Ticho / Silence

S Bohem se setkáváme v tichém naslouchání. Ztišit se můžeme sami, ale spojíme-li se v nadějném očekávání s dalšími lidmi, bude náš prožitek Boží přítomnosti hlubší.

Přátelé ticho velice ctí. Pomáhá jim, aby se lépe přijímali takoví, jací jsou, a nacházeli úlevu od strachu, starostí, neklidu a sobectví. Ztišit se můžeme sami, ale spojíme-li se v nadějném očekávání s dalšími lidmi, bude náš prožitek Boží přítomnosti hlubší. Proto se na našich bohoslužebných setkáních snažíme o sounáležité ztišení, aby všichni přítomní pocítili sílu Boží lásky, která nás sbližuje a vede.

Takové ticho je více než jen nepřítomnost zvuků: na jedné úrovni můžeme vnímat vnější zvuky jako třeba štěkání psa, projíždějící automobil nebo dětský křik. Přesto tyto zvuky nemusí být rušivé. Tím, že se na jiné úrovni snažíme propojit s Bohem uvnitř nás, zvuky se často rozplynou, aniž si to uvědomíme. Lépe pak porozumíme slovům jednoho z prvních Přátel, Roberta Barclayho, který řekl: "Vnímal jsem, jak zlo ve mě bylo stále slabší a dobro sílilo."

Jak vypadá kvakerská bohoslužba

se uskuteční, pokud dva nebo více lidí pocítí potřebu být společně v tichu a hledat Boží přítomnost. Přestože se tak může dít kdekoli, Přátelé se k tomu účelu obvykle scházejí v neděli dopoledne na předem určeném místě. Při společném soustředěném čekání v tichu mohou Přátelé nalézt vnitřní klid, smysl svého života, radost či údiv nad Božím stvořením.

Bohoslužebné setkání trvá obvykle hodinu, přítomní sedí zpravidla v kruhu, aby cítili vzájemné propojení. Zklidní se a v tichu hledají duchovní inspiraci, současně se otevírají i sobě navzájem. Není tomu tak, že by každý o samotě meditoval, ale snažíme se brát na vědomí všechny přítomné, s nimiž nás spojuje společný záměr, takže se očekávání a naslouchání stává zároveň formou vzájemného sdílení. Setkání může proběhnout zcela beze slov, ale obvykle zazní i krátké promluvy účastníků. Tyto promluvy mají za úkol vyjádřit to, co je již v tichu přítomno. Promluvit může každý, ať je to žena, muž nebo dítě.

Přijetí toho, co zazní v promluvách, je důležitou součástí kvakerských setkání, promluvy mohou čerpat z nejrůznějších zdrojů. Přestože kvakeři se hlásí ke křesťanské tradici, mohou přítomní použít i jiné prameny nebo se zaměřit na všední život. Sdělení může přijít cestou osobních zkušeností a přinést různé pohledy a přístupy. Přátelé se snaží přijmout poselství a hledat v něm obsaženou pravdu. Ticho mezi jednotlivými promluvami pomáhá k pochopení a prožití toho, co zaznělo, tak roste vzájemné porozumění.

Bohoslužebné setkání začíná, když první jeho účastník vejde do místnosti a posadí se. Děti mohou být přítomny nějakou dobu na začátku a na konci setkání. Mezi tím mají své aktivity v jiné místnosti. Promluvit, pronést modlitbu nebo přečíst nějaký vhodný text může kdokoli, pokud to dělá jako reakci na vnuknutí ducha, jehož se mu dostalo během setkání. Ticho je tím na chvíli přerušeno, pak ale opět pokračuje dále.

Každý z nás na setkání přináší své vlastní životní zkušenosti. Někteří lidé mohou být naplněni posvátnou bázní a úžasem, protože vědí, že Bůh je přítomen. Někdo jiný si tím třeba tak jistý nebude, ale přesto si bude vědom toho, že jeho zkušenosti mohou ukazovat za sebe na něco většího. Někteří kvakeři s vděčností přijímají nevyčerpatelnou Boží lásku, která se projevila v Ježíši, a odpuštění. Jiní berou za svou otevřenost, lásku a důvěru k lidem.

V tichu kvakerského bohoslužebného setkání někteří poznají hlubokého a mocného ducha lásky a pravdy, který přesahuje jejich běžnou zkušenost. Usilujeme o to, být spojeni láskou a posilováni pravdou, aby se naše životy obohatily a prohloubily, bez ohledu na to, že si tuto zkušenost, která náš život přesahuje, vysvětlujeme různými způsoby.

Zhruba po hodině jeden z přítomných potřese rukama svých sousedů, kteří učiní totéž, až se celý kruh uzavře, což je znamením, že tichá bohoslužba skončila. Po bohoslužebném setkání většinou následuje neformální posezení nad čajem nebo společný oběd.