (systematickou teologii, dogmatiku), ale konstrukční prvky, do systému neuspořádané myšlenky, z nichž musíme stavět my sami. Teologie apoštola Pavla je jednou z možností, jak stavět na Ježíšově smrti a ukřižování, ale velmi stěží na jeho učení! Ze stejných konstrukčních prvků (nejlépe z evangelií) můžeme vystavět i jinou stavbu.

4. Dogmata osobnímu, svobodnému a živému duchovnímu životu neprospívají, ale spíše mu zabraňují. Tato kniha není systematickou teologií, ale pouze osobním vyznáním, v němž od počátku počítám s možností, že se mýlím. Ale vyznávám evangelium, že "pochybení" na poli dogmatiky neškodí, pokud máme srdce očištěné milostí.

5. Plný lidský život lze žít jen s pomocí nadlidských sil.

6. Církev je svázána s Duchem svatým, ale Duch svatý se neváže pouze na církev.

7. Atmosférou zdravého duchovního života je svoboda. Bůh velmi ctí svobodu člověka. Tak i my bychom měli ctít svobodu druhých lidí (pastorace, evangelizace...).

8. Tak, jako není možné spasení bez zásahu vnějších sil, stejně tak není možné bez mobilizace naší vnitřní energie, která bývá často hluboko ukrytá.

9. Existuje prvotní (dědičný) hřích, ale existuje i prvotní dobrota.

10. Ke spasení dochází, jestliže se člověka zmocní Ježíšův Duch.